1076. schůzka: O rodičích a dětech

Tentokrát upřeme svůj hled (abychom se vyjádřili básnickým jazykem 19. století) na vzdělávání právě tohoto věku. A náš pohled na rostoucí generaci začneme přímo od kočárků, neboť právě tehdy – někdy po roce 1870 – se začaly vyrábět. A v nich budeme hledat budoucí žáky, gymnasisty, studenty…

Tady bych si však dovolil užít i ženského rodu, tedy zajímat nás budou žačky, gymnasistky, studentky, neboť ty to měly v onom osvíceném 19. století nesrovnatelně těžší než jejich klukovští, chlapečtí, mládenečtí vrstevníci.

Pro celé 19. století byl hlavní populační charakteristikou rychlý, nikdy předtím ani potom už nedosažený přírůstek obyvatelstva. V průměru činil téměř 7 promile ročně. Názorněji: na začátku 19. století se u nás narodilo každoročně 200 000 dětí, kolem roku 1900 už přes 300 000. V roce 1902 se dostavil nejsilnější ročník v historii – 338 000 dětí. Společnost omládla – 45 procent populace tvořila mládež do dvaceti let, zatímco lidí nad 50 bylo jen něco málo přes 10 procent. Jiným příznačným rysem se stal mocný jednosměrný pohyb obyvatelstva z venkova do měst a průmyslových aglomerací. Jestli v roce 1850 žil ve městě každý pátý obyvatel, v roce 1900 to už byl pomalu každý druhý.

Přes pokroky medicíny a postupné zvyšování průměrného dožití přetrvávala vysoká úmrtnost, zejména kojenců do jednoho roku. Činila strašných 200 až 250 úmrtí na 1000 živě narozených. Což ale není úplné číslo: pokud bychom vyčlenili úmrtnost jen v porodnicích (kam mířily odrodit a děcko vesměs odložit hlavně svobodné matky – v Praze šlo až o 40 procent porodů mimo manželství), a kdybychom k nim přidali ještě novorozence, doložené do nalezinců (far a klášterů), tak bychom dospěli k děsivé úmrtnosti takřka 50 procent.

Setrvejme u té nelítostné statistiky… Na co se umíralo? Každý pátý dospělý člověk podlehl tuberkulóze, každý třetí na infekci, mnozí umírali na sešlost věkem (takto bývala příslušná kolonka vyplněna třeba i u třiceti, čtyřicetiletých); dále se uváděly zápaly plic, střevní a jiné katary. Při tehdejších diagnostických potížích mohlo jít také o různé formy rakoviny. A nač odcházely z tohoto světa děti? Na černý kašel, ale ještě spíše na psotník, na křeče, na slabost. Dnešní lékaři se domnívají, že mnoho těchto nejasných konců mohla zavinit u kojenců tehdejší „umělá" výživa – kravské i kozí mléko, nehygienické podmínky života, kontaminovaná pitná voda. Průměrný věk: Na konci 60. let 19. století něco přes 27 let u žen i u mužů.

Dětí se ještě na sklonku 19. století rodilo mnohem víc než dnes, v průměru osm až devět. První se zpravidla narodilo do roka po svatbě, další následovaly v obvyklých rozestupech od dvou do dvou a půl roku. Vysoká porodnost měla víc příčin, z nichž dvě byly rozhodující: většina partnerů neznala nebo neuznávala antikoncepci (podle učení katolické církve byla hříšná), a početnější rodiny byly zároveň spontánní obranou před vysokou dětskou úmrtností. Matky rodily doma, s pomocí porodních bab. Porodnice sice tehdy už existovay, avšak příliš neměly dobrou pověst – uchylovaly se do nich hlavně svobodné a sociálně slabé ženy. Z prostředí dělnické chudiny se rodilo kolem patnácti procent nemanželských dětí – v průmyslové Praze to bylo až 40 procent.

Život kojence byl dosud obestřen mnoha pověrami a praktikami minulosti. Tak miminkům se v prvním roce nesměly stříhat vlasy ani nehty. Protože by se jim tím zkracoval život. Nehty jim proto maminky ukusovaly. První koupel ihned po narození byla sice obřadná, znamenala očistění od dědičného hříchu, ale jinak se kojenci koupali zpravidla jednou týdně. V sobotu. Do necek či vaničky se vkládaly rozmanité předměty. Nikoli hračky, dávala se tam sláma, sůl, klíč. Na Moravě byl zvyk do vody plivnout. Hned po narození se i s ručkami kojenci pevně utahovali do povijanu. Aby jim ruce a nohy nerostly křivé. Věřilo se, že z dítěte se sevřenými pěstičkami vyroste lakomec. A první zoubek, když se prořezal - tak když vyrostl dolní řezák, sliboval dlouhý život, zatímco horní stahoval dítě do hrobu.

V lépe situovaných rodinách si pořizovali placenou kojnou, pokud možno z venkova. I chudé matky kojily zpravidla devět měsíců, fabričky ovšem musely po pár týdnech do práce, takže kojence braly s sebou, nebo ho za malý poplatek svěřily kojící sousedce. Umělá výživa švýcarské firmy Nestlé se u nás objevila až po roce 1875. Do té doby se jako náhradní strava podávalo ředěné kravské mléko, obilninové kaše, polévka z rozvařeného bílého pečiva, černé pivo s vejcem. Úmrtnost uměle vyživovaných dětí však rapidně stoupala. A budeme prát plínky… Tedy alespoň my, kteří i tuhletu práci ještě pamatujeme, si dokážeme představit, co to obnášelo…Vymáchat a vyvařovat. Látkové plenky se v předminulém století jen opláchly, a použily znovu. Žádné praní. Místo neexistujícího dudlíku se dětem dával cukr v hadříku, nebo látkový cumel namočený v mléce, někdy i v kořalce.

Mnozí lékaři nedoporučovali chodit s malými dětmi ven. „Jinak nádchy neujdou!" (Jakože chytnou nachlazení nebo rýmu.) Tvrdilo se, že houpání v kolébkách škodí mozku. Mazlení se nedoporučovalo; nanejvýš políbení nebo křížek na čelo po večerní modlitbě. Ještě na začátku 19. století děti rodičům onikaly, od poloviny století vykaly. (Činila tak i moje máma a její sestry a bratr, a to už všichni žili ve století dvacátém) Vzájemné tykání se stalo zvykem až po roce 1900, a to spíš v městských středních vrstvách než na vesnici.

Nějak jsme ale přeskočili ty kočárky, o nichž byla zmínka na začátku. Dětský kočárek, to je zvláštní kapitola. Byla to trojkolka. Tenhleten módní model byl vyroben někdy po roce 1870. Z poměrně nepřehledné historie kočárků, v níž vystupuje hned několik zaručených vynálezců, stojí za zdůraznění skutečnost, že v našich zeměpisných souřadnicích se vozítka pro děti objevila až překvapivě pozdě a byla zprvu přepychem pouze pro majetné rodiny. V Anglii se kočárky obecně rozšířily za královny Viktorie. Nejdřív šlo o kolečkové bedýnky či koše s opratěmi (čili matka tahala dítě za sebou). Obchodním trhákem se po roce 1840 stala až korba s pevnými držadly. K nám vynález dorazil se značným zpožděním a přestal budit pozornost vlastně až na samém sklonku 19. století.

I nadále maminky nosily děti raději v náručí nebo v různých zavinovačkách, takzvaných tragmantlech, ať už na zádech či na prsou. Opět je třeba zopakovat, že lékaři nedoporučovali vyjíždět s kojenci na procházku, zvláště ne do pachu kouře v topné sezóně, takže malé děti zůstávaly vesměs zavřené doma, dokud se nenaučily chodit. A dovolme si ještě jednu takovou úsměvnou maličkost. Ještě hluboko ve 20. století se považovalo za dehonestující, aby se tlačení kočárku chopil muž. Pro nemístnou zženštilost stal se okamžitě terčem posměchu. Ovšem my všichni zde zúčastnění jsme ve 20. století poctivě tlačili­ ať ženská či mužský­­… a nějak nám nepatřičným nepřišlo. Zkrátka už jsme byli jiná generace. Zaplaťpámbu.

Vznik prvních českých jeslí je spojen se jménem Marie Riegrové–Palacké. My jsme se této dámě velkého ducha a citlivé duše věnovali v díle nazvaném Povídka o šedivé paní. Na rozdíl třeba od nejstarších jeslí německých – ty fungovaly v Karlových Varech od 50. let 19. století – neměly být pohodlným odkladištěm, aby si maminky mohly tři čtyři hodiny vydechnout, nýbrž sociálně potřebným útulkem pro miminka matek, pracujících taky 14 hodin denně. Politicky obratná paní Riegrová využila roku 1858 celoříšských oslav narození dědice trůnu Rudolfa a dosáhla u císaře povolení založit fond pro opuštěné šestinedělky a jejich kojence. Z prostředků fondu se pak rodičkám po určitou dobu rozdávalo zdarma jídlo a jiné potřeby – start miminek do života se tak aspoň trochu ulehčil. Na uskutečnění vize jeslí si však jejich iniciátorka musela počkat ještě čtvrt století, až do března 1884, kdy je komitét Ženského výrobního spolku otevřel v sousedství mateřinky u svatého Jakuba.

Podle nového zdravotního zákona měly matky právo na týden dovolené před porodem a čtyři týdny po něm – mnozí zaměstnavatelé však toto právo žen nerespektovali. A pokud ano, co měla zaměstnané matky udělat s dětmi poté? Myšlenka pomoci vyřešit neřešitelné zřízením jeslí od počátku narážela na odmítavý postoj lékařů, kteří je – zajisté celkem oprávněně – považovali za semeniště nemocí. Malé děti v nich musely čekat na své matky leckdy od kuropění do setmění. Svatojakubské jesle pro děti pracujících matek byly pro velkou nemocnost i výhrady odborníků poměrně brzy opět zrušeny a dětem se rozdělovala pouze strava. Nicméně časem úřady přece jen uznaly, že jesle jsou menší zlo než děti bez péče, a myšlenka útulku pro batolata se částečně ujala.

A mateřské školy? O těch bychom se potřebovali zmínit podrobněji. První česká mateřská školka vznikla roku 1869 opět z iniciativy paní Marie Riegrové–Palacké. Ovšem instituce, sloužící výchově dětí předškolního věku, tu leckde existovaly už dřív. Nejmenovaly se však mateřské školy (tento typicky český název je odvozen z Komenského Informatoria školy mateřské), nýbrž se jim říkalo opatrovny. V německém prostředí to byly dětské zahrádky – Kindergarten. První česká mateřinka v klášteře u svatého Jakuba v Praze má několik prvenství, přinejmenším ve třech ohledech: Byla českým zařízením jazykově, pojmenováním „mateřská," hlavně však novátorskou metodikou výchovy podle francouzských vzorů. V habsburské říši se první předškolní institucí tohoto typu stala »zahrada andělíčků« neboli Angyalkert v uherském Budíně. Takzvané opatrovny dítek sice vzácně, však přece jen začaly vznikat i u nás už po roce 1830 z iniciativy purkrabího Karla Chotka – v Praze, poté i v Hradci Králové, Plzni a jinde.

V roce 1848 už existovalo německých, českých a smíšených školek asi dvacet. Kopíroval se model »zahrádek« pruského reformátora Friedrich Fröbla: opatrovny vedli výhradně muži, ženy se v nich objevovaly sporadicky a pouze jako pomocnice; co však hlavně: nešlo o »školu hrou«, nýbrž o »hru na školu«. Vyučovalo se jako v opravdové elementárce včetně zkoušení. Do původních opatroven a německých „zahrádek" přiváděly dobře zaopatřené (nepracující) matky děti na pouhé tři, čtyři hodiny denně, aby si od potomků uvolnily ruce a děti něco pochytily. V tomto ohledu měla mateřská škola paní Riegrové úplně jiné poslání. Sloužila nemajetným matkám, aby mohly chodit do práce, případně nejubožejším dětem, aby dostaly aspoň jedno teplé jídlo denně. Proto provoz těchto školek byl celodenní, leckde od šesti do devatenácti, dvaceti hodin. A podstatné novum: pečovatelkami už byly až na výjimky ženy. První českou mateřskou školkou u svatého Jakuba se cítili velmi uraženi pražští Němci. Nemohli pochopit, proč Češi nepřejali jejich osvědčený model. Přípravy k otevření dalších ústavů Češi tajili, aby jim Němci neházeli klacky pod nohy. Do roku 1889 se podařilo otevřít patnáct dalších mateřských školek. Těsně před 1. světovou válkou měla Praha 23 mateřské školy a na území Čech, Moravy a Slezska jich bylo přes 150.

Zatím pořád platilo, že role ženy v manželství či v rodině je podřízená a na základě méněcenného postavení. A z toho se vyprošťovalo jenom pozvolna. Na tu dlouhou a klikatou pouť je popostrčila blahé paměti Marie Terezie tím, že podepsala památný patent o povinné školní docházce. V roce 1774. Byla to tenkrát taková malá revoluce… Vždyť i pro děvčata od šesti do dvanácti let od té doby platilo, že musí vzít do rukou tabulky s pisátkem a začít s abecedou, sčítáním a slabikováním. Mnozí rodiče, sami většinou negramotní, novotu zprvu odmítali. Potřebovali přece dcery u škopku, na poli, ve chlévě. Dvě generace trvalo, než tereziánské školské zákony přestaly šustit papírem a staly se realitou. Ještě dlouho po roce 1800 více než třetina školou povinných dětí do vyučování nedocházela, ani úřady, ani vrchnost neměly páky (zejména na venkově), jak tu nechuť a ten vzdor rodin vůči škole zlomit. A změnily něco triviálky na osudech žen? Příliš ne. Zajisté – dívky se uměly podepsat, mohly si slabikovat v kalendáři či přepočítat krejcary, jinak ale jejich život plný dřiny běžel postaru – tedy pokud máme na mysli nemajetné, prosté ženy z venkova i měst, kterých byla zdrcující většina.

U slečinek ze šlechtických a měšťanských rodin to bylo ovšem jinak. Vyrůstaly sice v hedvábí, nemusely se tísnit v přecpaných třídách, mívaly privátní učitele, případně navštěvovaly soukromé či církevní výchovné ústavy, avšak se vzděláním a pak uplatněním na tom nebyly o moc lépe. Jejich hlavní perspektivou i povinností bylo dobře vdát se, přičemž o kvalitě čepce, respektive ženicha, rozhodovalo kromě hodnoty věna „náležité vychování.“ Od vzorně vycepované dívky z vyšších vrstev se žádalo, aby uměla jakž takž konverzovat francouzsky, klimprovat (rozumějme – brnkat na klavír), k tomu kreslit, vyšívat, háčkovat, a plést. Když uměla taky vařit, byl to bonus. Přibližně takový byl standardní model dívky, ať chudé, či bohaté, po roce 1800. Po získání útržkovitých vědomostí byla ve dvanácti letech vrácena zpět do hospodářství, čili do kuchyně a chléva, anebo (v případě milostslečinek) byla v patnácti letech uvedena do bálů a salonů, to je na trh nevěst. O jakémkoli smysluplnějším společenském uplatnění mladých žen, tím méně o jejich vstupu do zaměstnání nemohlo být řeči. Ať ale zase nezjednodušujeme: šiček v textilkách, žen a jejich dětí u řemenic v manufakturách, služebných a tak dále bylo nepočítaně. Na poli vzdělání mladých žen přetrvaly skromné tereziánské poměry sto let. Pokud se sem tam přece jen objevil ambicióznější pokus nabídnout dívkám víc vědomostí, nebylo to z iniciativy státu, nýbrž z bohulibé soukromé iniciativy, zrozené častěji v osvícené mysli nějaké ženy, jen výjimečně v hlavě muže.

Pro běžnou, neprivilegovanou dívku (když to povíme zcela lakonicky) představovala šestiletá triviální škola po několik generací základní, nepřekročitelné, vzdělanostní mantinely. Kompetentní úřady monarchie kvalitnější školní přípravy »krásného pohlaví« příliš neřešily, vynakládaly na tuto problematiku málo prostředků – ve srovnání s přípravou chlapců takřka nulové. Čím dál křiklavější nerovnováha, přetrvávají až do 2. poloviny 19. století, se postupně stala předmětem sporů, kdy osvícení jedinci na jedné straně bezúspěšně kritizovali netečný postoj státu, a na straně druhé museli čelit zakonzervovanému veřejnému mínění, v němž přezívalo dogma, že žena patří k vařečce. I pro mnoho špičkově zdělané muže byla představa »učené ženy« takřka synonymem středověké čarodějnice. Leč právě požadavek všeobecného dívčího vzdělání, až se považoval za kacířský, se v českém prostředí – a to nápadněji než jinde – stal hlavním cílem i prostředkem boje za ženská práva."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.