26. února  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1131. schůzka: Já v dětinství bloudil jsem polem

Antonín Sova - Foto: Rozpravy Aventina,  autor neznámý

Antonín SovaFoto: Rozpravy Aventina, autor neznámý

Já v dětinství bloudil jsem polem, / a takový byl můjžal: / jak velký bych umělec býval. / A nikdo mne nechápal.
Tyto verše jsme použili do podtitulku těchto Toulek, neboť – dle našeho názoru – snad nejlépe vystihují osud dalšího českého básníka, kterého na své pouti potkáváme, jakož i duševní rozpoložení, které naplňovalo podstatnou část jeho života.

Antonín Sova se narodil 26. února 1864. Po otci zdědil umělecké vlohy; tatínek byl také jeho prvním učitelem v oblasti umění, zejména hudby, ke které měl nejblíž. Citově však synek přilnul víc k mamince. Byl prvorozený; kromě něj měli pak Sovovi ještě další čtyři děti; dospělosti se však dožila jen básníkova o šest let mladší sestra Marie. Další děti začaly přicházet na svět v Lukavci, kam se rodina odstěhovala. 

Nižší třídy základní školy absolvoval Antonín Sova v Lukavci. Byl to nadaný kluk, učení mušlo snadno, a tak rodiče rozhodli, že půjde na studia na gymnázium. První tři roky strávil v Pelhřimově. Tato doba však byla poznamenána velkou ranou. Sovova maminka zemřela na tuberkulózu. Ve čtyřiceti letech. Antonín, tehdy čtrnáctiletý, se s maminčinou smrtí vyrovnával velmi pomalu a velmi těžce. O tom svědčí ohlasy této události v mnoha jeho básních. 

V Lukavci získal Antonín Sova nečekaný impuls. Bylo mu patnáct let, když do této obce přišla jako pomocná učitelka Jana Frídová. S tímto příjmením jsme se již na Toulkách potkali. Emil Frída, to bylo pravé jméno básníka Jaroslava Vrchlického. Jana Frídová byla Vrchlického sestra. Bylo jí dvacet let. V citlivém Antonínovi našla pozorného a vnímavého přítele. 

Antonín Sova jako maturant píseckého gymnázia v roce 1885 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Antonín Sova jako maturant píseckého gymnázia v roce 1885Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Za tři roky nato přijela v letních měsících do Lukavce její sestra Ema. A na světě bylo další milostné vzplanutí. Sestry ho seznámily s tvorbou lumírovců, a ten chlapec tomu kouzlu snadno podlehl. „Od roku 1881 studoval Sova na gymnáziu v Písku,“ dozvídáme se od literárního historika Jakuba Raše. Po maturitě by Antonín rád studoval dál, ale finanční poměry rodiny nebyly nejlepší. Tak se vypravil do Prahy na vlastní pěst. Živoření se však brzy ukázalo jako nesnesitelné, takže se vrátil zpět do Lukavce. 

Tahleta venkovská epizoda naštěstí netrvala dlouho. Zapůsobil Jaroslav Vrchlický, bratr dvou objektů Antonínova citových zahoření, který mu pomohl získat místo v redakci Ottova slovníku naučného. Poté, když byl Antonín z ní propuštěn, nastoupil na místo písaře – protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Ve spisech úřadu se denně setkával s mnoha případy lidské bídy a utrpení, a to ještě víc prohloubilo jeho sociální vnímavost. 

Potřeboval tři roky, aby umělecky dospěl: sbírka Z mého kraje už přinášela čtyři desítky impresionistických básní. Antonín Sova zkrotil verš, a také se mu podařilo zvítězit nad hmotným nedostatkem. Roku 1898 ho totiž městská rada vybrala tajným hlasováním ze šedesáti sedmi uchazečů– za ředitele pražské městské knihovny. 

Takže by se teď mohl konečně oženit. Jenom - koho si vzít? Své okolí překvapil, ba dokonce šokoval. Představil totiž svým přátelům vskutku oslnivou krasavici, slečnu Marii Kováříkovou. Je to dívka opravdu úchvatná. Sedmnáctiletá. Rozdíl mezi jí a Antonínem – skoro dvacet let. Přemýšlíme, co si ta krásná dívka od manželství s básníkem slibovala. Nejspíš jí náramně lichotilo, když vstoupila do společnosti veřejně známých lidí. A básník? 

S nástupem středního věku Sova výrazně cítil, že musí změnit způsob svého života. Proto vložil do vztahu mnohem více než do svých předchozích milostných vztahů. Jako by však nepochopil, koho má po boku: mladičkou dívku nudil litaniemi o svých tvůrčích plánech, o svých pochybnostech, o hledání smyslu života, o stárnutí a melancholii plynutí času. 

Antonín Sova s manželkou - Foto:  Institut dokumentárního filmu

Antonín Sova s manželkouFoto:  Institut dokumentárního filmu

Líbánky strávili novomanželské v lukaveckém Hříbku, a v říjnu 1901 se Sovovým narodil syn Jan. Za čtyři léta se však manželé rozešli. Formálně sice rodinu zachovali, manželé nadále bydleli ve společném bytě, na veřejnosti zachovávali dekorum. V soukromí ale panoval rozvrat, intimně se už nestýkali, u básníka se navíc začala projevovat choroba míchy. Básník byl čím dál víc upoután na své kolečkové křeslo. 

Inspirován bolestí života 

V roce 1900 vydal své vrcholné dílo Ještě jednou se vrátíme, což jsou básně o vášnivé lásce. Sovův postoj, to je skepse. Není to ale skepse papírová, a od tragické pózy má také daleko. Je to esence života. Jsou to slané slzy a bolest a krev. Jeho příběh potvrzuje, že poezii neodolá ani kámen, když básník do veršůjako do trezoru střeženého heslem uloží to nejbolestivější a nejkrvavější, co mu život nadělil. 

Sovova nemoc se zhoršila natolik, že v únoru 1920 požádal o odchod do výslužby. Dny pak trávil uzavřen ve svém bytě. Tady jej navštěvovali nejen věrní přátelé, ale také řada mladých adeptů literatury jako byli například Karel Konrád, Antonín Matěj Píša nebo Vladimír Holan. Úlevu přinesla básníkovi smrt. Pro zakladatele české moderní lyrické poezie si přišla do jeho rodného Pacova 16. srpna 1928. Za pár let nato byla do žulového pomníku – balvanu – uložena urna. Je tam i nápis. „Básník Antonín Sova. Zde uložen popel jeho. Kruh se uzavírá.“ 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace