19. února  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1130. schůzka: První české lékařky, všem navzdory

Anna Bayerová - Foto: Jan Vilímek, Wikimedia Commons

Anna BayerováFoto: Jan Vilímek, Wikimedia Commons

Dnes jsme nachystáni, abychom vám přiblížili vyvrcholení velkého zápasu žen o rovnocenné, úplné, i to nejvyšší dosažitelné vzdělání. Universitní katedry se zvolna, po krůčcích, velice neochotně ženám otevíraly teprve na samém sklonku předminulého století. Co se dělo předtím s různými hospitantkami, privatistkami a tak dále, to byly jenom výjimky, exkluzivity, stydlivé omluvenky, a možná i protekce. My se však nyní dostáváme k onomu doslova vymodleného a vydupanému okamžiku zpřístupnění universit ženám, najmě pak těm, které se stanou prvními českými lékařkami. Všem navzdory.

Dnešní téma začneme pozoruhodným příběhem, příběhem dívky, která poté, co lítala od čerta k ďáblu, se správně naštvala a dobře se rozhodla, leč… ne dobře dopadla. Její jméno: Anna Bayerová. Jen málokomu dnes něco říká. Trnitou životní dráhu slečny Bayerové však stojí za to vylovit z tůně zapomnění. 

Anna se narodila 4. listopadu 1852. Když povyrostla, musela svého otce dlouho přesvědčovat, aby ji podporoval na studiích. Absolvovala vyšší dívčí v Praze, a poté chtěla nastoupit na gymnázium, jenomže to bylo otevřené jenom chlapcům. Povolení si musela vymoci až od vídeňské vlády. Po dvou letech nižší stupeň gymnázia ukončila. Nikoli že by se špatně učila, naopak, studovala výborně. Ale ona se chtěla dostat na univerzitu jako medička, což bylo v rakousko-uherské monarchii nepředstavitelné. 

Zatím však – tedy za podmínek, které u nás panovaly – nemělo smyslu, aby Anna bojovala o maturitu. Raději si zjistila, kde ve světě jsou svobodné studijní podmínky. Ty tehdy existovaly ve Spojených státech amerických a pak ještě ve Švýcarsku. Curyšská universita přijímala ženy už od roku 1836. Tam se na podzim 19875 s nejskromnějšími prostředky vydala a na medicínu ji přijali i bez maturity. 

Po část studia v Curychu měla po boku jedinou českou souputnici, Bohuslavu Keckovou, s níž se poznala ještě doma, v Praze, v Americkém klubu dam v domě U Halámků. Osud však ty dvě odvážné školačky brzy rozdělil, aby se časem už jako lékařky nakrátko setkaly v tehdejším vystrkově habsburské říše, v Bosně. 

My se tedy budeme věnovat prvnímu z vyřčených jmen, mlynářské dcerce Anně Bayerové. Studia jí značně ztrpčovala hmotná situace, o níž lze říct pouze jediné: že byla ubohá. Na čas musela studia dokonce přerušit. Anna ale vydržela. Po šesti letech života z ruky do úst složila rigoróza. Disertaci napsala o výzkumu krve novorozenců, a v listopadu 1881 obdržela jako první Češka na univerzitě v Bernu diplom doktora lékařských věd. Bylo jí tehdy dvacet devět let. 

Na jaře roku 1882 se Anna Bayerová nedočkavě vracela domů, a věřila, že nejtěžší etapu života má za sebou. Neměla. O nostrifikace se doktorka Bayerová pokoušela víckrát. S výsledkem nulovým. Záchrannou akci spunktovala Eliška Krásnohorská. Dala dohromady petici, kterou podepsalo 30 ženských spolků. Ozvalo se ministerstvo kultury. Vytasilo se ovšem s podpásovkou. „Zajisté! Bude odsouhlaseno! Pokud ovšem slečna se dodatečně podvolí maturitní zkoušce, neboť v jejích dokladech takové vysvědčení chybí. Potom bude možno přistoupiti i k nostrifikaci diplomu z ciziny…“ 

Lékařkou navzdory všem 

A tak nastoupila opět cestu do Švýcar, které se pak na dvě desítky let staly její druhou vlastí. Obdržela tam osvědčení opravňující provozovat lékařskou praxi v kterémkoli kantonu. Ale i tam často měnila zaměstnání. I pro tamní doktory byla bílou vránou. Ordinovala v horské vsi, asistovala v plicním a pak ve vodoléčebném ústavu při nemocničních zařízeních ve Švýcarsku, praktikovala v dětském špitále, osvojila si masáže, byla lékařkou v dívčím ústavu. Domů zajela jenom občas. 

Medicíně obětovala všechno, ani se nevdala, rakouskému zdravotnictví se hodila jenom jedinkrát: když bylo třeba ošetřovat muslimky, na něž cizí muži, doktory nevyjímaje, nesměli ani sáhnout. Působila v rakouském protektorátu Bosně a Hercegovině, ve městech Tuzle a Sarajevu. Strávila tam rok. Když ji začal sekýrovat její sarajevský nadřízený, nekompromisně to vzdala. 

Vrátila se do Švýcarska, ale tam ji zase přepadal stesk po domově. Bylo jí padesát sedm let, když se vrátila domů. Zástupným vrcholem její kariéry se stala kantorská místa na nejrůznějších školách. Dva roky působila v Zemském ústavu pro choromyslné v Bohnicích a na začátku 1. světové války v sokolském lazaretu na Žižkově. Po vzniku Československé republiky se podílela na reorganizaci Červeného kříže. Zemřela dva měsíce po svých sedmdesátinách. 

Ještě jedno dámské jméno na této schůzce padlo. Bohuslava Kecková. Start měla Bohuslava oproti Anně Bayerové o dost snazší. Její otec byl karlínský stavební podnikatel. Takže se jí podařilo odmaturovat na Malostranském gymnáziu. S Annou Bayerovou se Bohuslava Kecková setkala v Curychu, ale po třech semestrech se jejich cesty rozdělily. Jak už víme, Anna odešla do Bernu – Bohuslava zůstala. A pak v Curychu odpromovala. 

Nostrifikace diplomu v Rakousku Bohuslava Kecková beztak nedosáhla. Smířeně se usadila v Praze, aby po léta úspěšně vykonávala praxi akušérky (porodní báby). Po deseti letech ale přijala místo v Bosně. Tam působila téměř do své smrti. V roce 1911 zemřela na blíže neurčený zánět. Byla pohřbena v Kostomlatech u Mělníka. 

A to je celý příběh prvních Češek, které se staly lékařkami. Všem navzdory. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace