1074. schůzka: Blouznivci našich hor

„Bylo to na počátku let osmdesátých devatenáctého století; na krkonošských horách šířilo se duchověrectví, lidé se jali promocí prostřednic obcovat se zásvětím a zakládali »sbory«. Nová víra ta zabloudila z ciziny nejprve do německého Trutnova; odtud přišla mezi český lid do okolí jilemnického, vysockého, semilského a dále do kraje. Učení to se jevilo jinak u Němců a jinak u Čechů. Německému lidu byl spiritismus jakousi zábavou, ukájením zvědavosti, pouhým citováním duchů, všetečným poptáváním na světské, pozemské malichernosti, pátráním a dotazováním nebožtíků, kdo tu neb onu věc ukradl, kdo spáchal ten nebo onen zločin. Ale lidu českému bylo duchověrectví náboženskou reformací, pojal je v sebe se vší vrozenou mu vznětlivostí, ba s plamennou vášnivostí, jako by mysticismus našich předků, starých Českých bratří, ožil a obrodil se v horském současném pokolení.“

Tyto věty vepsal do své knihy Blouznivci našich hor Antal Stašek, a aniž chceme pochybovat o jejich věrohodnosti, zdá se nám, že český spiritismus se od toho německého nijak zvlášť nelišil, a už vůbec nebyl ničím víc. Kromě toho – u kolébky spiritismu nestála sudička německá, nýbrž francouzská. Jmenovala se – tedy jmenoval se - Allan Kardec, a původně to byl katolík, který údajně obcoval s duchem Zefirem, a přičemž zjistil, že byl v minulém životě keltským druidem. Jeho – tedy Kardecovy – myšlenky shrnuje epitaf na jeho hrobě na pařížském hřbitově Père Lachaise: „Zrodit se, zemřít, znovu se zrodit a pokračovat bez ustání až k úplné dokonalosti.“ Jak píše dr. Marel Vlha v Tajemství české minulosti: „Spiritismus v žádném případě netvořil jednotné hnutí a spiritisté v Anglii nebo ve Spojených státech Kardecovy myšlenky o reinkarnaci odmítali. Naopak společným prvkem byla komunikace s duchy, stejně jako přesvědčení, že spiritismus se nezaobírá »pouhou« náboženskou vírou, ale vědecky ověřitelným, fenoménem, jehož záhady budou časem odkryty, podobně jako třeba u živočišného magnetismu.“ Nicméně to, co tvrdil spisovatel Antal Stašek, totiž že spiritismus přišel do českých zemí jako import, to je pravda.

První Kardecovy překlady se u nás začaly objevoval kolem roku 1880, nikoli však v Podkrkonoší, jak bychom to snad očekávali, nýbrž v jižních Čechách. Ví se aspoň, kdo na našem území provedl první seanci, během níž mělo dojít ke komunikaci s duchem? Na to se hledá těžko odpověď. Uvádějí se i některé starší případy, ale prvními systematickými pěstiteli se stali jihočeský hrabě Adolf František Leonardi a trutnovský továrník Ignác Etrich. Ten druhý jmenovaný si pozval ke komunikaci se záhrobím médium ze Spojených států. V roce 1881 začal pořádat spiritistické seance pro své dělníky, kteří je pak šířili dál. Pozdější marxističtí historici v tom viděli rafinovanou snahu, jak odvést pozornost dělnictva od třídního boje, ale skutečnost byla taková, že Etrich myšlenkám spiritismu hluboce věřil.

Z jeho okruhu také vzešlo první vyhlášené české médium – Marie Votočková z Jestřábí u Jilemnice. „V Jestřábí u Jilemnice ustavil se sbor přívrženců víry té a dal si jméno Sbor svatého Václava. Byl společností lidí naskrze zvláštních. Spiritismus měl na ně týž účinek, jakým v dějinách působívají veliká hnutí náboženská. Mravní lidé stali se ještě mravnějšími, lidé pokažení lepšími. Pijáci zanechali kořalky, tuláci chopili se práce, neznabozi obraceli se na víru, na duchu slepí počali vidět, na duchu kulhaví počali chodit.“

Dochovaly se popisy takových pěkných seancí, při níž se komunikovalo s duchy. Záznamů o průběhu těchto seancí bylo víc. Bližší představu může dát popis seance, která se konala na Vánoce roku 1928 v nejmenované obci nedaleko Nové Paky. Po vsi se rozhlásilo, že přijde médium („prostředník“ nebo „prostřednice“), a taky ve které chalupě se bude seance konat. Tentokrát se zde sešlo kolem třicítky lidí obou pohlaví, rozmanitých povolání i politických názorů. Nechyběl mezi nimi ani starosta. „Médium byla asi čtyřicetiletá venkovská žena,“ uvádí ve své práci dr. Marek Vlha.

„Tato prostřednice vyzvala nejprve rodiče, aby usadili děti dál od ní.“ Proč? „Mohly by je ovlivnit nadpřirozené síly. Pak všichni společně odříkali pozměněný Otčenáš, ve kterém nežádali »o chléb náš vezdejší,« ale »chléb náš duchovní,« a podobně modifikovaný Zdrávas. Seance mohla začít. Po chvíli mlčení upadla prostřednice do transu a začala se zavřenýma očima pozměněným hlasem hovořit o Kristu a rozebírat náboženské pojmy jako nebe či peklo. Přítomní záhy poznali, že jejími ústy promlouvá právě zemřelý místní chlapec, kterému byl osudný zápal mozkových blan. Médium jim také sdělilo, že nemoc byla trestem za špatný skutek z chlapcova minulého života, kdy jako učitel nešťastně udeřil do hlavy hocha, jenž pak zemřel.“

Seance spiritistů byla hluboce prožívanými náboženskými setkáními, jejichž kořeny vězely v křesťanství. Na pokusné kroužky, které vyvolávaly duchy jen kvůli senzaci, se přesvědčení spiritisté dívali s opovržením Jejich konání nám může připadat jako pouhé tmářství, ale oni sami to tak nevnímali. Spiritismus podle nich naopak znamenal počátek nové, lepší éry, která se ponese ve znamení sebezdokonalování, pokroku a vyšší mravnosti celého lidstva. Za zmínku stojí i fakt, že mezi spiritisty bylo rozšířené abstinenční hnutí a vegetariánství.

„Spiritismus byl sice nejsilnější v drsném podhůří Krkonoš, setkáváme se však s ním i leckde jinde. Značně se roizšířil také v jinžních Čechách. Na Jindřichohradecku spirisitcké konali ve 30. letech minulého století seance u Masných krámů, což byly pověstmi obestřené skalní útvary nedaleko Kunžaku v údolí Struha pod nejvyššího bodem České Kanady, pod Vysokým (nebo také Markovým) kamenem. Cesta spiritismu na Moravu a do Slezska byla delší než do Čech, nicméně kořeny zapustil i tam. Tomáš Garrigue Masaryk odhadoval, že v Československu žilo kolem dvou až tří set tisíc příznivců spiritismu, ale těch skutečně uvědomělých a aktivních mohlo být kolem deseti tisíc.“

Naskýtá se arci otázka, co tyto lidi ke spiritismu vlastně přivedlo… Pro pozorovatele zvenčí to byly okolnosti jako těžký život v Podkrkonoší, nízká vzdělanost a chudoba. Někteří lékaři hledali dokonce za inklinací ke spiritismu duševní nemoc. Konkrétní spiritisté ovšem do představ skeptiků namnoze nezapadali. Jistý truhlář P., veterán z československých legií, o tom napsal: „Když jsem viděl všechny válečné hrůzy, přestal jsem věřit. Doma padly mi do ruky spisy Kardecovy a Denisovy a tak jsem dospěl k náhledu, že se dle spiritismu dá všechno to, co jsem prožil, s existencí Boží srovnat.“ Což nebylo zdaleka jediné svědectví jedince, který se na své cestě dostal k myšlenkám spiritismu. Rolník M. viděl věc takto: „Na jedné straně vidíme utrpení hodných lidí , a na druhé štěstí nezasloužené… jaká potom spravedlnost Boží? Spiritismus nám ale vykládá, že člověk opravdu sklízí jen to, co zaséval. Ať to rozséval v tomto životě nebo v předcházejícím!“ A podle vyjádření jedné staré babičky touží člověkl po vzdělání a pravdě, kterých se sám nemůže dobrat. „Proto potřebujeme k tomu vůdců, dobrých vůdců duchovních, kteří k nám jsou posláni, ti nám ji mohou zjevit.“

Není divu, že spiritisté odpadali houfně od tradičních církví. Vyvinuli si například vlastní pohřby, které se od dobových zvyklostí odlišovaly absencí hudby a vyzvánění. Jejich součástí byly naopak seance, takže se pozůstalí mohli dozvědět, jak je jejich milým na onom světě. Neuznávali ani církevní svátosti, nicméně ze zažitých svátků kladli velký důraz na Dušičky. "Za doby habsburské monarchie neměl spiritismus zrovna na růžích ustláno. Přestože v Rakousku platila od vyhlášení ústavy z roku 1867 náboženská svoboda, praxe tomu úplně neodpovídala, a především katolická církev zůstávala nadále privilegovaná. Spiritisté sice publikovali řadu spisků a od 90. let 19. století dokonce vydávali několik časopisů – například Život – časopis pro spiritismus, dále Hvězdu záhrobní či Posla záhrobního – ale často se setkávali se šikanou. To platilo hlavně pro jejich sjezdy, který se účastnily české i německé spiritistické spolky a proti kterým se úřady pokoušely aplikovat shromažďovací zákon."

Vzhledem k tomu, k jaké organizovanosti hnutí dospělo, není až tak překvapivé, že se objevily návrhy na založení regulérní spiritistické církve. Nikdy však k tomu nedošlo, protože převažoval názor, že by to přineslo víc škody než užitku. Jeden spiritista označil církev a dogmata přímo za "klesnutí ducha do forem." Oním mužem byl Karel Sezemský, autor a překladatel mnoha spisů, organizátor a vůbec přední postava českého spiritismu. S jeho působením byla spojena především Nová Paka, kde se usadil v roce 1904 a kde pro tři desetiletí vydával časopis Posel záhrobní.

Trvalou památkou na Sezemského zůstává i jeho novopacký dům, dodnes přezdívaný případně Na duchárně. Kromě samotných kontaktů s duchy se ve spiritismu projevovaly vlivy dalších okultních a hermetických nauk, hypnotismu, sugesce a podobně. Značně populární bylo vizionářství, což však nemůžeme zamaměňovat s prací prognostiků. Spíše mluvme o předvídání budoucnosti. (I tomu se mnozí prognostikové věnovali… A někteří z nich z nich dosáhli významných postů ve společnosti...) V tomto případě však šlo spíše o jasnovidectví než tu více, tu méně vědecké předjímání budoucího vývoje.

Koncem 19. století se stal známým jasnovidcem Antonín Vodseďálek, po němž se nám dochovalo více předpovědí. Tak například v roce 1885 měl vidinu požáru, ke kterému pak došlo po pouhé dvě hodiny později ve Vysokém nad Jizerou. Kolega Vodseďálek nebyl u toho ohně čirou náhodou osobně přítomen. Ostatně – jinak ony ty Vodseďálkovy vize obvykle žádného naplnění nedošly. Nicméně dne 15. prosince 1189 zaznamenal Vodseďálek projev ducha Jana Husa (mimochodem: mezi spiritisty mimořádně oblíbené osobnosti), a dotyčný ten duch mu vylíčil podobu světa v roce 2000. Což je doba, kterou si většina z nás živě pamatuje. A copak mistr Jan prostřednictvím pana Vodseďálka viděl?

„Před narozením Pána Ježíše na tři sta let proroci příchod Pána Ježíše proroci prorokovali, tak že nám předpovídá, že až se bude psát rok 2000, že se velké změny stanou. Kreminály a aresty že budou prázdné, že už nebude těch lidu, aby byli pro zločiny zavíráni, ale že naleznou útulek a přístřeší chudí lidé v kreminálech a arestech. A zákony soudcovské že budou povrženy a strážníci odloží zbraň, nebudou ji potřebovat. A menší poklesky, rozepře vyrovnají dobří duchové v domácnosti.“ Inu… něco z toho jako by se vskutku vyplnilo. Byť nikoli onoho roku 2000, leč o pár let dříve a o pár let potom, kdy se nám kreminály a aresty dočasně vyprázdnily následkem amnestií, naštěstí však strážníci neodložily zbraň a dotyčný kreminálníci a arestanti se do příslušných zařízení vězeňské služby zase v hojném počtu byli navrátili.

Proroctví o všeobecné harmonii v roce 2000 se jaksi nenaplnila. Oni vizionáři nedokázali předpovědět ani persekuci, která spiritisty čekala po roce 1938. Po zlaté éře první republiky, kdy se hnutí mohlo neomezeně rozvíjet, přišla nacistická okupace a s ní stíhání všeho a všech, kdož se nějak vymykali. Nacisté systematicky konfiskovali písemnosti a záznamy spiritistických organizací. Situace se mnoho nezlepšila ani během další totality, která následovala. Spiritismus sice nadále přežíval, ale už jen ve skrytu. Především v Podkrkonoší dodnes žijí starší lidé, kteří byli ve spiritistické tradici vychováni a stále jí zůstávají věrni. Zkušenost obou diktatur v nich ale vypěstovala podezřívavost a obavy z prozrazení.

Spiritisté přitahovali pozornost, a tak není divu, že se objevili také v české beletrii. Patrně nejvýrazněji se s nimi setkáváme v Blouznivcích naši hor od Antala Staška. Jako spiritisté zde vystupují lidé vesměs vnitřně rozháraní, někdy idealističtí a nezapadající do svého prostředí, jindy cloumaní vášnivou a neklidnou povahou. Toto Staškovo dílo (poprvé vydané v půlce 90. let 19. století) bylo oblíbené i mezi samotnými spiritisty. Spisovatel se ostatně zabýval o duchověrectví tak dalece, že se zúčastnil i některých seancí. Kromě stánku v domě vdovy Vojtíškovy v Nedvězí u Semil byla pro jeho tvorbu nejdůležitější návštěva stánku v Hájích u Loukova v domě Jodasově. Rolník Michal Jodas vulgo Kladivo prodal před smrtí svůj statek o padesáti korcích továrníku Gertlovi na 8000 korun, který obytné stavení přestavěl na byty pro dělnictvo a pole s lesem zcelil se svými pozemky. Tento Jodas půjčil Antalu Staškovi zápisky kterési prostřednice, která do stánku v jeho domě docházela, a ty byly (kromě proslovů a výjevů, jež Stašek sám ve stáncích slyšel) zevním podnětem, aby napsal Blouznivce našich hor.

Leč se spiritisty se v české literatuře potkáváme ještě na úplně jiných stránkách. Takovým příkladem ozvěny okultismu a spiritismu může být kuchař Jurajda z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. "Kuchař Jurajda se dal do filosofování, což fakticky odpovídalo jeho bývalému zaměstnání. Vydával totiž do vojny okultistický časopis a knihovnu Záhady života a smrti. Na vojně ulil se k důstojnické kuchyni a velice často připálil nějakou pečeni, když se zabral do čtení překladu staroindických súter Prganá–Paramitá. »Ano,« řekl zčistajasna Jurajda, který se držel sotva na židli a čpěl na deset honů rumem, »když se nedostalo dnes na pana obršta a když viděl jen dušené brambory, tu upadl do stavu gaki. Víte, co je to gaki? To je stav hladových duchů. I řekl jsem: »Máte, pane obršt, dosti síly k překonání osudového určení, že se na vás nedostala telecí ledvina? V karmě je určeno, abyste, pane obršt, dostal dnes k večeři báječnou omeletu se sekanými a dušenými telecími játry.«"