18. dubna  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

460. schůzka: Vyhrát jako Kec u Jankova

Bitva u Jankova (uživatel Mkallgren) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva u Jankova (uživatel Mkallgren)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Psala se Léta Páně 1639 až 1643. Naše země, sužované válkou, které se jednou mělo říkat třicetiletá, ale o které se zatím nevědělo, jak dlouho bude ještě trvat, naše země tehdy postihly tři rychle po sobě jdoucí útočné vlny.

První z útoků vedl švédský generál Johann Banér. Směřoval na Prahu, a když neuspěl, protože hlavní město odmítlo kapitulovat a vyhladovět se nedalo, následovalo kruté kořistnické tažení takřka po celých Čechách. V roce 1642 se přivalila od severu nová lavina, tentokrát pod velením generálů Königsmarka a Torstenssona. Mířila především na Moravu. Měla obdobné plenivé důsledky a pro Švédy znamenala zejména jeden trvalý zisk - do konce války obsadili Olomouc, která se tak stala švédskou základnou uprostřed nepřátelského území. Roku 1643. přišli Švédové potřetí, tentokrát s plánem vytvořit na jihu Moravy s jednotkami knížete Rákócziho údernou pěst, která měla zasáhnout Vídeň. 

Nestalo se však. Generál Torstensson zrovna obléhal Brno (nikoli naposled) a velmi netrpělivě přitom čekal na příchod Rákócziho, když se dostavil kurýr s rozkazem: Okamžitě spěchat na sever! Neboť Dánové po domluvě s Polskem vyhlásili Švédsku válku. Protestant už nemohl věřit protestantovi a katolík katolíkovi, neboť Dánsko se potýkalo se Švédskem a Francie nedala pokoj Rakousku a Španělsku. Torstensson se rychle sbalil a odtáhl co nejrychleji mohl do Holštýnska. Tím Dány zastrašil až překvapivě rychle, třebaže mu celou dobu šlapal na paty a dýchal na záda habsburský generál Gallas. 

Dánsko-švédská válka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Dánsko-švédská válkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jakmile si Torstensson uvolnil ruce, tak přenechal další akce proti Dánům svým podřízeným, udělal čelem vzad a hnal opět Gallase zpátky na jih. Na jih, to znamenalo (kromě jiného) i do kraje zvaného Valašsko. "Dočasná nepřítomnost Švédů znamenala pro Moravu částečné vydechnutí. Ve skutečnosti se totiž v zemi bojovalo dál. Na severovýchodní Moravě od samého začátku války existoval ostrov protihabsburského vzdoru." O čemž jsme si už vyprávěli. "Chudí, ale stateční a paličatí Valaši nikdy nepřijali pobělohorské poměry, nikdy se nesmířili s nadiktovaným monopolem katolické víry a celá desetiletí proti Habsburkům po zbojnicku vystupovali." 

Kdyby byl ještě naživu Valdštejn, ten by mohl povídat! Když přišli na Moravu Švédové, valašská aktivita neobyčejně vzrostla. "V červnu roku 1643 se povstalci aktivně účastnili švédského dobývání opevněné Kroměříže. Ta odmítla dobrovolně Švédům otevřít své brány, odmítla také složit výpalné a nedala se pohnout ani hrozbami. Torstensson pokládal Kroměříž za velmi důležité opevněné město, položené směrem k uherským hranícím, a rozhodl se je dobýt. Křížovou palbou svého dělostřelectva, které vypálilo na 250 ran, pobořil hradby u Kovářské brány, vojsko vniklo do hořícího města a vydrancovalo je." 

Valaši přitáhli ke Kroměříži v počtu několika set už s Torstenssonem a zřejmě se na akci podíleli. Tovačov se raději ani nezkoušel vzdorovat a hned se vzdal, stejně jako některá další východomoravská města. Valaši však většinou nebojovali v jednom šiku se Švédy. Raději volili partyzánskou taktiku drobných přepadů ze zálohy. Což znamenalo: že udeřili na sídlo některého z nenáviděných katolických pánů a rychle se zas stáhli do svých podzemních skrýší v lesích Vsetínských vrchů a Západních Beskyd. Výborně znali terén a dovedli té znalosti využít, zůstávali pro vojsko nedosažitelní, lehce unikali pronásledování. 

Kroměříž - dobová rytina - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Kroměříž - dobová rytinaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Zachoval se císařský patent (není datovaný, ale pochází pravděpodobně z roku 1643), ve kterém panovník přísně a pod ztracením hrdla a statků hrozí těm obyvatelům země, kteří se postavili proti císaři "a kteří nepříteli, totiž Švédovi, pomoci jak lidem k dobývání měst, tak k rabování měst a městeček, jakož i potravinové provianty mu dodávali a jeho fedrovati měli." Císař sliboval odpuštění těm, kteří opustí Švédy, ale nemělo to prakticky žádný účinek. Ani uřezávání uší a nosů, stínání, věšení, vplétání do kola a čtvrcení nezlomilo valašsko-švédské spojenectví. Kronikář Beckovský vypráví o skupině patnácti Valachů, které zajali císařští: "Nejsilnější z nich musel nejprve oběsit své druhy a pak sám sebe." Ale nebylo to nic platné. Valaši naopak zesílili konvoje. To byly dodávky pro švédskou armádu. Vyráběli pro ně jezdecká sedla, pistole, oděvy, sukna a obuv, zásobovali je potravinami. Nejprve se takový konvoj shromáždil v bezpečí, uprostřed hor, a pak se rychle přesunul do švédské pevnosti, do Olomouce. 

"Značná část císařských sil měla za úkol valašské konvoje soustavně a nemilosrdně ničit, kdekoli se objevily. Jejich obsah byl vítanou kořistí vyhladovělých císařských vojáků. Dochovala se zpráva z léta 1643. roku, kdy se císařskému jezdectvu podařilo napadnout a zničit valašský transport o šedesáti vozech s potravinami. Tehdy prý na 300 ozbrojených Valachů do jednoho padlo, ačkoli se bránili dlouhými sekyrami, to jest valaškami, obuchy, nejoblíbenější to zbraní valašských zbojníků i bojovníků. Valaška sloužívala v době jako zbraň proti vlkům i k podpoře při chůzi jako hole." 

Valaši se přeorganizovali v téměř regulérní armádu, která čítala kolem tisícovky, možná až sedmi tisíc mužů. Honička na rebelanty trvala až do jara roku 1644. Samozřejmě týkalo se to pouze doby, kdy císařství sami nebyli honěni Švédy. Výsledkem byla smutná série vypálených vsí, masových poprav a všech ostatních obvyklých projevů mstivé brutality. Proti několika tisícům Valachům vytáhla císařská armáda. Postupovala rychlými pochody do Vsetína, aby jednak zničila povstalecký štáb Valachů a hlavní síly, jednak aby soustavně likvidovala rebely v jejich vesnicích. 

Celkem vyrazily tři proudy. První vyšel z Valašského Meziříčí a postupoval údolím Horní Bečvy - ten zdolal povstalce v Pržně a Jablůnce. Druhý oddíl, kterému velel císařský generál Buchheim, vytáhl z Prostějova a postupoval na Lukov a Vizovice. Pohyboval se rychle: za jediný den 24 až 30 kilometrů. Třetí útvar postupoval ze základny v Uherském Brodě na Valašské Klobouky, táhl přes Lidečko a Lužnou na Vsetín. Trasa této třetí jednotky byla nejnesnadnější, a také nejdelší (měřila kolem šedesáti kilometrů). I když byla zima, tak ji zvládla za dva dny. U Vsetína se odehrál první boj. Netrval dlouho. Padl zde valašský hejtman, velitel sedmihradského pomocného útvaru a dva švédští praporčíci. Vsetínský zámek se neubránil. Po třiadvaceti letech bojů s povstalci se stali císařští svrchovanými pány na Valašsku. Té nešťastné bitce u Vsetína se začalo říkat "valašská Bílá hora." 

Jiří I. Rákoczi - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jiří I. RákocziFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V témže čase - tedy v okamžiku naprosto nevhodném a vlastně už docela pozdě -se rozhoupal sedmihradský kníže Rákóczi - a že tedy dobře... no tak ano... vyhlásí slavnostně císaři válku. Překročil hranice Uher, vtáhl do Košic, na jeho stranu přešla i jiná města, například Levoča, Prešov, Bardějov, část Rákócziho vojska se dostala při tažení na jihozápad až k Fiľakovu, jenomže císařství je zatlačili zase pěkně zpátky, až za řeku Tisu. Společná operace Švédů a Rákocziho proti Vídni, dlouho a pečlivě plánovaná, ztroskotala na chybě v synchronizaci akce a na neočekávaném zásahu shůry. Tím se myslí Dánové na severu. 

"Jenom co si Torstenssson uvolnil ruce vítězstvím nad Dány, vrátil se zpátky do střední Evropy. (Ono se mu u nás vyloženě líbilo.) To ještě počítal, že spojenectví s Rákóczim ho přivede k vítězné bitvě o Vídeň. Protáhl Saskem (to máme rok 1644), vtrhl do Čech (začátkem roku 1645), a před očima měl perspektivu pokračovat na Moravu a do Rakous." Torstensson útočil od západu, jeho ofenzívu podporoval generál Wrangel od severu a severozápadu. Habsburská armáda se pokoušela vpádu všemožně čelit, leč - marně. Ustupovala, a ustupovala, a ustupovala. To zrovna veliteli Gallasovi na cti nepřidalo. Gallas už nevelel. Inkasoval další porážku, tentokrát u Wittenberku, kde mu vyprášil kožich Švéd Königsmark, a tak znechuceně funkce vzdal. Kvůli jedné... a třeba i kvůli několika porážkám! Dnešní politici by ho vyučili, kterak setrvat, zakopat se, a nevzdat místo, nevzdat, držet! Oni tenkrát měli nějaké zábrany... nebo co. A kdo na Gallasovo neprozřetelně opuštěné místo? Obsadili je dva generálové. Jejich jména? Maršál Melchior Hatzfeld. Zní to hezky, ale nic mi neříká. Zato to druhé ano. Dokonce vešlo do úsloví. Jakpak znělo? Götz. Maršálek hrabě Jan Götz. Po česku se mu říkalo "Kec." 

"V únoru roku 1645. stojí Švédové u Kadaně a pak postupují západními Čechami, aby obchvátili císařskou armádu zimující u Prahy," dozvídáme se z kapitoly Jankov od Jiřího Fidlera v knize Slavné bitvy naší historie. "Císař Ferdinand III. však využil pomalého protivníkova postupu a podařilo se mu shromáždit pod vedením maršálka Hatzfelda všechny dostupné síly, včetně armády maršála Götze, odvolané z Uher, a pomocného bavorského sboru generála Wertha. Tím získala císařská armáda převahu nad nepřítelem a Hatzfeld se rozhoduje vsadit vše na jednu kartu - chce donutit Torstenssona k bitvě. Obě vojska se poprvé potkávají 26. února u Horažďovic a dělí je pouze řeka Otava. Ani jedna strana však není schopna přepravovat se přes řeku před očima celé nepřátelské armády a tak dochází k manévrování silami, přičemž slabší švédská armáda se snaží odpoutat od protivníka a proniknout ke svým posádkám na Moravě." 

Maršál Melchior von Hatzfeldt - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Maršál Melchior von HatzfeldtFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

No... na první pohled měla císařská armáda vítězství v kapse ještě předtím, než se vůbec začalo s bojem. Na první pohled vypadá leccos jednoduše. Ano, i takové Toulky českou minulostí se zdají býti při pohodlném rozhlasovém poslechu blaženou idylkou, leč na druhý pohled se věci jeví mnohem nesnadněji. I o přípravě tohoto mohutného seriálu to platí. Císařským hrálo všecko do noty. Například? No třeba lepší znalost terénu. Švédové se u nás nevyznali. A málokdo jim taky poradil. Švédsky uměl v okolí Horažďovic jenom málokdo. Ono ani dneska to tam není lepší. 

Císařským se povedlo Švédy prostě předejít, předběhnout je. Když Torstensson (měl asi 15 000 mužů) dorazil 5. března roku 1645 k Jankovu (Jankov je městečko ve středních Čechách, jižně od Benešova, nějakých 13 kilometrů od Vlašimi, na potoce nesoucího jeho jméno), tak tady našel sešikovanou císařskou armádu. Byla na výšinách východně od Jankova. Což byl dostatečně pádný důvod, že Švédové nemohli dál. Pokud by dál chtěli, tak museli nutně svést bitvu. Logické. Maršálek Hatzfeld měl však ve svém plánu ještě jeden bod. Torstenssona porazit. Což nebylo nereálné, protože císařská armáda měla pěchotu stejně silnou, dokonce o málo početnější než Švédové, a jezdectvo, to bylo dokonce o polovinu silnější. Průzkumné oddíly se do sebe toho dne odpoledne lehce pustily, a Švédové okusili porážku. Začátek dobrý, všecko dobré... Nebo se to říká o konci? 

Švédský generál Lennart Torstenson - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Švédský generál Lennart TorstensonFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Navečer 5. března objížděl švédský maršál Linhart Torstensson pozice a zkoumal terén a postavení protivníka. Hatzfeldovo vojsko bylo rozloženo na dominantních výšinách nad Jankovem, levé křídlo kryly dvě skupiny rybníků a rozsáhlý les (dodnes se mu říká Hartmany). Rybníkům věnoval Švéd obzvláštní pozornost. Pokud byly dostatečně zamrzlé, mohl přes ně přesunout své síly do boku a týlu císařských. Pokud by ovšem jejich led nevydržel pochod tisíců lidí a koní, stal by se prostor mezi nimi pastí, v němž by Švédy zasahoval každý dělostřelecký náboj císařských. Osobní rekognoskace terénu přinesla Torstenssonovi příznivé zprávy, led se zdál být dostatečně silný pro smělý manévr a švédský vojevůdce tedy sešikoval vojsko k bitvě." 

A co císařští? Taky se dozajista pečlivě připravovali k boji? Ani zdaleka. Byli spokojeni, že se jim podařilo Švédy zaskočit, a žádnému průzkumu nevěnovali pozornost. Nač průzkum? Ráno je umlátíme! Čepicemi. Tak nějak. V pondělní ráno 6. března je však čekalo nemilé překvapení. Místo, aby Švédové postupovali proti jejich čelu, jak se předpokládalo, přičemž by je děla pěkně rozstřílela nacimprcamrp, tak dělali něco úplně jiného. Přecházeli zamrzlé rybníky a obchvacovali císařský levý bok. No tohle... Že by byl nepřítel až tak neukázněný? Nedalo se na něj vůbec spolehnout. 

To ovšem muselo císařské maršálky velice zneklidnit. Jan Götz, velitel levého křídla, dočista zpanikařil. Rozhodl se projet lesem a prudkým útokem jezdectva rozbít pochodující švédskou pěchotu. Jeho devět kyrysnických pluků se dalo do cvalu, vjelo do hustého lesa (Hartmany se jmenoval), a beznadějně zde uvízlo. Jezdeckému pluku se jezdí hustým lesem většinou dost blbě. Ovšem mezitím další tah na šachovnici: bavorský generál Werth (to byl císařský spojenec) pochopil, že tím zrádným lesem, neprojde, rozhodl se jej obejít, no a ocitl se přímo proti pravému křídlu nastupující švédské armády. A ta měla muškety nabité, a ty muškety a ještě jiné horké zbraně kosily nemilosrdně císařské i bavorské vojáky po desítkách, což působilo ohromný zmatek. Švédská pěchota vnikla do lesa a obrátila císařské kyrysníky na útěk. V tom boji zahynul i sám císařský maršálek Jan Götz. 

Ještě však nebyl konec. "Kolem poledne ustupovali císařští po celé čáře," dozvídáme se v knize Slavné bitvy našich dějin, "jenže byl tu ještě Hatzfeld. Ten ústup podchytil a útokem zbylého jezdectva zmasakroval část švédské pěchoty, která se při pronásledování dostala příliš dopředu. Švédům se podařilo proniknout do míst, kde ráno stálo Götzovo levé křídlo a pokládali se tím za vítěze bitvy. Jaké však bylo jejich překvapení, když na protějším návrší znovu se k bitvě řadilo císařské vojsko!" Torstensson, i když svoje jednotky neměl tak docela uspořádané, dal povel k novému útoku. Ten se mu mohl stát osudným. Bavorské jezdectvo totiž zaútočilo spolu s pěchotou na levé švédské křídlo a přivedlo tak na sebe pozornost celé armády. Toto využili císařští a širokým obloukem obešli pravé křídlo Švédů a vpadli mu do týlu. V tom okamžiku asi visel osud pana Torstenssona jenom na vlásku... Velmi tenoučkém. 

Bitva u Jankova (uživatel Mkallgren) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva u Jankova (uživatel Mkallgren)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jak to už však bývá, potkalo ho v tom neštěstí štěstí. Útočící císařští pronikli při svém ochvatu až k protivníkovu trénu. Pro tyto vojáky bitva okamžitě skončila a dali se pod vedením svých důstojníků do velice příjemné činnosti. Do zaslouženého odpočinku. Ale kdeže. Přece museli vydrancovat nepřátelský tábor! Mezi vozy se zásobami a municí se jim podařilo zajmout i Torstenssonův kočár a v něm - snad ne samotného pana generála? Jenom jeho manželku. Část vojáků padla na válečnou pokladnu, část objevila tekuté zásoby. Jižjiž vítězící vojáci císařské armády zapomněli na nepřítele a dali se do pití a rabování. 

"Prudký tah císařských na švédské pravé křídlo zákonitě polevil," když se pije a rabuje, nasazení v boji nějak uvadá, "a to umožnilo znovu zformovat rozbité řady severských mušketýrů. Po porážce bavorských pluků se na ohrožené místo přemístila část jízdy a obklíčila drancujícího nepřítele. Prudký útok švédské pěchoty, vedené Torstenssonem osobně, dobyl zpět trén - většina císařských přitom zahynula nad soudky a truhlami. Když bylo odvráceno nebezpečí na pravém křídle, následoval frontální útok ve středu sestavy, kde se ještě pod Hatzfeldem držela císařská pěchota. Během půlhodiny však byla přesilou rozbita a dala se na útěk." 

Kdy bylo po všem? Někdy koncem odpoledne. O švédském vítězství nebylo pochyb. Asi 4000 padlých císařských mušketýrů a kyrysníků (v čele s panem maršálkem Götzem) pokrylo bojiště. Stejný počet mužů (mezi nimi i maršálek Hatzfeld a pět dalších generálů) se ocitl v zajetí. Celý trén a většina děl císařské armády, to všechno padlo do švédských rukou, zároveň se podařilo získat i vlastní trén, oni císařští na drancování nakonec nějak neměli ani moc času. A ještě jak to dopadlo k paní generálovou Torstenssonovou? Večer se s ní manžel sešel, byla celkem v pořádku, jankovská bitva pro ni skončila bez následků, jako taková pouhá nemilá vzpomínka. 

Habsburský vojevůdce a válečný teoretik kníže Montecuccoli vyvodil z porážky u Jankova tuto zkušenost: "Není možno zabývati se kořistěním, dokud nepřítel není úplně poražen!" Maršálek Jan Götz byl pohřben v pražských Emauzích, a spočíval tam v poklidu až do doby, než o něj přišel při leteckém náletu v únoru roku 1945. Na jeho náhrobním kameni bylo uvedeno, že zde práchniví "pan Jan Götz, císařský komorník, válečný rada a polní maršálek, který (udatně bojuje na věc Boží a císařovu proti nepřátelům země České Švédům ve veliké bitvě mezi Táborem a Jankovem) dnem 5. března 1645. roku zabit byl." 

Götz přišel u Jankova o všechno. Jenom jméno zachoval. V souvislosti arciť trpké. Porážka a smrt tolika mužů navlečených nakvap do bílých kabátů (mezi nimi bylo hodně Čechů) způsobila mezi lidmi zlou krev. Tím spíš, že Jankov leží nedaleko od legendárního Blaníku. Jméno generála Götze (oni mu Češi říkali Kec) vešlo s tou bitvou do trvalého spojení. V povědomí lidí žilo celá staletí - jako vzpomínka na vojevůdce smutné postavy, proslaveného jen jednou na poli válečném, a to porážkou a smrtí. "Dopadnout... pochodit... nebo vyhrát jako kec u Jankova" - to dodnes znamená velmi krušný a neslavný, neblahý, potupný a smutný konec. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas