22. ledna  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1126. schůzka: Jan Petr Pavel alias Hanuš, příjmením Schwaiger, malíř český

Hanuš Schwaiger: Steenfohl - Foto: Wikimedia Commons

Hanuš Schwaiger: SteenfohlFoto: Wikimedia Commons

Budeme pátrat po dalším jedinci, o němž stojí za to ztratit řeč. Jeho původ nenasvědčoval tomu, že by obohatil přímo českou kulturu, přičemž v přídavném jméně český slyšíme v tomto případě spíš národ, než že bychom je chápali takzvaně zemsky. Jeho předkové k nám připutovali (zřejmě) zpoza naší západní hranice, ale on sám se k Čechům hlásil jako ke svým, a my jej máme za malíře českého.

„Hanuš Schwaiger se narodil 28. června roku 1854 v Jindřichově Hradci. Jeho otec Johann Schwaiger byl zámožný obchodník se železem, Hanušova matka Johanna byla dcerou obchodníka z Člunku. Zápis v matrice jindřichohradecké praví, že budoucí malíř byl pokřtěn jmény Johann Peter Paul, kterážto mají lehce určitelnou českou náhradu Jan Petr Pavel, leč ani pod jedním z těchto ať už německých nebo českých jmen ho neznáme. Své výtvarné práce podepisoval Jan i Hans.  

Citlivá duše, ten Hanuš. Múzická. Kromě silného vztahu k hudbě, kterou miloval celý svůj život, se u něj objevilo brzy i nadání výtvarné. Už na gymnáziu zručně akvareloval, což dokazuje velice povedená, dnes bychom řekli superrealistická kresba violy tricolor neboli macešky trojbarevné v jeho školním náčrtníku. Kreslení na gymnáziu mu však už záhy nestačilo, a tak se chodil přiučovat k zámeckému správci Janu Seeovi, který se školil nějakou dobu na vídeňské Akademii a byl zručným kopistou. 

Nespoutaný volnomyšlenkář 

Rodina ale chtěla, aby byl Hans obchodníkem, proto musel nastoupit ve Vídni na obchodní akademii. Hanuš měl však jiné představy, chtěl malovat, a tak více času než v lavicích obchodní akademie trávil ve vídeňských galeriích a muzeích. Rodina se to pochopitelně dozvěděla a Hanuš se musel vrátit zpátky domů. 

Hanus Schwaiger - Vodník - Foto: Wikimedia Commons

Hanus Schwaiger - VodníkFoto: Wikimedia Commons

V Hradci dlouho nevydržel a vydal se nazpět do Vídně. Jeho život ve Vídni nebyl zrovna uspořádaný, ale jako malíř šel nahoru. Do vídeňských galerií chodil učit se od obdivovaných mistrů. Ve Vídni se seznámil s Tomášem Garriguem Masarykem. Ten se o něm jednou vyjádřil: „Jednoho kamaráda jsem měl v Praze, hodně intimního, byl to malíř Hanuš Schwaiger. Dobrý, nesmírně dobrý člověk s takovým darem humoru od Pánaboha, který nikomu neublížil a snášel všecky svízele beze zloby.“  


A co Schwaiger maloval, když už byl hotový, tedy lépe řečeno vystudovaný malíř? „Hotový“ ještě nějakou dobu nebyl. Pořád na sobě pracoval. Zamířil do Mnichova a znovu do Vídně, odtud zajížděl domů, na Zbraslav, kde se věnoval architektonickým studiím, a zase do Německa, do Münsteru, kde vytvořil svůj první velký obraz Novokřtěnci. 

Schwaiger se stále víc zabýval prostým člověkem a jeho prostým životem. Zaměřoval se na různé tuláky, žebráky, ošklivce, na společenské vyvrhele. Zároveň choval stále větší obdiv k přírodě, k její moci a jejímu kouzlu. Byla to hlavně pohádková témata, která mu dovolovala oddat se úplně svým fantaziím. Pak ale pohádky opustil a znovu se snažil malovat realistické obrazy, a tento nový – a v jeho životě snad nejdůležitější záměr – ho vedl ke studijní cestě do Belgie a Nizozemí. 

Poprvé se do Holandska vypravil roku 1888. Ze své cesty do Nizozemí a Belgie si malíř přivezl citlivější pohled na člověka, na každodenní běh jeho života. K nejkrásnějším studiím vzniklým přímo v Nizozemí patří jeden z jeho nejznámějších obrazů Spící rybář. „Tamější rybáři (i jiní) potvrdili moje mínění, že dobré hrubé je lepší než jemné špatné. A z té doby jsou všichni ti drsní venkované, které jsem v oleji a akvarelu s sebou přinesl. Byli to vesměs samí chudí, ale pohostinní a od srdce dobří lidé.“ 

Hanuš Schwaiger se po cestě do Nizozemí vrátil domů. Tedy, do Hroznové Lhoty. Usadil se u Náhlíků, kde bydlela též učitelka Jožka Kučerová ze Strážnice, kterou si vzal později za ženu. Tím sňatkem nezískal Schwaiger ani jmění, ani společenské styky, ale dobrou ženu, která při něm stála až do smrti. 

Potom navštívil podruhé, a pak ještě potřetí Belgii a Holandsko, načež se i s manželkou rozjel do Brna, kde začal vyučovat na tehdy vzniklé technice. Práce ho úplně neuspokojovala, a tak velmi netrpělivě čekal, zda se mu ozvou z pražské Akademie výtvarných umění, kde by rád nastoupil jako profesor. „Jenom kdyby to jmenování už bylo a já ten dekret do tej Prahy už měl v kapse, pak na ty pedantský kantorský potvory už vystrčím… obraz.“ 

Jmenování profesorem kreslení přišlo, a Schwaigerovi se stěhovali do Prahy, do bubenečské vily Klára, kde pak malíř žil až do své smrti. Jeho žáky byli Oldřich Blažíček, Rudolf Kremlička, Otakar Kubín, Václav Rabas, Antonín Procházka. A ještě další. 

Ještě před třetí návštěvou Nizozemí přihlásila se důrazně nemoc Schwaigrova, rakovinný nádor na jazyku. Podrobil se první operaci, která skončila zdárně, takže odjel do Amsterdamu. Jenže obtíže se vracely. Léčil se v lázních, ještě se podrobil dvěma operacím. Pak už lůžko neopustil.
Zemřel 17. června 1912 ve věku 57 let. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace