12. února  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1129. schůzka: Veliká socha vyrůstá silou umělce jako dítě v matčině lůně

Stanislav Sucharda: Návrh pomníku Františka Palackého - Foto: Wikimedia Commons

Stanislav Sucharda: Návrh pomníku Františka PalackéhoFoto: Wikimedia Commons

Dnes vám budeme vyprávět o mužích sochařského dláta, šplachle, rašple, zubáku, nože, paličky, skalpelu, pořízu, treslice, sekery, rydla, sekáče, raznice a jak se všechny nástroje mistrů všech soch, státuí, plastik, figur, skulptur či pomníků jmenují.

Hned několik osobností tohoto umění pozdvihlo domácí sochařskou tvorbu, doposud soustředěnou na úkoly národní a obrozenecké, k hledání výrazu pro myšlenky obecnější, všelidské, a k tvorbě na úrovni srovnatelné už s Evropou. Dnešní vyprávění, to je taková „malá výstavní síň“, do níž jsme instalovali exponáty o životě a díle umělce Stanislava Suchardy, i když – řeč bude nejenom o něm. 

Stanislav Sucharda se narodil 12. listopadu 1866. Nahlédněme do práce, již sepsal historik umění dr. Martin Krummholz a kterou věnoval právě Stanislavu Suchardovi: „Otec Sucharda vedl všechny své děti jednak k disciplíně jednak rozvíjel jejich vlohy. Byl to dobrácký člověk, jehož charakter však nepostrádal rysy bohémství. Stanislav měl ke svému otci příkladný vztah plný lásky a úcty. Jako nejstarší syn v tomto smyslu působil i na svoje mladší sourozence. Snad nejhlubší byl jeho cit k mamince. Maminka Anna měla v rodinném podniku na starosti malování, zlacení a patinování.“ 

Stanislav Sucharda - Foto: Městské muzeum Nová Paka

Stanislav SuchardaFoto: Městské muzeum Nová Paka

Leč navraťme se opět ke Stanislavovým začátkům. Už od dětství projevoval výjimečný výtvarný talent, a tak se jeho otec rozhodl, že se stane architektem. Pokračoval tedy ve zdělávání po obecné škole a vyšší reálce v Pardubicích dvouletým studiem architektonické a ornamentální kresby na České technice, a tentýž obor absolvoval zároveň na státní průmyslové škole. Zjevné sochařské nadání ho přivedlo k profesoru Josefu Václavu Myslbekovi na právě otevřenou Uměleckoprůmyslovou školu. Absolvoval reliéfem Ukolébavka, který byl vystaven ve Vídni a který tam dokonce získal cenu. 

V mládí ovlivnily Stanislava dvě okázalé výstavy, kterými se projevil aktuální český boj o národní emancipaci. První z nich byla samozřejmě Jubilejní výstava v roce 1891, kterou navštívilo za tři měsíce milion návštěvníků. Výstavu Národopisnou čtyři léta nato dokonce dva miliony. Obou těchto výstav se Sucharda účastnil. Rodinná umělecká tradice formovala Suchardovu osobnost stejně významně jako jeho sokolství a vštípená úcta k českých dějinám. 

Se Sokolem se účastnil zájezdů do zahraničí, spoluzaložil sokolovnu v Bubenči, pro Českou obec sokolskou zhotovoval ilustrace k prostným cvičením, sletovou výzdobu, diplomy, odznaky, medaile. Leč těžiště jeho tvorby se přece jenom nacházelo někde jinde. Čekaly ho významné výzvy. Dal se dohromady s předními osobnostmi českého umění, například se sochařem Josefem Mařatkou, architektem Janem Kotěrou nebo malířem Antonínem Slavíčkem.  

Ale vraťme se ještě k jeho dílu. Na novorenesanční budově městské spořitelny se vyjímá Suchardova skulptura Spořivosti, zatímco pro Národopisnou výstavu vytvořil sochu svatého Václava, v zahradě letní arcibiskupské rezidence v Dolních Břažanech to byla postava svatého Vojtěcha. Pracoval také na sochařské výzdobě obnoveného kostela ve Zlonicích, jenomže to už se přihlásil pomník Františka Palackého. 

Suchardovo největší dílo 

„První podoba Palackého pomníku pochází z roku 1898,“ opět nahlížíme do práce historika umění dr. Martina Krummholze. S impozantním pomníkem Františka Palackého v Praze – se notně natrápil – trvalo mu patnáct let, než byla na světě jeho konečná podoba. Původně se jednalo elegantní projekt, ale jinak dost konvenční: uprostřed bílého kamene sedí pod svatováclavskou korunou postava oslavence doprovázená obelisky a figurálními skupinami Pohanství a Husitství. 

Nejprve se hledalo místo. To se po peripetiích našlo u paty třetího nejstaršího pražského mostu, mostu Palackého spojujícího Nové Město a Smíchov. Senát Karlovy univerzity ovšem prosazoval náměstí před Rudolfinem, kde by se z jeho pozadí vynořovala zamýšlená budova filosofické fakulty. Ale na Palackého náměstí prostě Suchardovi ten pomník „neseděl“ – veřejně prohlašoval, že byl k tomuto místu přinucen. 

Odhalení Palackého pomníku se stalo celonárodní slavností, po níž následovalo mimořádné uvedení Smetanovy Libuše v Národním divadle. Současně se vší tou slávou se na „Palackého“ (tedy na Suchardovo sousoší) snesla okamžitě kritika. Bylo prý nejednotné, slohově zastaralé, příliš výpravné. Žádoucí sošný klid narušovaly létající postavy. 

Těch soch, sousoší, figur a pomníků má Stanislav Sucharda abychom tak řekli „na svědomí" víc. K jeho tvorbě se řadí pomník Jana Amose Komenského v Nové Pace, skladatele Karla Bendla v Bubenči, a došlo i na Jana Husa v Pečkách a také v Železnici. Významným Suchardovým dílem se však staly Praha a Vltava – k alegorii české metropole se přimyká jemně pojednaný ženský akt Vltavy. 

Stanislav Sucharda byl rovněž zakladatelem českého medailérství. Vynikl i při výzdobě hrobů významných osobností české společnosti. Jeho přítel Jan Kotěra zakomponoval sochu Stanislava Suchardy do náhrobku rodičů Aloise Jiráska v Hronově, a Sucharda vytvořil sochu na hrobě herce Eduarda Vojana na Olšanských hřbitovech v Praze. 

Sucharda zemřel uprostřed 1. světové války v necelých padesáti letech. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace