1128. schůzka: Herec. Prý geniální. Dočista zapomenutý

13. červenec 2023

Věru, po tolikáté jsme již stanuli, abychom s tváří obrácenou nikoli k budoucnosti, ba ani k přítomnosti, nýbrž pěkně dozadu, k minulosti, seznávali, zda vskutku platí „historia est magistra vitae,“ tedy že uplynulý již děj jest učitelkou našeho života.

Herec, prý geniální. Dočista zapomenutý. Tak jsme nazvali Toulky o někdejším slavném herci Františku Kolárovi. Na svět přišel jako nejstarší syn vrchního náčelníka c. k. finanční stráže 29. ledna 1829. Celým jménem byl František Bartoloměj Ignác Kolár. Jméno „Karel“, které se u něj též někdy objevuje, jsme ale v matrice Porta fontium nenašli.

„Ještě v osmi letech mluvil František výhradně německy. Teprve když si jeho otec zařídil namísto služby u financů v Praze módní závod, začal se usilovně učit češtině. Studoval ovšem na německém gymnáziu. A tady se také projevily jeho umělecké sklony. Nikoli však k herectví, nýbrž k malířství. Po poradě s věhlasným strýcem otec souhlasil, aby se František nechal zapsat na malířskou akademii. Jako elév se vydal na studijní cestu po Šumavě a právě tady potkal svůj osud.“

Tak nám to aspoň líčí publicista dr. Milan Codr ve své práci o Františku Kolárovi. Vypráví se, že v Hišperku se při svém malování František náhodou setkal se známou hereckou společností Schwentnerovou. Druhý milovník utekl panu direktorovi právě ve chvíli, když se před ním objevil František Kolár. Ve svých vzpomínkách na české herce o tom napsal Ladislav Novák:

„Schwentner, spatřiv v hospodě mladíka pěkně rostlého, hned k němu přisedl a překvapil ho otázkou, nechtěl–li by to u něho zkusit jako herec. Překvapený malíř vypoulil na ředitele oči, ale když se na něho usmála první milovnice společnosti, spanilá Elfrída, zamotala se mu hlava a za dva dny už stál poprvé ve svém životě na jevišti. I když to bylo poblouznění okamžiku, do Prahy se vrátil nakažen těžkou chorobou: horečkou divadelní, proti které je pouze jediný lék: Hrát! Hrát! A hrát!“

Faktem každopádně zůstává, že František dal přednost před malířskou paletou kouzelnému divadelnímu světu. S čímž se rodina smířila jedině kvůli slavnému strejdovi. František nejdříve kočoval se společností Prokopovou, pak začal zkoušet svoje síly na ochotnickém divadle, až se nakonec uchytil v divadle Stavovském. Postupně se začal prosazovat a upoutávat pozornost kritiků.

Zapomenutý talent

Řada úloh, kterým vdechoval věrnost a pravdivost, je nepřehledná. K jeho nejlepším postavám v realistickém repertoáru patřil švec Habršperk v Našich furiantech, a vedle něj Václav Hrobčický z Hrobčic – aristokrat každým coulem, ve kterém nebylo ani stopy po venkovském ševci. Hrál urozené šlechtice i klasické hrdiny stejně dobře jako obyčejné venkovany a řemeslníky, nemocné a utrápené starce, lstivé podvodníky, zákeřné zločince a galejníky, Napoleona, Václava I. a také Ludvíka XI.

Byl mistrem v maskování, což podporovalo jeho „malířské oko“, které si zachoval z mládí. Dovedl několika gesty a výrazem tváře vystihnout charakter představované osoby tak dokonale, že divák bez jediného slova pochopil, co se odehrává v nitru člověka, kterého představoval. V tom se podobal Mošnovi.

„Malířské oko“ je narážka na studia na pražské akademii výtvarných umění. Když už byl uznávaným hercem, nikdy nezapomněl na své původní zaujetí pro malířství. Naopak – věnoval mu skoro veškerý svůj volný čas. Vynikl jako obratný a velmi zručný kreslíř. Celé jedno čtvrtstoletí zaplňoval týden co týden jednu velkou stránku Vilímkových Humoristických listů politickými karikaturami. S jeho kresbami se mohli čtenáři setkat i v časopisech Blesk a Jiskra, které vydával rovněž Vilímek.

Kromě herectví a malířství měl Kolár i třetí uměleckou profesi. Byl režisérem. Po odchodu strýcově byl jmenován i vrchním režisérem činohry, opery i baletu. S poněkud ubohými prostředky dosahoval už v Prozatímním divadle obdivuhodných výsledků. V pozdějším Národním divadle režíroval velké historické hry i opery.

Jeho úspěchy byly značné, ale on sám zůstával velice skromný, velikášství mu bylo cizí. Veřejnému životu se vyhýbal až úzkostlivě. Sílu a osvěžení hledal jenom v kruhu rodinném. Měl sedm dětí s jednou manželkou; dcerou divadelního nápovědy Martince.

V roce 1882 Kolár poprvé vážně onemocněl. Po zotavení se ale zase pustil do divadelního víru. Hrál někdy i stokrát za rok, více než 40 let, a to až do jara 1892, kdy odešel do penze. Až do roku 1895 vystupoval pohostinsky ve svých nejvýznamnějších rolích. 14. května ho však na jevišti potkala náhlá nevolnost. O dva měsíce později byl raněn mozkovou mrtvicí na procházce v Chuchli. Od onoho dne už Kolár nepromluvil. Zemřel začátkem prosince 1895. Dohrál svou největší a nejtěžší pozemskou roli.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.