1063. schůzka: Spiknutí proti Jeho Veličenstvu

A já vám to, přátelé, povím hned na začátku: dnes to nebude žádná legrace, lehkovážná burleska ani kratochvíle, dnes půjde o cosi vážného. Leccos vám napoví i podtitulek těchto Toulek českou minulostí: Spiknutí proti Jeho Veličenstvu.

Až tak daleko to u nás došlo. Místo toho, abychom byli vděčni, jak otcovsky (a mateřsky zároveň) se o nás habsburský dům stará, a pečuje o nás, tak my jsme se proti němu spikávali. Chci říci spikli. Naštěstí si s námi císařsko–královská policie poradila. Příjemný a ničím nerušený poslech, jakož i počtení, naši milí poddaní.

„Kalné, studené ráno 2. prosince 1893 vůbec nenasvědčovalo tomu, že právě začíná sváteční den. A přece, pro obyvatele rakousko–uherské monarchie patřilo toto datum k nejvýznamnějším. Poddaní Jeho císařského a královského Veličenstva Františka Josefa I. z rodu habsbursko–lotrinského si připomínali, že před léty právě v tento den nastoupil jejich panovník na trůn zděděný po předcích. Druhý prosinec proto každoročně slavili jako státní svátek. Oficiální noviny a časopisy přinášely oslavné články a obrázky z císařova života, církev sloužila na jeho počest slavnostní mše, v posádkových městech se konaly vojenské přehlídky, a slavnosti proběhly také ve školách. Výročí připadající na prosinec 1893 bylo zvlášť významné – od chvíle, kdy František Josef I. uchopil osudy Rakouska do svých rukou, totiž uplynulo právě čtyřicet pět let.“

Takové docela kulaté výročí, jež nám právě vylíčil autor knihy Spiknutí proti Jeho Veličenstvu doc. dr. Jiří Pernes, si zaslouží pěknou oslavu! Není divu, že v celé říši vládla v ten den nálada ještě radostnější než v letech předchozích. Jenom Království českého jako by žádné oslavy netýkaly. Pohledy chodců na pražských ulicích měly daleko do veselosti a spíše než úsměvy brázdily jejich tváře starostlivé vrásky. Bylo to však lze pochopit. Vždyť Praha už takřka čtvrt roku těžce dýchala pod příkrovem výjimečného stavu.

Což se však nestalo poprvé. Premiéra se konala roku 1848, po porážce revoluce (v říjnu 1868 to bylo podruhé), a nyní, v roce 1893 přikročila vláda k tomuto opatření zas, potřetí. „Městem, podivně ztichlým, procházely už od 13. září spojené hlídky policie a četnictva s nasazenými bodáky na puškách, denní tisk svírala přísná cenzura. A co hlavního – v Praze se zatýkalo. Stačilo málo – nevážná poznámka… smích v nevhodný čas… či udání závistivého souseda – a následovala cesta do vyšetřovací vazby. Češi v napětí čekali, co bude dál. Přestože předcházející měsíce otřásly klidem všedních dnů a řada skutků namířených proti autoritě panovníka naznačovala, že zákrok státní moci proti rušitelům pokoje na sebe nedá dlouho čekat, tak zuřivá reakce vládnoucí moci přece jenom překvapila.“

Proč najednou tolik zájmu? Ba nepřiměřených reakcí? Ne–li přímo zuřivosti, jak jsme o tom slyšeli před chvilkou? Inu, začínali se nám rojit pokrokáři, stoupenci pokrokového hnutí. I ti měli svůj program k oslavě císařského jubilea – pochopitelně naprosto odlišný od toho oficiálního. V pokrokářích sílilo přesvědčení, že se „situace vyhrocuje… a tudíž je třeba vyjádřit svá přání a svou vůli v důrazném gestu, které by přimělo Vídeň k ústupnosti a donutilo ji k jednání!“ K jednání o čem? „Aby se věci hnuly k lepšímu!“ A jaké věci? „My máme prostě za zlé panovníkovi mnoho věcí, jimiž se na českém národě provinil. V jeho vládě rozhodně nespatřujeme takové dobrodiní jako německy mluvící spoluobčané.“ A tak se určilo, že se půjde do demonstrací, o čemž padlo rozhodnutí v pražských hospodách. A mělo se začít nikoli až v prosinci (u příležitosti setrvání Franze Josefa na trůně), nýbrž už dřív. V srpnu má přece monarcha narozeniny. Šedesáté třetí, to jen tak pro úplnost. Podle konfidentské zprávy vystupovali na těchto schůzích „pokrokáři a omladináři… v debatě pak jako přívrženci české republiky.“

Demonstrovat se šlo na Staroměstské náměstí. Ze známějších osobností sociální demokrat František Modráček (mimochodem: pradědeček pozdější ministryně vlády České republiky Petry Buzkové). A také Josef Veselý (s ním však nemám autor těchto řádek pranic společného – kromě revolučního zápalu, a to jenom někdy). Onoho srocení se zúčastnil i Rudolf Mrva. Jeho příjmení se posléze stalo přímo synonymem zrady, podlosti, konfidentství. Vystupoval pod krycím jménem Rigoletto Toskánský. Ve slavné Verdiho opeře byl Rigoletto šaškem na dvoře vévody mantovského. Neduživý, ošklivý hrbáč, jemuž nevzhlednost těla, vystavená veřejnému posměchu a opovržení, deformovala i mysl, udělal z něj navíc i člověka zlomyslného, ba přímo zlého. I Praha počátku 90. let měla svého Rigoletta.

Také zde to byl malý, neduživý hrbáč, rukavičkář z Mostecké ulice číslo 276, kterýžto byt sloužil jako obydlí i krám. Mrzák, izolovaný svým zjevem od normálního života, který o to víc toužil po zájmu veřejnosti a výsluní slávy. A vskutku se zapsal do české historie. Jako udavač… zrádce… policejní konfident… a pak dokonce i jako agent provokatér. Díky tomu se mu také splnil celoživotní sen – mluvili o něm (byť jen v pseudonymu) poslanci na říšské radě, jeho jméno se stalo na stránky novin a nakonec i do encyklopedií a naučných slovníků. Všude s poznámkou, kterou jsme před chvilkou vyslovili – udavač, práskač, a tak dále. Mrva zkrátka udal všechno, co věděl, a pravděpodobně i něco víc.

„Skrýval ve svém nepatrném, zle poznamenaném těle ctižádostivost až velikášskou,“ praví dr. Olga Spalová, naše někdejší kolegyně, vedoucí redaktorka vysílání pro děti a mládež. Rozhlasáci svého času (v 60. letech minulého století) ustavičně naráželi na známou skutečnost, jak s omezením humanitního vzdělání vymizelo z povědomí mladých lidí mnoho pojmů, které na celém světě patří k samozřejmé výzbroji průměrného vzdělance, ať už jde o rčení antická, biblická či o taková, která jsou spjata s dějinnými událostmi nebo s uměleckými díly. Co to je, když se řekne... to byl cyklus krátkých, pětiminutových pořadů, které vysílal Československý rozhlas po tři roky každý den. Ve své knize se autorka nevyhnula ani pojmu Mrva.

„Mrva měl ke všemu navíc ducha romantického. Obojí spojil v úsilí stát se náčelnickou hlavou tajného spolku. Když se mu to nepodařilo v kruhu kumpánů charakteru nejpodezřelejšího, postavil se v čelo party chlapců, která si dala hrdý název Podzemní Praha. Mstitelská činnost téhle konspirační společnosti spočívala především ve vykrádání sklepů, půd a kůlen.“ Mrva, který se nechal zvolit „velmistrem“ této společnosti, byl (podle Národních listů) autorem ustavující listiny. My doufáme, že i v rozhlasové podobě vynikne vskutku svérázný Mrvův přístup k pravidlům jazyka českého, jež už tehdy existovala: „Členem spolku našeho může bejt každi kdo je čtrnáct led. Každi srdnati mladik keri přistoupi k nam ma za oučel badat historický zeměpys slovanski Prahy a jako svobodni maufrajer muši ofšom na veřejnost mlčet a nemuši se bat Zradi nebo všechny člíny sou potpřisahou a nesmise strachovat nejhorších věcích. Konec ouvodu.“ Svou úrovní se tento text blíží mnohým účastníkům na internetových fórech. Nejenom jazykovou, ale i myšlenkovou.

Podzemní Praha však stejně neměla dlouhého trvání. Kluci to za rukavičkářova vedení dělali tak nešikovně, že c. k. policii nedalo příliš práce je dopadnout, dostat na direkci a "náčelníka" (vlastně velmistra) za mříže. Co bylo dál? Inu, smutně teď přemítal ve vazbě Rudolf Mrva o zarubané vozovce k opojné slávě. Ovšem záhy se mu naskytla cestička nová, dlážděná tajemnem, hovící jeho ješitné samolibosti. Tážete se, copak to bylo za cyklistickou stezku? Kdepak, na ní se bicyklem nejezdilo. Páni z direkce mu naznačili (ti na rozdíl od Smrťáka mohli naznačovat), že by se mohl stát – detektivem. S nadšením, a s hrdostí, že jsou konečně oceňovány jeho četné, dosud skryté vlohy, souhlasil. A tak se stalo, že proběhly soud klienty zprostil obžaloby, protože „to, co udělali, padá na účet jejich mladické nerozvážnosti.“

Všechno to samozřejmě nebylo zadarmo. On si musel získat důvěru. Což znamená, že musel prásknout kupříkladu nějakou nebezpečnou partu, a tím ukázat se hodným takového poslání. A Mrva práskl. Spojil pravdu se lží, lépe řečeno s výmysly, kterým snad ve svém choromyslném mozku sám alespoň zčásti věřil. Do akcí pořádaných pokrokáři se zapojil s vervou. Na okolí zapůsobila už jeho image. Kupříkladu do Roudnice na schůzi, pořádanou poslancem Eduardem Grégrem a do níž se mělo dorazit z Malé Strany přes noc pěším pochodem, přišel Mrva v černém širáku, s rudou páskou přes vpadlá prsa, v ruce silnou hůl. Čímž sice zapůsobil, leč přecenil chudák, své síly – po čtyřech hodinách ostatním již nestačil. Kamarádům ho bylo líto, vzali jej na záda a po zbytek cesty nesli. Mnoho mladých (i podle c. k. zákonů nevinných) lidí putovalo na základě jeho výpovědí do nehostinných prostor na Karlově náměstí pod věž. A to už se psal rok 1893. Rok procesu s Omladinou.

Omladina. Jak vlastně povstala Omladina, vysvětluje v roce 1902 ve svém spise Byl tajný spolek Omladina nebo nebyl? – jeden z obžalovaných, Antonín Pravoslav Veselý. „Hledala se pohnutka k zakročení a našla se. Zloděj Legner byl k tomu dobrý. Patrně vlivem sugesce z jistých, dobře známých míst, najednou již dne 7. srpna 1893 vypovídal, že je v Praze tajný spolek Omladina s jednou partou s jedním stem a s druhou partou se třemi sty členy. Vůdcové jeho prý jsou Stránský a Zdeborský, členové spolku nosí prý duté hole, uvnitř s dýkami. C. k. státní zástupce tak dalece se zapomněl, že bral jeho nesmyslné blábolení za bernou minci, ačkoli ani jméno Stránského ani jméno Zdeborského nikomu a policii zvláště nebylo známo. Zloděj Legner, který chtěl těmito výpověďmi zmenšit trestnost vlastních skutků, dal na cizí popud základ k vyšetřování mnoha nevinných osob kvůli tajnému spolku Omladina. Nejsměšnější je, že se c. k. státnímu zástupci i dle výroku žaloby nezdají výpovědi jeho (tedy Legnerovy) naprosto spolehlivými, a přece na nich budoval žalobu. C. k. státní zástupce prohlásil také ve svém spise, že na venku – v Liberci, v Mostě, na Kladně, v Plzni, v Mladé Boleslavi a tak dále – skrývají se pod jménem Omladina filiálky tajné ústřední společnosti téhož jména. Proč tedy nebyly tyto spolky rozpuštěny a jejich členové zatčeni, když si tím byl tak jist? Úhrnný počet členů Omladiny byl prý 720 osob. A vzdor této vševědoucnosti c. k. státního zástupce bylo jich odsouzeno pouze sedmdesát šest!“

Ve své výpovědi nezapomněl pan Veselý ani na druhého svědka obžaloby: „Pro obžalobu nejzávažnějším svědkem byl Rudolf Mrva. Kdo byl tento svědek? Duševně i tělesně chorobný člověk. Zrůdný hrbáček postavou, poblouzněný romantik myšlením. Říká se: ve zdravém těle zdravý duch. Rudolf Mrva však obého postrádal. Chodil jsem s ním do školy a znal jsem ho proto osobně. Svým zevnějškem stal se posměváčkům předmětem uličnických alotrií, svým nitrem nořil se v nejsenzačnější krváky. Na suché pláni nemohou růsti lahodné plody. Tak i zde: zkažená fantazie, v skomírajícím těle ukrytá měla své následky: Rudolf Mrva založil Podzemní Prahu, sdružení několika hochů okolo 14 let, s nimiž kul nesmyslné plány a prováděl hlouposti. Po jejím prozrazení Rudolf Mrva neustal. Toužil po slávě a vlivu za každou cenu, třeba i problematickou. Rok 1893 měl mu vyhověti do sytosti. V tu dobu klesal také obchod, který vedl. Bylo třeba záchrany, nových pramenů výživy, uchycení se někde. Která z obou příčin vedla jeho kroky na policejní řiditelství? Či snad obě? Těžko mluvit tam, kde události skryty jsou neproniknutelnou rouškou tajemství, ale kdyby napsal své zápisky pan vrchní policejní komisař Olič, jistě bychom se pravdy dopátrali...“

Leč pan komisař Václav Olič mlčel. Nutno zatím spokojiti se s přesvědčivými pravděpodobnostmi. Rudolf Mrva zevrubně vypočítával členy Omladiny a její účel. Její složení zobrazil následovně: „V důvěrné schůzi volen byl od soudruhů palec, tento pak volil si čtyři prsty; prsty opět volí druhý palec a tento představí se prvnímu. Druhý palec volí opět čtyři prsty, tyto zase palce atd. První palec zná tudíž všechny palce, ostatní palce však se navzájem neznají; z prstů znají se vždy jen asi čtyři, kteří jsou pod palcem společným. Všechny akce Omladiny řídí první palec, jenž odpovídá diktátoru. Tento uvědomuje ostatní palce o všech podnicích, jež jsou zamýšleny. Palce velí prstům jim podřízeným, a tito opět členům Omladiny jim přiděleným. Palce a prsty tvoří dohromady ruku. Každému prstu je přiděleno 10 členů Omladiny. Určitý počet palců a prstů s kroužky těmito po 10 členech podřízenými tvoří jednu centurii. Úřad palců není stálý; palce a prsty občas v důvěrné schůzi se sestavovaly znovu.“

Sofistikovaný systém. Takový se mohl vylíhnout pouze v hlavě notně pod normou. K chystanému procesu se státu nebezpečnou partou však tímto získala rakušácká justice z Mrvových úst hrůzostrašné podrobnosti o chystaných teroristických rejdech, o tajných „sekcích mládeže“ pokrokových stran. On… Rigoletto z Toskány jako vůdce Podzemní Prahy byl s nimi se všemi ve spojení… Ví mnoho… Ví všechno!

Politická aféra s tak zvanou Omladinou, k níž došlo v rakousko-uherské monarchii před víc než 120 lety, vyvrcholila 21. února 1894 vynesením konečných rozsudků nad 76 mladými obviněnými. Nešlo o žádnou historicky převratnou událost, nicméně ji najdeme skoro v každé české čítance. Ilustrovala permanentní politickou krizi habsburské monarchie, která (i když technicky, průmyslově a ekonomicky rostla) prodělávala těžko zvládnutelnou periodu národnostních různic. Vedle Maďarů byly v ostré opozici proti císařské Vídni zvláště Češi, jimž v souboji s německy mluvícím obyvatelstvem docházela trpělivost. Češi napadali své soupeře převážně verbálně, odmítali například komunikaci v němčině, jakož i nečeské zboží. Rostl však i počet akcí narušujících veřejný pořádek, docházelo k takzvanému pobuřování, probíhaly pouliční nepokoje a násilnosti. „Nevinné slůvko Omladina, za nímž mnohý představuje si po minulých událostech ihned tajný spolek s celým spikleneckým aparátem, mělo docela jiný význam. Omladina znamená prostě mládež. V tom smyslu bylo slůvko toto také před výjimečným stavem pojímáno. Smysl jiný dodán mu teprve později c. k. úřady.“ Což vyplavalo posléze na povrch.

Skandál s Omladinou poněkud zatřásl jejími účastníky. „Všecko má svůj konec; běh času nikoliv. Událost za událostí zatlačuje, aby z temna budoucnosti vynesl děje nové.“ Přes zjevné pochybnosti o pravdivosti svědectví Rudolfa Mrvy, na němž lpělo už z dřívějška obvinění, že křivě svědčil, jakož i přes pochybnosti o dalším svědku obžaloby Františku Legnerovi, který byl zároveň obviněn ze zpronevěření dvou set šestnácti zlatých; přesto byl případ nakonec předán soudu. Zároveň byla poskytnuta možnost propuštění z vazby na kauci, čehož mohlo využít několik, zejména veřejně známých osob, včetně Aloise Rašína, za něhož zaplatil kauci jeho otec, v té době mnohem známější osoba.

A 5. listopadu 1895 přišla amnestie. V té době bylo drženo ve věznicích už jenom 14 osob z takzvané Omladiny. Amnestie byla potvrzena císařem, a takřečení „omladináři“ byli dokonce den před tím, 4. listopadu 1895, propuštěni. Proti amnestii protestoval Alois Rašín. Tvrdil, že pokud byli v procesu odsouzeni neprávem na základě vykonstruovaného obvinění, nemohou být teď proto amnestováni. Nikdo další z odsouzených se k němu ale nepřidal.

„Na Štědrý den roku 1893,“ píše dr. Olga Spalová, autorka knížky Co to je, když se řekne. V onom roce se konal (jak víme) proces s Omladinou… tak tedy na Štědrý den toho roku si Rudolf Mrva ustrojil stromeček zvlášť spokojeně. Rukavičkářský krám už zavřel. Teď se jistě stane detektivem! Ve výborné náladě přivítal i návštěvu dvou kamarádů, které znal z Omladiny. Měl před nimi čisté svědomí. Ty přece neudal. Vždyť Otakar Doležal a František Dragoun jsou jeho přátelé. Proto, jak vypráví pamětník z Omladiny, když k němu tak nenadále přišli na návštěvu, přivítal je s veselou, stromek jim okazoval, jak se těší, a začal jim zpívat tu jejich omladinářskou:

Kdo za pravdu hoří
v svaté oběti,
kdo za lidstva práva
život posvětí, kdo nad hlavou bídných
slzu vyroní:
tomu naše píseň
slávou zazvoní.

Není jasné, zda něco zazvonilo v onom bytě v Mostecké ulici číslo 276, zato víme, že to tam začalo páchnout zločinem. Mrva nedozpíval. Doležal s Dragounem se na něj vrhli, Dragoun ho popadl za hrdlo a Doležal mu vrazil do prsou dýku. Ta zpráva se ještě onoho Štědrého večera rychle rozkřikla, a už druhý den zpívalo:

Malostranské uličky
nemají už Mrvičky.

Pohřeb měl Rudolf Mrva hned po vánočních svátcích. Průvod vyšel z Anatomického ústavu, kde bylo nebožtíkovo tělo vystaveno v otevřené rakvi, a směřoval na olšanský hřbitov. Na zdejším šestém hřbitově v oddělení A po něm zbyl hrob číslo 105, a pak taky jméno, které se stalo označením pro podlého zrádce, stávkokaze, pro každého, kdo pro vlastní prospěch zaprodává své kamarády. Denunciant z domu U Bílé růže se dočkal hérostratovské slávy, o jaké se mu nesnilo. Zrádce a donašeč, udavač, konfident, tohle všechno dnes zahrnuje libozvučné a stručné slovo – mrva.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.