17. května  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1038. schůzka: Univerzální profesor dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský ve vyšším věku - Foto:  Webové stránky Chování

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský ve vyšším věkuFoto:  Webové stránky Chování

Nechte nás nyní vyprávět o osobnosti, jejíž kamínek jsme v mozaice naší historie nemohli vynechat. Je to Jiří Stanislav Guth–Jarkovský, jež sice nebyl profesorem univerzitním, nýbrž takříkajíc univerzálním.

Nelze snad začít než slovní rychlokresbou člověka, dodnes známého, populárního, ba slavného, o němž (kvůli rychlému spádu vyprávění) bez obalu povězme, že se dostal ke své hvězdné roli jako krejčík k apatyce. Navíc je jeho oslnivá kariéra exemplární ilustrací poučky o tom, jak se vyplácí být v pravý čas na pravém místě.  

Mezinárodní olympijský výbor, druhý zleva stojí Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, vpravo sedí Pierre de Coubertin, 1896 - Foto: Albert Meyer, Wikipedia, public domain - volné dílo

Mezinárodní olympijský výbor, druhý zleva stojí Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, vpravo sedí Pierre de Coubertin, 1896Foto: Albert Meyer, Wikipedia, public domain - volné dílo

Nelze snad začít než slovní rychlokresbou člověka, dodnes známého, populárního, ba slavného, o němž (kvůli rychlému spádu vyprávění) bez obalu povězme, že se dostal ke své hvězdné roli jako krejčík k apatyce. Navíc je jeho oslnivá kariéra exemplární ilustrací poučky o tom, jak se vyplácí být v pravý čas na pravém místě. Jeho pravé (tedy původní) jméno znělo Jiří Guth. Protože však psal i beletrii (poměrně nenáročnou lektýru neboli četbu), tak on schovával tuto svou vášeň pod pseudonym Jarkovský. Když dáme obě příjmení dohromady, našeho hrdinu bezpečně identifikujeme: Jiří Guth–Jarkovský. A protože při křtu se mu dostalo ještě jednoho jména, tak máme pohromadě Jiřího Stanislava Gutha–Jarkovského. Pro někoho věhlasný autor Společenského katechismu či stejně škrobeného Společenského krasobraní; pro jiného to byl hlavní ceremoniář neboli obřadník prvního československého presidenta Tomáše Garrigua Masaryka. My si ho však chceme přiblížit nikoli jako velmistra etikety (doufáme, že – snad – bude tomuto seriálu dopřáno dospět do časů první republiky a že o něm ještě leccos prozradíme), nýbrž jako prvního šéfa českého olympijského hnutí a jednoho z nejbližších přátel zakladatele novodobých olympiád, barona Pierra de Coubertina

Baron Pierre de Coubertin - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Baron Pierre de CoubertinFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

My vám ho v rozhlase nemůžeme ukázat (leda že byste zavítali na webové stránky tohoto pořadu toulky.rozhlas.cz, tam fotografie Jiřího Gutha jsou, a také na stránkách Týdeníku Rozhlas, samozřejmě). Stejně bychom ho však mohli slovně přiblížit. Takže: bez fraku, cylindru, bílých rukaviček si tohoto gentlemana každým coulem nedovedeme představit. Takové fotografie bez těchto rekvizit snad ani neexistují. Selskému rozumu se tím pádem vymyká představa, že právě tento napulírovaný, bonton vždy dodržující elegán byl vůbec prvním celosvětově respektovaným reprezentantem našeho sportu, leč je tomu věru tak. Čím však to, že právě "tento etiketou jako břečťanem obrostlý muž" (to o něm praví jedna roztomilá formulace z jedné knížky) zastupoval zpocené chlapy v trenýrkách? První část odpovědi (a vskutku jen část) zní: Ostatní v Mezinárodním olympijském výboru byli také takoví. Guth mezi nimi nevyčníval… Totiž: kromě jediného faux pas – na rozdíl od nich v něm zastupoval Čechy člověk chudý jak kostelní myš. (O to víc musel o svůj jediný frak pečovat.)  

Coubertin v letitém boji za olympijskou myšlenku až přehnaně lpěl na tom, aby do svého výboru, koncepčního, ale i reprezentativního týmu dostal vlivné lidi. To se ví, pak už je nešlo nahradit nebo vypudit. A tak roku 1915 měl Mezinárodní olympijský výbor toto složení: 1 vévoda, 2 knížata, 12 hrabat, 6 baronů, 6 dalších aristokratů plus dvaadvacet nešlechticů (ovšem vesměs v multimilionářským kontem), dále pak bylo účastno i pár diplomatů a generálů. Český gymnaziální učitel Jiří Guth mezi nimi představoval šedou myšku jak v pohádce o řepě. A druhá část odpovědi, jak se ve vrcholném orgánu připravovaných olympijských her ocitl právě Guth? Došlo k tomu doslova náhodou, šťastnou souhrou okolností. Leč mělo se ukázat, že je to přes lecjaké handicapy muž na svém místě.  

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jiří Stanislav Guth-JarkovskýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jiří přišel na svět jako šesté z osmi dětí revidenta hlavních důchodů Jeho Osvícenosti pana Ferdinanda, knížete Kinského. I Jiřího dědeček vybudoval svou kariéru v panských službách – jako ředitel panství Kinských v Kostelci nad Orlicí. Když se Jiřího otec jako jedenačtyřicetiletý chystal ke svatbě s šestnáctiletou nevěstou Barborou, pracoval jako úředník v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. (Z osmi dětí manželů Guthových se dospělosti dožily jenom dvě.) Jiří přišel na svět 23. ledna roku 1861 v Heřmanově Městci. Tehdy služné jeho otce jako důchodního stouplo na 800 zlatých ročně, k tomu měl byt a deputát. A jaký obrázek by se nám naskytl, kdybychom mohli nahlédnout do let Jiříkova dětství? Nepotkali bychom tam žádného sportovce ani zdatného junáka, spíše zakřiknuté mládě, zkrušené smrtí otce. Jeho vzpomínky na dětský čas byly plné stínů, strachů a úleků. Na smrt se vyděsil několika husarů v šermířských kuklách, vyjíždějících na cvičení. Jako pětiletý chodí do opatrovny klášterních sester. Děti tam zlobí a sestry je zaženou do sklepa, kde se jedna z nich převlékne za strašidlo. Kluk to málem nepřežil. Brzy nato spadne ze žebříku na kamennou dlažbu. Trpí silnou krátkozrakostí – v zásuvce otcova stolu našel starý lorňon, kterým se pak ve třídě kradmo díval na tabuli. Začne koktat. Říkají mu: "Mluv pomalu!" Vyhrožují mu: "Dáme ti podříznout jazyk!" Ve svých Pamětech píše Jiří Guth s hořkostí: "Byl jsem proti tomu všemu bezmocný, a od chvíle, co paměť mi sahá, tedy už přes šedesát let, snáším trudy a útrapy jedné z nejohyzdnějších, nejsměšnějších a nejtrapnějších vad tělesných." (Tím měl na mysli koktání.) Dokázal se ho zbavit, ovšem až když mu bylo přes čtyřicet let. Tehdy ho přemluvili k přednáškám, a on postupně nabýval v řeči jistotu a nervozita přecházela.  

Známka vydaná u příležitosti konání olympijských her v Athénách v roce 1896 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Známka vydaná u příležitosti konání olympijských her v Athénách v roce 1896Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když samotářský, uzavřený, fyzicky křehký Jiří vystudoval ve dvaadvaceti vysokou školu a stal se prvním českým doktorem na právě ustavené české univerzitě, vrátil se do prostředí, které důvěrně znal: řadu let působil jako vychovatel v knížecí rodině Schaumburg–Lippe v Náchodě a v Ratibořicích. Dokonce se svými mladými svěřenci modré krve, s princi Albrechtem a Maxem, strávil dva roky jako preceptor v Ženevě. Na rozdíl od sportu, k němuž vlastně ani nepřičichl, si osvojil uhlazené chování jako druhou přirozenost. Historek o tom, jak později, když začal kantořit, působilo uhlazené chování Guthovo v českém prostředí exaltovaně, je nepočítaně. Za všechny aspoň jedna: Na zámku v Ratibořicích muselo i nižší služebnictvo nosit fraky holubičí barvy. Guth si na uniformu zvykl natolik, že pak i do Akademického gymnázia (kam nastoupil jako suplent) se k úsměšku studentů i profesorského sboru přišel představit v kompletním fraku jak k císařské audienci. Frak jednou bude vyžadovat i od členů Českého olympijského výboru při každé slavnostnější příležitosti. A téměř omdlí hrůzou, když někdo zapomene rukavičky, vezme stehýnko do ruky, nebo se – nedej bože! – vysmrká před dámou. Neměl to svým okolím Jiří Guth ve svém dětství a mládí lehké. A v pozdějších letech to zase nemělo jeho okolí lehké s ním. Tento mírně prkenný gentleman byl coby učitel pedant, ale na druhé straně i pragmatik, chytře počítající a myslící dopředu.  

Plakát 1. novodobých olympijských her, konaných v roce 1896 v Athénách - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Plakát 1. novodobých olympijských her, konaných v roce 1896 v AthénáchFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když si roku 1891 přečetl výnos ministerstva školství o potřebě nových přístupů k tělesné výchově, začal se o věc pilně zajímat, ač neměl o tělocviku ani páru. Zaujalo ho však doporučení učitelstvu, aby sledovalo, jak si v tělesné výchově počíná cizina. Pokud by se chtěl problémem někdo blíže zabývat, ministerstvo jeho snahu podpoří. Což zřejmě mladý suplent Guth správně pochopil. Ano, podal si žádost o stipendium a obratem dostal 200 zlatých. A prázdninovým výletem (tehdy klatovského) pedagoga do Paříže počala historie českého olympijského hnutí. Guthův pařížský přítel František Drtina ho upozornil na knížky o tělocviku od jistého Coubertina. Víc poradit nedovedl, ale Guth se svou jazykovou výbavou a kontakty si už věděl rady.  

Barona vyhledal a ihned si padli do oka. Věkově byli vrstevníky, mladý Francouz, také pedagog, právě rozjížděl vlastní model tělovýchovy pro 700 středních škol. Guth se o to zajímal, co však hlavně – Coubertina okouzlil noblesním chováním, které nemělo chybu. Navíc baron Coubertin jako historik leccos věděl o českých dějinách, zajímal se o ně, a Habsburkům, jež označoval za nenasytné, vyčítal chamtivost po Bílé hoře. Ti dva si prostě notovali. 

Stále ale pátráme, doposud marně, kde je nějaký Jiří Guth–sportovec? Odpověď: Není. Neexistuje. Tři roky mu trvá, než se naučí plavat na občanské plovárně. "Poněvadž tělo bylo stálým sezením a nedostatkem cviku zmoženo a zesláblé, nedoučil jsem se ani léta následujícího a teprve v roce třetím jsem vykonal zkoušku. Ale únavou jsem ji odstonal a vyležel poté několik dní." Plavat se nakonec přece jenom naučil, a taky jezdit na koni. Po svém návratu z Paříže sepsal rozsáhlou zprávu pro ministerstvo a považoval tím svoji misi za skončenou. S Coubertinem si psali, vyměnili si pár zdvořilostních listů. Z nich se Guth dozvěděl, že francouzský kolega vystoupil v roce 1892 na Sorbonně poprvé s návrhem na znovuvzkříšení olympijských her. Tehdy těžce neuspěl.  

Zahajovací ceremoniál olympijských her v roce 1896 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Zahajovací ceremoniál olympijských her v roce 1896Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Dva roky nato však Coubertin Gutha požádal, ať mu pošle adresy českých spolků, které by měly být pozvány na první olympijský kongres. Z čiré zdvořilosti mu jich Guth dodal asi deset. Brzy nato vskutku přišly pozvánky, ale na kongres nejel z českých zemí nikdo, ani Guth, tehdy profesor na klatovském gymnáziu, i když byl pozván také. "Jíti do Paříže? Nebylo peněz a sotva bych dostal dovolenou na věc tak neznámou a takořka exotickou. Omezil jsem se na blahopřejný telegram." Nicméně umanutému Coubertinovi se ideu podařilo prosadit. Objel kvůli tomu půlku světa, získal na svou stranu Američany a Angličany, a v roce 1894 byl jeho projekt (znovu na Sorbonně) jednomyslně odhlasován účastníky olympijského kongresu, všechny principy, které vytyčil. Obsahovaly mezidobí čtyř let, nenáboženský, výhradně novodobý program soutěží, jmenování Mezinárodního olympijského výboru jako stálého a trvalého orgánu, jehož členové by byli zástupci olympismu ve svých zemích. Aniž tušil, aniž byl přítomen, ocitl se mezi dvanácti členy prvního Mezinárodního olympijského výboru i český gymnaziální profesor, doktor Jiří Guth. 

Coubertin měl k Čechům sympatie, bylo mu jedno, že jejich země netvoří žádný státní útvar (což mu později přineslo vážné politické komplikace). Prostě chtěl mít v Mezinárodním olympijském výboru českého zástupce. "Et c´est tout!" Řekl prý Coubertin. V češtině italského původu to může znít třeba jako: "A basta!" Pan baron žádného Čecha ovšem osobně neznal – tedy kromě Gutha – a tak našeho "pana Etiketu" nominoval o své vlastní vůli. Nikdo neprotestoval, pročež se zcela neznámý pan profesor z Klatov ve svých Kristových letech stal ze dne na den nesmrtelnou postavou české tělovýchovy a sportu. Aby mohl splnit zadaný úkol, založit Český olympijský výbor, požádal vzápětí o přeložení do Prahy a brzy začal učit na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici. K roztomilým důsledkům volby profesora Gutha patřilo, že se Češi (z dalších národů v monarchii ještě Maďaři) ocitli mezi dvanácti zakladatelskými zeměmi novodobého olympijského hnutí, ač o to u nás (a to je další paradox) nikdo, (zejména pak sokolové) zprvu nestál.  

Stříbrná medaile z athénských olympijských her v roce 1896 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Stříbrná medaile z athénských olympijských her v roce 1896Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Zdvořilý Guth funkci přijal, stal se pro příští léta jedním z nejbližších přátel barona Coubertina a byl pak i jediným českým účastníkem 1. olympijských her v Athénách. Když si představíme onu nobilitu funkcionářů Mezinárodního olympijského výboru, byl mezi ní Jiří Guth osamoceným plebejcem, a vlastně i jediným z delegátů, jehož vlast neměla státoprávní suverenitu. Vedle celebrit prožíval úzkost chudého příbuzného: "Těžce jsem nesl, že jsem v Athénách jediný z Čechů a nemohu se nijak prezentovat. Já sotva peníze na cestu stloukl, i s hubenou tou ministerskou subvencí nemohl jsem bydlet nijak okázale. Do Stádia chodil jsem většinou pěšky, kdežto jiní jezdili v kočárech a fiakrech. Za hostiny a bankety, ke kterým jsem byl zván, nemohl jsem se nijak odvděčit."  

Zappeion, místo konání šermířských disciplín - Foto:  CC BY-SA 1.0,  Konrad Zielinski

Zappeion, místo konání šermířských disciplínFoto:  CC BY-SA 1.0, Konrad Zielinski

Ve svých Pamětech Guth popisuje, jak byl na hostině u řeckého krále, a také u paní Schliemannové (její manžel Heinrich objevil Tróju), jak se kolem něho rojili králové, princové a milionáři a jak malý český učitel měl pocit, že se mu to všecko jenom zdá. A k té vůbec první olympiádě nového věku roku 1896 v Athénách jenom ještě pár slov: Byla nachystána velmi kvapně a uspěchaně. Ač sám Coubertin uvážlivě navrhoval, ať se hrami otevře blízké už 20. století (byť rok 1900 patřil pořád ještě do století devatenáctého), tak stejní lidé, co nedávno projekt vehementně odmítali, nyní stejně vehementně tlačili na jeho okamžité uskutečnění. Po nervózních, jen osmnáctiměsíčních přípravách byly první olympijské hry v Athénách zahájeny 6. dubna 1896. Zúčastnilo se jich necelých 300 sportovců v pouhých devíti disciplínách. Češi při tom nebyli, ti jeli poprvé až o čtyři roky později do Paříže. Jediným českým účastníkem v Athénách byl – jak už víme – náš delegát dr. Jiří Guth. Paradoxně přitom neměl o olympiádě, natož o sportu v té době valného zdání, rozhodně nepatřil k tělovýchovným, natož pak sportovním expertům. 

Tvůrce techniky hodu diskem s otočkou František Janda-Suk - Foto:  Výukový web Marka Šimoňáka

Tvůrce techniky hodu diskem s otočkou František Janda-SukFoto:  Výukový web Marka Šimoňáka

"Odjížděje z Čech nebyl jsem si vědom důležitosti cesty," napsal o něco později. Zážitky z Athén mu však otevřely oči, a v následujících letech pro myšlenky olympismu velmi mnoho vykonal. Byl členem Mezinárodního olympijského výboru bezmála půl století, vlastně až do své smrti v roce 1943, byť za protektorátu mu nacisté nedovolili funkci vykonávat a ani ho nepustili do ciziny. Český olympijský výbor, jehož byl Guth předsedou, se fakticky ustavil teprve roku 1899, po první olympiádě, a to po řadě debat i sporů, neboť na naší půdě neměly Coubertinovy myšlenky zprvu na růžích ustláno. Vždyť i na druhé olympijské hry v Paříži vyslali Češi všehovšudy pětičlennou reprezentaci, a to spíše soukromou než oficiální. A jediný český medailista, stříbrný v disku František Janda–Suk, přivezl domů místo stříbra ozdobný stolní kalendář, protože medaile se ještě neudělovaly. Sport tehdy pořád ještě vyrůstal z plenek. A jak vidno – nejenom u nás. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas