1110. schůzka: Pokorný dělník ducha

Josef Foerster. S jeho jménem se událo během 92letého života několik změn. K jedné z nich došlo vlastně dlouho předtím, než přišel na světě. Podobně jako Škroup, Janáček, Suk, Jeremiáš vyšel i Foerster z kantorského rodu.

Josef Bohuslav Foerster byl všestranně nadaná osobnost; skladatel, pedagog, hudební kritik, malíř a spisovatel. Považoval sám sebe za služebníka oddaného hudbě, Bohu a lidem. Jako jeden z prvních skladatelů se pyšnil titulem „národní umělec“.

Foerster podobně jako Škroup nebo Janáček pocházel z kantorského rodu. V rodině vládl strohý denní režim. Maminka byla samá něžnost, láska a odpuštění; tatínek vážnost, chlad a přísnost. Laskavá paní Foersterová zemřela, když měl prvorozený Josef před maturitou. Ovdovělý tatínek se kvůli pěti dětem časem znovu oženil. Na sklonku života se stal Foerster starší profesorem sborového zpěvu na konzervatoři.

Mladá léta Foerstera juniora byla charakterizovaná poklidnou harmoničností. Školami procházel bez problémů. S hudbou začal až v devíti letech, otec mu ji nevnucoval, dokonce ho varoval před úskalími muzikantského života. Díky otci mladý Foerster osobně poznal Bedřicha Smetanu a také tehdy začínajícího Antonína Dvořáka.

Mladická nerozhodnost a nevíra ve vlastní schopnosti se ale v čase kolem maturity proměnily v cosi jako mentální blok. Zapsal se na německé Vysoké učení technické, obor Chemie. Mladík však byl natolik v zajetí svých uměleckých zájmů, že chemie ho nedokázala uspokojit.

Odvážil se nakonec svěřit se se svým trápením otci: „Už vím, udělal jsem chybu, inženýrem chemie nikdy nebudu." Bál se otcovy reakce, jenomže – oproti svému očekávání uslyšel osvobozující slova: „Jdi tedy na varhanickou školu! Chemie nech! Umění žádá celého člověka.“ Tehdy se jeho cesta napřímila.

Políbení múz

Josef Bohuslav Foerster měl hned několik talentů – literární, výtvarný a samozřejmě v míře vrchovaté hudební. Všechny svoje vlohy Josef postupně rozvinul. Celý život vášnivě a dobře kreslil, maloval drobné krajinomalby, akvarely i oleje, do podrobností realisticky zachycoval venkovskou architekturu. Až do vysokého stáří rád odpočíval v plenéru s paletou v ruce.

Písemnictví bylo jeho další životní láskou. V té nejrozmanitější podobě. Psal libreta, lyrické verše, eseje i filosofické úvahy. Během pětadvacetiletého pobytu v cizině psal Foerster zasvěcené hudební referáty, kritiky i komentáře do předních novin a časopisů, byl například hudebním referentem Hamburger Freie Presse, Hamburger Nachrichten, ve Vídni ho angažoval vlivný Die Zeit, v Praze Národní listy.

Po varhanické škole si začal skromně vydělávat jako varhaník. Současně učil zpěv na pražské reálce a dalších středních školách. A začal psát o hudbě do Národních listů. Brzy po sňatku s dvacetiletou sólistkou Národního divadla Bertou Lautererovou následoval svou choť do angažmá v hamburské Městské opeře.

Za hamburského pobytu učil Foerster v zámožných rodinách, prosadil se v německém tisku jako hudební kritik, vyučoval jako profesor hře na klavír na hamburské konzervatoři. Bertina kariéra vyvrcholila angažmá ve vídeňské dvorní opeře. Foerster kvůli milované ženě změnil adresu, ne však způsob života – i ve Vídni psal do médií, učil na konzervatoři a obohacoval své dílo o nové a nové opusy.

Berta zemřela v roce 1936 v šedesáti sedmi letech. Ovdovělý Josef Bohuslav se znovu oženil, s partnerkou tentokrát o 34 let mladší, Olgou Dostálovou–Hilkenovou. Po jejím boku strávil dalších patnáct let v nové reprezentativní vile, kterou si postavil v Praze–Strašnicích.

Ochránce smetanovsko-dvořákovské tradice

Jeho dílo je opravdu rozsáhlé. V oblasti hudby vokální vzniklo přes šest set padesát děl. Nejvýznamnější z jeho díla je tvorba sborová, skládal kantáty, oratoria, liturgické skladby. Druhým poctivě obdělávaným políčkem Foersterovým byla tvorba operní. Třetím okruhem byla tvorba symfonická – kromě pěti symfonií sem patří suity a symfonické básně. Do čtvrtého okruhu spadá komorní tvorba: smyčcová kvarteta, klavírní tria, dechové kvintety. Pátý okruh: písňová tvorba.

Příznačnou vlastností Foersterovy hudby je její zvláštní nenápadnost, její skromnost. Nikdy neusiloval o nalezení výrazně individuální, vlastní průbojné hudební řeči, nepsal na efekt. Nebyl novátor ani experimentátor. Považoval se za služebníka oddaného hudbě, Bohu a lidem.

Když Josef Foerster zemřel, přišel k jeho domu zástup mužů. Seřadili se před pamětní deskou v půlkruhu, umlkli, jeden pozvedl k ústům ladičku a tichounce zapískal. Sbor se rozezvučel. Lidé se zastavovali, tichli a naslouchali. Větřík, který zavanul od řeky, se opřel do smutečního praporu na rodném domě a rozvinul jej doširoka. Bylo to, jako by nad domem zamávala černou perutí sama smrt. Pak se všichni před prostou tabulkou hluboce uklonili, rozšuměly se tiché kroky a bylo po všem.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související