1083. schůzka: Blázni s klikou

Když se snímá film, tak dodnes používáme výraz: film se točí. Za tímto souslovím se skrývá úsměvná praxe: nejstarší takzvané oživlé obrazy se dlouho snímaly i promítaly vskutku pomalým ručním otáčením klikou, čímž se přiváděly do pohybu útroby kamery, ale i promítačky (záhy se objevily přístroje – z dílny bratří Lumièrů – které nabízely obě dvě funkce, natáčení i promítání).

Ceněn byl filmař (i promítač), který měl pro rovnoměrný otáčivý pohyb jak cit, tak výdrž. Vraťme se ještě jednou do minulosti, nesoucí letopočet 1896. Tohoto roku poctilo ve Vídni kinematograf pánů Lumièrů Jeho císařské a královské apoštolské Veličenstvo František Josef I., přičemž touto Nejvyšší návštěvou byla dotyčnému podniku od veškerých členů panovnického domu vzdána plná chvála.

Záhy – jak už víme – začali provozovat ono fenomenální divadlo také Češi. Nejen že promítali, oni začali i natáčet. Tou pověstnou klikou od kamery u nás poprvé točil Jan Kříženecký. Jak se ukázalo (a to teprve v poslední době) byl prvním tvůrcem filmů nejenom v českých zemích, ale i v celé habsburské říši.

A když se rozhlédneme ještě dál, tak zjistíme, že byl šestým na světě, kdo točil filmy. Valná část jeho starých minutových filmů zmizela ovšem v zaprášených regálech, a nikdo se o ně nezajímal, protože se (vinou lumièrovské perforace) v moderních přístrojích už nedaly promítnout.

Začalo to katastrofou parníku

Ale jak to vlastně začalo? Nastalo ráno 19. května 1898, kdy pohotový, filmařinou nyní už dočista posedlý Jan Kříženecký natočil první skutečnou zpravodajskou reportáž. V přístavišti u Palackého mostu na Vltavě v Praze vybuchl František Josef I. Tedy... parník tohoto jména. A potopil se.

Kříženecký (řečený Hansi) bydlel v Ječné ulici, explozi uslyšel a ihned reagoval. S kamerou v ruce se okamžitě rozeběhl v řece. Natočil vrak, vyčnívající z vody. Ošetřování raněných. Umrlčí povozy, tažené valachy a přivážející rakve.

Na zbylý poslední svitek natočila ještě Kříženeckého parta výjezd arcibiskupského spřežení s dvěma páry nádherných běloušů, vezoucího samotného kardinála Schönborna k Pražskému jezulátku celebrovat mši. Miniaturní kolekce nejstarších českých filmových snímků byla vzápětí poslána k vyvolání do Lyonu. Jestli nic nezkazil, bude mít s šesti hotovými filmy od Lumièrů pohromadě slušný vstupní repertoár do divadla Uranie...

Pak ale spadla klec. Na Hansiho. Pád klece spočíval v podtrhu. V podrazu od lidí, s nimiž se Kříženecký znal a s nimiž spolupracoval. Necelý měsíc před zahájením Výstavy architektury a inženýrství, jehož součástí měly být filmy promítány, se vedení produkčního štábu rozhodlo zjednodušit dramaturgii divadla Uranie. „Kinematograf nebude! Do exkluzivního objektu se nehodí!“

Co komu Hansi udělal? Jak nakonec vznikl první český kinematograf a jaké obtíže provázely jeho vznik?