1085. schůzka: Kočovný kouzelník, který se usadil

Po čtyřech měsících ustavičné, často hektické, ale pro chlapy nádherné práce se brány Výstavy architektů a inženýrů v půli října 1898 zavřely. Mistr tesařský pan Labuťka boudu Českého kinematografu rozebral, přičemž zbylé použitelné dřevo si za pár zlatek koupil zpátky.

Budeme se věnovat další postavě, která začala psát nové stránky v knize českého filmu. Narodil se jako Dismas Ferdinand Šlambor 6. června 1858 v Praze. Tatínek trval na tom, aby se vyučil řemeslu pozlacovače a dodržel tak rodinnou tradici.

Dismas se jeho přání podrobil a dokonce tři roky vypomáhal v otcově zlatnické dílně, ale v koutku duše toužil po zcela jiné životní dráze. Proto zkoprnělému otci jednoho dne předvedl své nově nabyté „Osvědčení o vykonání zkoušky u c. k. koncesovaného salonního kouzelníka Heinricha Gutwalda.“

Oznámil mu, že se vypraví na cesty jakožto principál kočovného Kouzelného divadla. Jenomže… kouzelník Dismas Šlambor? Takové jméno bylo poněkud nepřitažlivé. Proto si Dismas vymyslel pseudonym.

Byl okouzlen krásou zámečku u Lysé nad Labem, který se jmenoval romanticky Bon Repos, neboli Dobrý… příjemný… prostě krásný odpočinek. A podle něj si přizpůsobil – poněkud zkomoleně – svoje nové příjmení – Ponrepo. A k tomu Viktor. Vítěz. Tímto pseudonymem se zapsal do historie.

Mnoho let ho těšilo bavit obecenstvo nejrůznějšími triky, čtením myšlenek a hrůzostrašnou pantomimou. Dokonce o moderním kouzelnictví sepsal příručku.

Od roku 1896 však začala ohrožovat potulné varietní umělce nová konkurence. Po vesnicích i městech začali jezdit první majitelé koncesí na předvádění světelných obrazů. Ponrepova kouzla byla už trošku okoukaná, a tak se jejich tvůrce rozhodl svůj program zmodernizovat.

Od kouzel k pohyblivým obrázkům

Tím pádem svého vrcholu nedosáhl jako eskamotér, ale ve zcela jiné oblasti zábavy. Když roku 1891 zavítal na Jubilejní výstavu v Praze, nadchl ho nevšední technický vynález, kterým byl Edisonův fonograf. Zakoupil si jej, ale příliš s ním neuspěl.

O čtyři roky později navíc dorazil do českých zemí další ohromující div, přístroj na živé fotografie, kinetoskop, jehož popularita v dalších letech strmě stoupala. Jan Kříženecký (jak už víme) uspěl roku 1898 na Výstavě architektury a inženýrství s Českým kinematografem.

Bystrý Ponrepo pochopil, kde je ukrytý úspěch, a rozhodl se svou produkci radikálně inovovat.

Kouzelnickou živnost pověsil na hřebík a zřídil si putovní biograf, svého druhu první v Království českém, a samozřejmě změnil i název svého zábavního podniku – na Divadlo živých fotografií.

Promítal po vesnicích populární filmy Příjezd jízdy. Nebo Souboj dam amerických. Nejoblíbenější byly dramatické záběry z búrské války na jihu Afriky. A když si po čase ještě najal i promítače, mohl se Viktor Ponrepo věnovat své nové lásce naplno.

K filmům hrál hudbu z fonografu, a někdy si najal i malou kapelu. Stál pod plátnem, a film (který byl stále němý) ozvučoval ruchy a vlastním slovem. (To byl vlastně počátek dabingu.) Někdy ho v této roli střídal ochotník pan Crha a také Ponrepův bratr Jan.

Protože ale Ponrepo neměl licenci k promítání v Praze, objížděl prozatím její periférie, a to tak dlouho, dokud nezískal (roku 1901) povolení promítat na Vinohradech a o tři roky později v Holešovicích.

Slavný Ponrepův biograf

Nakonec úřady jeho nepřetržitému přívalu žádostí podlehly a on mohl díky úspěchu své produkce založit v roce 1905 letní kino na zahradě restaurace Klamovka na Smíchově a po dvou letech provozu první stálé kino v Praze v Karlově ulici v secesním domě U Modré štiky, kde dosud fungoval Sýkorův hostinec a šantán.

Otevřel je 15. září 1907. Zachoval se plakát, vyzývající k návštěvě Ponrepova biografu způsobem prostě neodolatelným: „Bezvadné předvedení! Útulný rodinný biograf!“ A na obrázku jest zachycen gentleman, provádějící stojku na hlavě, a pod ním tento text: „Kdyby se všichni postavili na hlavu, Ponrepův biograf žádná konkurence nepřekoná, i kdyby hráli 10 epoch najednou, a my zahájíme 12. srpna.“

Tahle reklama byla opravdu trochu cirkusácká, ale kupodivu zabírala. Letáky slibovaly přinášet každý týden nový program atraktivních snímků ze všech končin světa, přírodních i dramatických. Pan Ponrepo se stal prvním pražským stálým biografistou.

Tato pozice mu však vydržela jenom několik měsíců, nicméně kino prosperovalo po léta. Promítalo se každý den kromě pátku.

Jak takové promítání u Ponrepa vypadalo? A jak vypadal rozmach „kamenných“ biografů v Čechách a na Moravě?

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související