1058. schůzka: Mistr temné palety

Tentokrát vás seznámíme s malířem, k němuž se nám jakoby sám od sebe nabízel titulek: Mistr temné palety. On si totiž Felix Jenewein vybíral z barev především ty temnější. Jeho obrazy však oslovují nejen svými barvami (ty jsou spíše prostředníkem) – především náměty jsou většinou jaksi pochmurné. Možná tolik, jako byl jeho život… kdoví. Počet jeho let každopádně nedosáhl až ke kmetským končinám. Malíř zemřel ve čtyřiceti sedmi letech.

Felix Jan Antonín Jenewein (jak znělo celé jméno novorozence) přišel na svět v Kutné Hoře 4. dne měsíce srpna v roce 1857. Jeho otec, rovněž Felix, nebyl původem domácí, pocházel z města Hall v Tyrolsku. Jelikož už tehdy byla Kutná Hora střediskem císařsko–královského tabákového průmyslu, Jewewein senior zde zastával místo správce tabákových skladů v sedlecké továrně. Matka Barbora byla zdejší, pocházela ze starého kutnohorského erbovnického rodu Maternů. Ještě před Felixem se narodila sestra Filipina, a po něm druhá sestra Bettyna. Jeneweinovi bydleli v Kutné Hoře v Barborské ulici, jejíž název připomíná nedaleký věhlasný chrám svaté Barbory – obývali dům, zvaný poněkud podivně Hluboká síň.

V pozdějších letech navštěvoval Felix Jenewein mladší nedalekou obecnou školu na Hrádku, také v Barborské ulici. Poté nastoupil do Boromea v Hradci Králové. Když byl otec přeložen do Prahy, studoval Felix na Akademickém gymnáziu. Momenty, v nichž se projeví v dítěti výtvarný talent, bývají různé, od umělce k umělci je to jiné. Kde se vzal ve Felixovi talent, o tom nám žádná písemná zmínka nepodává informaci. Jako by se v něm probudil, ledva dovršil šestnáctý rok. Jestli se ještě před tím pokusil nanést nějakou výtvarnou myšlenku na papír či plátno, nevíme – v onom roce 1873 zachytil koledníky na roku Barborské uličky pod Hrádkem. Maminka Barbora kresbu popadla a zanesla ji malíři Antonínu Lhotovi, kutnohorskému rodáku, který byl profesorem pražské malířské akademie. Panu profesorovi se zřejmě se mu obraz se třemi králi zalíbil, a pak se (na jeho podnět) Jenewein přihlásil ke studiu na akademii. A byl přijat.

Nejprve prodělal ateliér elementárního studia, a po něm pokračoval ve školení u profesora Lhoty, a také u Jana Swertse (to byl ředitel výtvarné akademie). Na akademii uzavřel přátelství s Josefem Tulkou a s několika dalšími druhy své generace. Tedy takzvané generace Národního divadla. Z Prahy si to Jenewein namířil do Vídně. Tady studoval u česko–rakouského malíře, pražského rodáka profesora Josefa Matyáše Trenkwalda. Tento syn pražského komisaře pro potravní daň proslul hlavně svými historickými a církevními obrazy. Když českou metropoli navštívil korunní princ Rudolf, byl Trenkwald jednou z osobností, které jej provázely Prahou. Mimo jiné mu převedl Letohrádek královny Anny (tehdy nazývaný Ferdinandeum nebo také Milohrádek) – ten předtím ještě s dalšími malíři vyzdobil freskami z českých dějin. Od roku 1872 působil jako profesor ve Vídni. Tam se stal členem ústřední komise pro umělecké a historické památky.

Felix Jenewein pobyl u svého učitele nedlouho. Jeho odchod z Vídně měl tři příčiny. Za prvé mu doma vážně onemocněl otec, a jako jediný syn cítil nutnost se o tátu postarat. Druhá příčina byla už méně bez kazu. Žák se poněkud se svým profesorem nepohodl. Názorově. A do třetice důvod návratu: ten byl jaksi soukromý. Po nějakém jednom a půl století snad lze bez obav nazřít do intimní sféry naší osobnosti, takže lze prozradit, že Felixe navštívila ve Vídni jeho starší sestra Filipina. Oba sourozenci měli k sobě hodně blízko, na což usuzujeme z dopisů, které si psali. Sestra byla jeho oporou i prostřednicí v kontaktu s rodiči. Působila nejprve jako učitelka nejprve v Kutné Hoře, později v Praze.

Nikdy se neprovdala (to jako učitelka ostatně tehdy ani nemohla), po smrti otce se starala o matku a svému bratrovi věnovala veškeré své city a účast. Když se po návratu do Prahy ocitl Felix v existenční krizi, vedla jejich společnou domácnost. A to i tehdy, když se v té domácnosti objevila Marie. Marie Stehlíková. Byla to její mladší přítelkyně a kolegyně (tedy také učitelka). Filipina ji vzala v dubnu 1879 s sebou do Vídně, když jela navštívit svého bratra. Ti dva se tam seznámili, a do půl roku si psal Felix nejenom se sestrou, ale ještě mnohem častěji se svou novou známostí Marií, s níž ve svých listech „rozmlouvali" při sebemenším odloučení. Svědectví, které nám poskytuje tato korespondence, je pro poznání Jeneweina jako umělce a člověka nejpřínosnější. Tyto listy nemají velkou hodnotu literární – Jenewein byl mistr kresby, nikoli slova. Jeho dopisy Marii jsou psány s horečnou a překotnou touhou svěřit seč se vším, jak se svými city, tak i představami o umělecké tvorbě a světě vůbec, nakonec i se všedními radostmi a starostmi.

„Drahá Marie! Nemohl jsem potlačiti nedočkavost po dopisku Tvém, až konečně mně se vyplnilo přání. Ani nevíš, jak jsem zvědavostí, toužebností hoře, rychle list přečetl, bych opět a několikráte se s obsahem drahým seznámil. A často tak vezmu do ruky dopisky Tvé, květy lásky naší, praská oheň v krbu, když zadumán pak myslím na svoji Marii milenou. Četl jsem slovíček několik, ale vzácných srdce mému velmi, v novinách, na jejichž okraj jsi je napsala. Díky, mnohonásobné díky za vše. Duše Ty má nejčistší, napíši Tobě, čím zanáší se duch můj. První kartón: Bůh dobrotivý žehná vznášející se postavě. Druhý kartón: Píseň poznávati se se nejprve dává matce, která ji s láskou jako ukolébavku dítěti svému zpívá. Třetí kartón, to je píseň mladosti, která vstupuje do jizby mladého umělce, jenž dívku, pannu, v cudném unesení za ruku drží a zpívá ji píseň srdce. Čtvrtý kartón: píseň zbožná. Do závratné výše vstupuje píseň k hvězdáři, jenž píseň k Bohu mluvící zpívá. Pátý kartón je píseň těšící – ve vojenském ležení k smrti utrmácení vojínové píseň na vlast a na drahé své pějí. Na šestém kartónu je píseň pohřební. Zde navštívila poslední smrt lůžko nevinné dívky, u níž pěje klášterní sestra píseň smuteční. Sedmý kartón: Píseň děkuje Bohu milostivému, tvůrci svému, za vznešený úkol, jenž na ni uložen byl, lidstvo do konce světa neustále provázeti, od narození až k smrti jednotlivce každého.“

Jednotlivá témata se prolínají, některá zůstávají nedokončená. Slova škobrtají o nedokonalosti jazyka (je poznat, že Felix vyrůstal v německo–českém prostředí), a přitom pokulhávají za představivostí malíře, který svět vnímal v obrazech. Jenewein svým duchem žil ve světě velkých idejí, ale ve skutečném životě byl rozčarován z každodenních potíží, nedokázal se srovnat s malicherností, závistí a přetvářkou. Malíř byl vnitřně přesvědčen o své velikosti, trvale však byl deptán nepochopením svých současníků. Jeho sebevědomí se zmítalo v pochybnostech mezi vnitřní a vnější realitou. Rozdíly mezi představami o světě a jeho skutečnou podobou byly příčinami Jeneweinových stavů bezmoci, ústícími až v deprese. Vypovídají o tom jeho rukopisy a náměty jeho děl, ale i dopisy Marii.

„Náhodou nešťastnou ocitl jsem se na akademii, která nestojí za nic, a pak mistři, u nichž jsem byl, nevedli mě v směru tom, naopak, chválíce mě jednostranně, trochu mne pokazili, a to, co se naučit dá, mě neučili; jeden již nebyl právě čilým, druhý neuměl to zase, nedbal sám sebe. Trpce zklamán jsem byl. Dnešním dnem mohl jsem být dále, mnoho, mnoho… ač nic na škodu, neb zato jsem pevnější. O mně se povídalo – ano, hezké to jest (pojetí kompozice, krásná linie), ale není to provedené, prokreslené, forma kulhá, vůbec nemá to známku pravdy. Dnes šílenství je oponovat vkusu času, leč to, co mně překážely na cestě slávy, jsem snahu pojal odstranit, a já to odstraním. Bůhví, Mařenko, ctižádostivým nejsem, mé přání je, aby věci mé přinesly dobro, proto můj směr jest čistý, čistě umělecký. Ale dost o tom. Napsal jsem to, abych Tobě mohl říci, co si myslím. Mařenko, vše Ti k nohám položím Tvým, Mařenko, neb láska má k Tobě osvítila mě. Tak ještě jednou líbám Tě, já těším se na Tebe nesmírně. Ostatně Ti hodlám zlíbat rty a tělíčko hodně a hodně, ano, moje Mařenko, buď pokojná.“

Jestli byla Mařenka posléze pokojná, to se neodvažujeme odhadovat, ale Felix zcela jistě prožíval vzrušení. V době, kdy Jenewein dokončil cyklus sedmi Písní, začal publikovat své práce v časopisech Světozor, Ruch, Květy Zlatá Praha, Paleček a Švanda dudák. Což ale dlouho netrvalo. Spolupráce zpravidla končila odmítnutím ze strany nakladatele. Redaktor Zlaté Prahy údajně sdělil Jeneweinovi: „Abonenti odmítají nové předplatné, pokud budou v našem časopise nadále publikovány Vaše příšery.“ Kritika na adresu Jeneweinových ilustrací měla snad zaznít i z úst Jakuba Schikanedera. S ním, a také s Františkem Ženíškem, Josefem Václavem Myslbekem, Antonínem Chitussim, Václavem Brožíkem a dalšími umělci, pak se svým přítelem, malířem Josefem Tulkou, se Felix pravidelně setkával v restauraci na Betlémském náměstí, která patřila dalšímu malíři, Františku Knoblochovi.

Když Jenewein dokončil cyklus pěti křídových kreseb Daň z krve, uzavřel 7. října 1882 sňatek s Marií Stehlíkovou, do té doby učitelkou dívčí školy řádu svaté Voršily v Kutné Hoře. Po svatbě žili manželé v Praze na Královských Vinohradech v domě zvaném Na Valdeku. Teď se musel Felix starat o živobytí nejenom pro sebe, ale i pro svou ženu. Což se příliš nedařilo. Nebyly zakázky. Nepomohli ani přátelé ze studií. Díky jednomu z nich, nazarénskému malíři Steinlemu, se měl podílet na výzdobě katedrály v Kolíně nad Rýnem, leč sešlo z toho. Ten nazarenismus, to byl romantický umělecký směr, který se zrodil v Německu původně jako iniciativa studentů, kteří se učili ve Vídni a Římě. Umělci tohoto směru, kteří byli po vzoru sekty raných židovských křesťanů nazýváni nazarény, hledali inspiraci v křesťanském umění pozdního středověku, v gotice a v rané renesanci. Pro jejich umění byla typická strnulost, stylizace, pečlivé oblékání postav, a vůbec se nazaréni snažili co nejméně ovlivňovat divácké smysly. Z existenčních důvodů se Jeneweinovi přestěhovali na Žižkov k Felixově matce. Filipina byla už tehdy řídící učitelkou a ze svého platu zajišťovala provoz společné domácnosti. Jenewein podnikl cesty do Lipska, do Berlína a do Vídně, kde hledal uplatnění v místních nakladatelstvích. Bezúspěšně. Pak se mu ale podařilo získat zakázku od nakladatele Jánského z Tábora.

Byla to zakázka na historické obrazy, které měly sloužit jako pomůcky při výuce dějepisu. Jeden kolínský továrník si objednal u Jeneweina obraz pro nástěnný kalendář sladovníků. A jistá pražská firma si u něj zadala předlohy pro kalendáře a barvotisky, určené k nalepení na okna (jakousi imitaci sklomaleb). Na uměleckou výzdobu dvorany Rudolfina byli osloveni mimo jiné malíři Ženíšek, Liebscher, Hynais, Mařák, Marold, Jenewein. Zakázku dostal nakonec Liebscher. Ale pak se na Jeneweina přece jenom začalo štěstí trošku víc usmívat. Vojtěch rytíř Lanna si u něj objednal obraz svatého Huberta na měděné desce (byla zavěšena na stromě v Lannově parku). Pro kostelní okno namaloval předlohu s vyobrazením svatého Petra. Další krokem vzhůru byla zakázka na obraz svatého Františka pro kostel v Chrudimi. A stipendium na studijní cestu po Itálii mu také přišlo vhod. Později říkal o těch pěti italských týdnech, že to byla nejkrásnější doba v jeho životě. A získal i místo externího učitele kreslení večerního aktu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, načež byl jmenován vedoucím speciální školy náboženské a historické malby na pražské výtvarné akademii. Jenewein se od samého začátku soustředil především na náboženskou tématiku. Jeho hlavními díly se na začátku vrcholného období staly obrazy Jeremiáš lká nad zříceninami Jeruzaléma, a několik variant na téma svatý František z Assisi. Dopoledne Velkého pátku, jak nazval jeden svůj obraz, doplnil portrétem Jidáše Iškariotského. U církve však narazil postavou Panny Marie, která měla být podle dogmatu věčně mladou – Jenewein ji zpodobnil jako stárnoucí ženu. Koncem 80. let pracoval na cyklu šesti kvašových kreseb, které byly básnickou metaforou apokalyptického rozkladu civilizace na konci jednoho věku. Dal jim název: Mor. Jsou to velice podivné obrazy, ten cyklus Mor… Jde z nich… Co vlastně? Strach… hrůza… smrt.

Mor čerpá ze skutečných historických událostí, které se v období „černé smrti“ a cholery přihodily, ale vychází i z křesťanské tradice, podle které byly „morové rány" trestem božím, seslaným na zem za hříchy lidstva. První list: „Vypuknutí nákazy“. Blížící se katastrofu předznamenává kometa, v závěrečném listu Smír se na nebi objevuje duha jako starozákonní symbol smlouvy mezi Bohem a člověkem. „Ukamenování lékaře“ – v tomto listu zobrazil Jenewein událost, k níž docházelo zpravidla poté, co lékaře obvinil rozlícený dav z rozšíření epidemie, kterou se chtěli vládcové tehdejšího světa údajně zbavit chudých. „Hýření“ – snad vůbec nejznámější, a nejpůsobivější z Jeneweinových obrazů. Extatické hromadné poblouznění, projevující se zběsilým tancem – to bylo charakteristické pro zoufalce, kteří se tak snažili přemoci strach ze všudypřítomné nákazy. Jakási varianta na „Tanec smrti“. „Pokání“ – to mělo dopomoci zbavit se hříchů. Bylo příznačné pro flagelanty, stoupence náboženského hnutí, kteří táhli zemí s korouhvičkami a svou kajícnost dokazovali okázalým sebemrskačstvím.

Tehdejší kritika konečně na přelomu století postřehla, že v Jeneweinovi mají Češi umělce, který skvěle interpretuje zejména zbožné, přísné a slavné skutky Bible a evangelií, přičemž vždy na zvolené látce postřehne nějakou novou stránku, nový tón, nové zabarvení. Vyhýbá se úmyslně efektním skupinovým scénám a předkládá spíše tragédie nitra, zpracované však až básnicky, rozhodně se zvláštním kouzlem. Jenewein byl do roku 1902 profesorem pražské Uměleckoprůmyslové školy. Právě tehdy odešel z brněnské techniky malíř Hanuš Schwaiger, aby přijal místo na pražské Akademii výtvarných umění, a Jenewein získal v Brně jeho místo řádného profesora dekorativního a technického kreslení. Hned se také zapojil do brněnského kulturního života a účastnil se první výstavy Klubu přátel umění v roce 1903. Přijal místo konzervátora a člena nákupní komise Moravského zemského muzea. Usadil se na kraji tehdejšího Brna, ve Falkensteinerově ulici nedaleko Veveří (dnes tato ulice nese jméno po Maximu Gorkém).

2. ledna 1905 Felix Jenewein ve svém brněnském bytě zemřel, stižen mozkovou mrtvicí – bylo 47 let. Smuteční obřad se konal v kostele svatého Tomáše, ale pohřben byl v Kutné Hoře. Podstatnou část Jeneweinovy umělecké pozůstalosti zakoupila pro svoje sbírky Moderní galerie Království českého za 24 000 korun.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.