1062. schůzka: Teď už co nejdříve bude konec

Víme, jak to dopadlo s Arbesovou „milkou“ Jenny, a ještě než jsme se minule rozloučili, tak nám byla předložena k věření letmá zmínka, že „živil početnou rodinu“. Jenže – kde se tady ta početná rodina vzala, je–li pro nás pan Arbes pořád ještě roztouženým, leč stále svobodným mládencem. Inu, kde se vzala, rodina, tu se vzala… Jakub Arbes potkal takhle jednou na procházce v Prokopském údolí, na jihozápadě, daleko od Prahy, mezi Jinonicemi a Zlíchovem, dívku. Byla to Josefina Rabochová, dcera soustružníka z Bílé Hory, nikoli však nějaká slečinka ze zámku, nýbrž poněkud drsné, vášnivé dítě velkoměstské chudiny, které k Jakubovi (tedy Arbesovi) přilnulo prudkou láskou, žádných obětí ani překážek se nelekající. Asi se jen tak za ručičky nevodili, ani ty polibky nebyly kradmé. Jinak by Arbes záhy asi nenapsal sbírku Erotické hříčky.

Za snivých dob mladistvé naší lásky
nikdy jsme v stinných hájích nebloudili.
My nikdy neslyšeli klokot slavíka,
ba ani o hvězdách jsme neblouznili.

Na místě po kypré a měkké trávě
my po dlažbě jsme chodívali tvrdé,
a místo tajuplných hlasů přírody
my slýchali jsme řeči úšklebné a hrdé.

Za oněch dob mladistvé naší lásky
my neznali než jedno vroucí přání:
slyšet jen loretánských zvonků žalný ston
a vrabců touhyplné cvrlikání.

Tedy… my sice netušíme, co myslel básník tím vrabčím touhyplným cvrlikáním, ale o „řečech úšklebných a hrdých“, o nich víme svoje. Tatík soustružník lásce své dcery prostě nepřál. Ten nedostudovaný proletář se mu nezamlouval. Arbes se (více méně z trucu) rozhodl provést to, nač dřív nemyslil. Totiž – učinil Josefinu svou ženou. „Teď stane se, co by si nejméně pak pan otec přál, že záhy sňatkem oslavíme naši lásku.“ Což bylo dozajista láskyplné předsevzetí, jenomže… kde na ně vzít? Arbes dělá, co jenom může. Zoufale hledá nějaké umístění, píše žádosti o místo sluhy a diurnisty. Nakonec se mu podaří uspokojivě existenční otázku vyřešit. Získává nejprve redaktorské místo v Praze, a pak je povolán za redaktora nově založeného místního listu v Kutné Hoře. (Což mu dlouho nevydrží, neboť i o tuhle existenci přijde.) Stane se „kandidátem existence“, jak později nazve jeden ze svých sociálních románů. Rychle využívá vzniklé situace, a 24. června roku 1867 (bylo mu tedy dvacet sedm let a dva týdny) se dává s Josefinou církevně oddat. Mezi námi – on sice hodně pospíchal, leč – nestihl to. Týden před svatbou se mu totiž narodilo (tedy těm dvěma se narodilo) první děcko, Marie Magdalena. Cikánka tomu děcku (prý) předpověděla nedlouhý život, a skutečně: brzy po narození dceruška umírá.

Arbes, který už od svého mládí s dojetím pozoroval mrtvolky pochovávaných dětí, pohřbívá na košířském hřbitově svoje první dítě. „A jako těžký sen leží mi na prsou upomínky poslední noci,“ vzpomíná nešťastný otec později v dopise své manželce. „Vidím to temno, to děsné temno, když jsme šli v neděli od Anděla, a já ještě naposledy ohlédl se ke hřbitovu: A vše to bylo jako sen –mihnutí – a nic více. Zdálo se nám, že jsme měli Marouška – zdálo se nám jen – usmál se na nás vesele, rozkřičel se a umlkl zas a zase se usmál bolestně a truchlivě a zadíval se na nás, pak zamhouřil očička… Ne, ne, byl to přece jen sen – stín snu…“ Josefina vydržela s Jakubem v manželství padesát let.

Ale teď bychom snad měli konečně vysvětlit fakt, že „živil početnou rodinu“. Arbesovi se narodila druhá dcera, které dal jméno Polyxena, a ještě přišli na svět dcera Olga a syn Edgar (toho otec pojmenoval podle svého oblíbence Edgara Allana Poea). Ani ten – tedy ten malý Edgar – se nedožil dospělého věku. Tato velká otcova naděje zemřela v jedenácti letech. Celkem se Arbesovým narodilo pět dětí. Z toho tři v nedospělém věku zemřeli. Jakub Arbes živil vedle své manželky a svých dětí ještě oba své rodiče, takže pro něj byla situace, když se ocitl na dlažbě, velmi svízelná. Našel si aspoň na tři roky místo dramaturga Prozatímního divadla. Na Smíchově redigoval časopis Volné slovo a na Vinohradech redigoval časopis Hlas předměstí.

„Jakub Arbes se narodil na Smíchově jako syn ševcovského mistra a Smíchov po celý život neopustil,“ píše se v Profilech spisovatelů, vydaných nakladatelstvím Albatros. „Toto prostředí a přilehlými částmi Prahy bývá i místem, kde se odehrává děj většiny jeho románů, romanet a povídek. Arbes se stal svědkem, jak se Smíchov z idylické vesnice mění v průmyslové předměstí Prahy a jak v něm narůstají sociální rozpory a už i srážky. Sám se zúčastňuje horlivě svým perem boje nejen za národní, ale i za sociální práva, a byl to on, kdo brzy rozpoznal důležitost dělnické otázky.“ To vše se promítá v jeho díle. Píše Kandidáty existence - tento název knihy byl pro jeho životní situaci příznačný, a také Anděla míru a Moderní upíry. Moderní upíři jsou bezohlední lidé s vlčí morálkou, schopní člověka vysát a pak ho obrazně zadávit.

Teď bychom se ale měli vrátit k tomu, proč a kde byl Arbes vlastně vězněn a co se nakonec stalo plodem jeho pobytu v nápravném ústavě (jak byl kriminál ještě před nedávnem eufemisticky nazýván). „Nechť o mně soudí v čase svém kdokoli způsobem jakýmkoli, nechť mě podceňuje nebo přeceňuje, tolik je jisto, že ani nejzarytější odpůrce můj nebude moci popříti smutnou slávu, že náležím mezi evropské kuriozity. Kdož medle v celé Evropě, nechť zločinec nebo padouch sebebídnější, může o sobě říct, že byl v poměrně krátké době pěti roků asi stokrát vyšetřován, asi šedesátkrát obžalován a asi padesátkrát souzen. Nezmiňuji o zvláštnosti té, abych se snad pochlubil, neboť vavříny vnucené nejsou vavříny pravými a netěšívají ani člověka sebeješitnějšího.“

Rakouská justice dosáhla na Arbesovi dvojího vítězství. Arbes to pocítil kratší vězněním v Praze a ve Vídni a dlouhým vězněním v České Lípě. Byl totiž určen za redakci, aby odpovídal porotnímu soudu v České Lípě za pět tiskových přestupků v Národních listech. Soud se konal v tehdejším hostinci Zum Herzog von Reichstadt (dnes se restaurace nazývá U Vévody). Tehdy zasedávala porota v restauraci, protože v té době Česká Lípa ztratila statut okresního města a její úřední ínstituce byly různě nahrazovány (ta budova stále stojí). Arbesovi se tentokrát nepodařilo vězení vyhnout. Možná proto, že porota vůbec nebyla česká. Pokoušel se aspoň, aby si mohl vězení odsedět v Praze, ale ani to mu nebylo umožněno. Musel tedy nastoupit do vězení, které také bylo poněkud náhradní. Několik vězeňských cel se nacházelo v budově bývalé kartounky, ve stejné Křížové ulici, kde v hostinci zasedal soud.

Z té budovy je dnes škola, Arbesovi byla na ní odhalena pamětní deska. Právě zde si odpykával svůj třináctiměsíční trest - V České Lípě v německé věznici. Bylo to v letech po takzvané „prosincové ústavě“, díky níž Maďaři získali autonomii, zatímco Češi se o ni marně pokoušeli, a proto také byly všechny pokusy o české sebeurčení tvrdě potlačovány.

Před nástupem trestu se Arbesovi podařilo vydat ještě (pravděpodobně jeho nejznámější a nejslavnější) romaneto Svatý Xaverius. Je o mladíkovi, který objevil v obraze svatého Xaveria od skutečně existujícího malíře Františka Xavera Balka, žijícího v 18. století, v malostranském chrámu svatého Mikuláše klíč k nalezení pokladu. Romaneto bylo napsáno tak sugestivně, že mnozí ze čtenářů se pokoušeli šifru v chrámu rovněž rozluštit. „Slovo romanetto je současně italské a současné české,“ informuje nás ve své knize Zákulisí slov náš rozhlasový kolega Michal Novotný.

„Tímto výrazem označujeme žánr, který je specifický pro českou literaturu a který vlastně (abych tak řekl) vynalezl spisovatel Jakub Arbes. V příručkách se můžeme dočíst, že základ romaneta tvoří důmyslně prokomponovaný fantastický nebo dobrodružný příběh... logickou návazností epizod, rozvíjejících vždy motiv epizody předchozí, postupným odhalováním tajemné události až k závěrečné pointě se romaneto blíží novele. Slovo romanetto (psáno ještě s dvěma té) vzniklo někdy kolem roku 1872 a vymyslel ho Jan Neruda. Když se tento básník a novinář stal šéfredaktorem časopisu Lumír, chtěl pro své první číslo něco mimořádného, což se podařilo. Nerudův přítel a kolega z Národních listů právě dopsal pozoruhodný text nazvaný Svatý Xaverius a souhlasil s uveřejněním v časopise Lumír. Neruda si ovšem uvědomil, že Arbesovo dílo je pozoruhodné nejen svým zajímavým dějem, ale že jde také o zajímavý, v jistém smyslu nový žánr. Že to není ani román, ani novela, že je to jaksi něco mezi. A že i této skutečnosti by se dalo řekněme obchodně využít, najít pro nový žánr našlo nové pojmenování. Po několika dnech přemýšlení prý Neruda přišel se slovem romanetto, což je italská zdrobnělina slova román, v doslovném překladu vlastně románek.“

Docela pozoruhodné je, že Svatý Xaverius byl prvním dílem, které bylo nazváno romanetem. Arbes ale už několik let před tím napsal text nazvaný Ďábel na skřipci, a to je nepochybně rovněž romaneto, i když v době, kdy vzniklo, toto slovo neexistovalo. Později Jakub Arbes napsal několik dalších romanet, například Sivookého démona, Etiopskou lilii, Newtonův mozek. Všechny lze doporučit zvláště těm, kteří mají rádi sci-fi a fantasy.

Svatý Xaverius. Tento příběh mladého muže, který podle údajů, skrytých v obraze hledá poklad a dojde cíle jen zčásti, neboť najde jen bezcenné minerály, a nadto je obviněn z krádeže, z chrámové krádeže, která se udála ve stejnou chvíli, kdy on kopal a hledal poklad na Malvazinkách. (Dnes je to vilová čtvrť, kterou založil pražský měšťan Malvazy. Nachází se – jaká to náhoda! – na Smíchově.) Protože nemá žádné svědky, tak za svou domnělou krádež mladík pyká ve vězení, a tam se setkává s Arbesem, kterého neuvedl jako svědka, neboť zapomněl na jeho přítomnost při hledání pokladu, a to proto, že v tu chvíli byl stižen záchvatem. Dějová zápletka jako Brno. (Mimochodem – víte, proč se tohle přirovnání používá? Protože na počátku 1. republiky vyšla mapa Brna s připojenými vesnicemi, jež nesla hrdý název „Velké Brno.“ To ale – pravda – do Arbesa nepatří.)

Fiktivní hrdina (abychom se vrátili ke Svatému Xaveriovi) se setkává s osobou skutečnou, která se účastní fiktivního děje. Zažité skutečné příběhy se vkládají do fiktivní fabule, Arbes (nevinně odsouzený) pobýval ve vídeňském vězení, a proto mohl uvést do děje i skutečného přítele vídeňského, aby se za Xaveria přimluvil. Básníku a novináři Vratislavu Kazimíru Šemberovi (reálně existujícímu) takové úkoly nebyly cizí. Krajané z redakce Národních listů se na něj často obraceli. Proč se Arbes tak významně jako mluvčí tohoto děje účastní? Důvod je asi v tom, že se nejednou zřejmě zamyslel nad tím, zda uskuteční svůj životní plán. V příběhu Xaveria ukazuje, že z nesmyslných životních podmínek je jediné východisko, jediná cesta k svobodě, a tou je – smrt. Nevinně odsouzený Xaverius zemřel dřív, než bylo oznámeno, že je nevinen.

Kdyby bylo toto romaneto napsáno v angličtině, francouzštině nebo němčině, stalo by se kultovní záležitostí světové literatury, vedle níž by spisy takového Dana Browna vypadaly jako chudí příbuzní. K Arbesovu dílu lze vskutku dodat tolik, že autor sice byl v některých myšlenkách překonán, ale pokud by se takováto osobnost vyskytla ve kterémkoliv jiném národě, byla by mnohem více ctěna. Vždyť to byl zakladatel české vědecko-fantastické literatury. Jeho dílo není o nic nudnější, než ta, která napsali jeho vzorové a současníci – Poe, Dickens, Verne. Jejich díla jsou také někdy rozvláčná (ono se dřív tolik nespěchalo). Bohužel se stal takovým „talentem v Čechách“. Je velice smutné číst čtenářské deníky současných maturantů, že jeho jednotlivé knížky nepochopili, na druhé straně je ještě smutnější číst vyznání jeho prapravnučky s dotazem, zdali by bylo vhodné Arbesovo dílo po určitých jazykových úpravách v dnešní době ještě jednou vydat. Už jen tato jeho myšlenka „chlubíme se pokroky vědeckými a zapomínáme, že všechny vymoženosti věd slouží rovněž k účelům dobrým jako zlým“ – tato věta daleko předbíhá svoji dobu.

„Když se díváme do pozůstalosti Jakuba Arbesa, objevíme v ní dlouhou řadu dopisů, které jako by se cynicky vysmívaly jeho touze po tišším, milejším a utěšenějším rodinném životě,“ říká autor knihy Za slova tiše nahlédni Lubomír Tomek. Řeč je o penězích. Adresátem korespondence byl básník Svatopluk Čech. Takovouto poštu dnes už básníci věru nedostávají: „Milý příteli! Možno–li Vám, prosím, pošlete obratem pošty padesáte zlatých – v sobotu ráno mi totiž dojde dech – ergo! Navždy Váš Jakub Arbes. 7. října 1880.“
„Poměry mé se poněkud lepší, ale pro stálou churavost ženinu není mi dosud možno vše urovnati. 19. července 1898.“
„Prosím Vás, podčmárněte mi laskavě dalších uštípnutých 30 korun. 5. dubna 1905.“
„Prosím Vás podčmárněte mi laskavě… a tak dále. Teď už co nejdříve bude konec. 9. října 1907.“

Svatopluk Čech zemřel za čtyři měsíce po tomto posledním dopise. Na Jakuba Arbesa čekala zubatá až za dalších šest let, do 8. května roku 1914, kdy zbýval měsíc do sarajevského atentátu a dva měsíce do vypuknutí 1. světové války. Komu psal posléze během těch šesti let, aby mu „podčmárnul“ další směnku, to nevíme.

My se s Jakubem Arbesem rozloučíme jeho myšlenkou, která je přes vzdálenost větší než jedno století stále aktuální. Opravdu trefně vyjádřil časovou proměnlivost názorů, na niž jsme v Toulkách již vícekráte narazili: „Zkoumáme minulé věky a útrpně se usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám.“