1124. schůzka: Případ R. E. Jamot

Josef Thomayer se narodil 23. března 1853 na trhanovském zámku. Sedmičlenná rodina žila v bytě umístěném přímo v zámeckých prostorách, jenomže nepříjemně vlhkém a chladném, a tak se raději přestěhovala do chalupy otcova bratra, na Starý Hamr. Rodina sice materiálními statky neoplývala, ale také nestrádala.

Josífek začal chodit do místní dvojtřídky, ale díky své vyspělosti postoupil rovnou do čtvrté třídy. Později byl společně se starším bratrem Antonínem přijat na klatovské gymnázium. Josef si dlouho nemohl přivyknout na život v podnájmu, ani si nezískal žádné přátele. Což platilo až do septimy, kdy jednoho kamaráda našel, zato na celý život.

Profesor matematiky požádal Thomayera, aby doučoval nového žáka klatovského gymnázia, sextána, rodáka z Loun. Emila Frídu. Ti dva se začali scházet, Emilovi však zůstalo kouzlo matematiky navždy utajeno, a nakonec z ní „nevyhověl.“ Ono se to doučování stejně zvrtlo – Emil Frída, který do Klatov přestoupil z pražského Jungmannova soukromého gymnázia, už stačil potkat řadu literárních osobností, navíc byl velice sečtělý a dokázal o všem vyprávět humorné historky.

Thomayer se stal – jak už Toulek českou minulostí víme – autorem Frídova literárního pseudonymu. Thomayera napadlo, že by jeho přítel mohl používat umělecké jméno Vrchlický. A k tomu namísto Emila – Jaroslav. Frídovi se ten nápad zalíbil na první zvuk i pohled, zkusil podpis, a Josefovi poděkoval: „Ano, z toho jména lze už něco udělat. Třeba básníka.“

4. října roku 1871 opustil Josef Thomayer rodný Trhanov a následujícího dne nastoupil na Universitě Karlově na medicínu. Studium, i když bylo náročné, nezabíralo Josefu Thomayerovi úplně všechen čas, a tak mohl začít na vlastní pěst poznávat svět, který mu jako septimánovi poprvé přiblížil Jaroslav Vrchlický. Přihlásil se do akademického čtenářského spolku, který měl přes čtrnáct set členů a patřilo mu útulné zázemí, čítárny, studovny, bohatá knihovna s mnoha časopisy a restaurace.

Národní buditel v nejlepším slova smyslu

Medik Thomayer tady uzavřel další z pevných a dlouhotrvajících přátelství – s Aloisem Jiráskem. Okruh osobností kolem Josefa Thomayera se rozrůstal. Ocitl se v bohémské společnosti, která se scházela v tehdejší Ungrově kavárně. Tady se seznámil a spřátelil s řadou umělců. Tak jenom pár z nich: Mikoláš Aleš, Jakub Schikaneder, František Ženíšek, Antonín Chittussi, Josef Václav Myslbek.

Pořád tady ale bylo studium medicíny, a Thomayer se je snažil co nejdřív uzavřít. Na podzim roku 1876 byl slavnostně promován na doktora medicíny, a nastoupil zároveň na vojnu jako jednoroční dobrovolník do nemocnice. Nato se mu podařilo uplatnit se jako asistent na interní klinice. Jak bylo zvykem, v nemocnici pracoval dopoledne bez nároků na plat, odpoledne pak provozoval svoji vlastní lékařskou praxi.

Byl to výtečný pozorovatel, často postřehl pacientův problém na první pohled, pohotově dokázal stanovit přesnou diagnózu a udělal si klinický obraz choroby. Vedla ho intuice podložená znalostmi lidí a především rozsáhlými vědomostmi. „Je v něm jiskra geniality,“ prohlásil o něm jeden z jeho nejmilejších žáků Ladislav Syllaba, pozdější osobní lékař prezidenta Masaryka.

Na lékařské fakultě učil vnitřní medicínu. Ve třiceti letech se stal docentem, o tři léta nato byl jmenován řádným profesorem. II. interní kliniku vedl téměř dvě desetiletí a během nich ji zcela zásadním způsobem pozvedl. Jako první u nás začal vytvářet moderní neurologii, razil nové směry v kardiologii, věnoval se studiu cévních chorob. Hlavně však přinesl nový pohled na pacienta, chápal ho jako komplexní osobnost.

Prosazoval revoluční názor, že specializovaný odborník je sice muž na svém místě, ale že nemůže provádět vyšetřování pacienta a jeho léčbu jenom v úzkých mezích svého oboru. Neviděl rád, když lékaři podávali množství léků, které už tehdy farmacie nabízela – on vystačil s minimem osvědčených medikamentů. Čeho naopak využíval výrazně, to byl psychický vliv na pacienty. Budil ohromný respekt, měl pronikavý pohled a rázný projev. Pacientům často břitce domlouval, což se málokdy míjelo účinkem.

Jaký vedl Josef Thomayer soukromý život? Především byl nesmírně pracovitý a pilný, v zimě i v létě vstával v pět hodin ráno. Pravidelně chodíval se svými přáteli Aloisem Jiráskem, Jaroslavem Vrchlickým, Zikmundem Wintrem a dalšími na dlouhé túry do přírody. Nikdy se neoženil.

Josef Thomayer zemřel 18. října 1927. Profesor Ladislav Syllaba se s ním při pohřbu rozloučil se slovy: „Opustil nás poslední ze zakladatelů vnitřního lékařství, tvůrce thomayerovské školy, vynikající a svérázný lékař. Nám všem, kteří jsme si Thomayera vážili a měli ho rádi, ubyla ze života jedna velká, čistá radost – styk s ním. Zbývají jenom vzpomínky. Ty nikdy nepřestanou býti drahé.