1133. schůzka: Kočovnické dětství chlapce Tomáše

20. červenec 2023

Vydáváme se opět na výpravu za mužem… vlastně ještě ani ne mužem, jako spíš mládencem… tedy on to dosud není mládenec, jako spíš chlapec, hoch, kluk. Jeho raně jinošská léta byla poznamenána způsobem života, jejž lze označit jako kočovnický. Na jednom místě příliš dlouho on, jakož i jeho rodina nesetrvali. Možná i to způsobilo, že to byl odjakživa solitér. Svým způsobem samorost a samotář. Od 7. března roku 1850 nesl (celé) jméno Tomáš Jan Masaryk.

Po sňatku střídal pan Jozef Maszárik pracoviště i s celou rodinou, takže se rodina každou chvíli stěhovala. Hned ve druhém roce Tomášova života nakrátko odešla z Hodonína do Mutěnic, aby se brzy vrátila zpět. V šesti letech začal Tomáš chodit do německé obecné školy, ovšem kočovná štrapác tím uzavřena nebyla. Z Hodonína si to Masarykovi namířili do Čejkovic. Ale po dvou letech museli do Čejče a poté zas zpět do Čejkovic. Tam pak bydleli až do roku 1862. Kdosi spočítal té rodině celkem patnáct dočasných domovů. Věru kočovnický život.

Ale zpátky do Tomášových chlapeckých let. Ve svých jedenácti letech se od rodiny odpojil, aby v Hustopečích nastoupil k piaristům na dvouletou reálku. Německou, samozřejmě. Tu školu mu vymohla maminka, patrně proti vůli otce. Ten by dal nejraději syny na řemeslo, patrně aby byli „z domu“ a rodině se hmotně ulevilo. Mamince Terezii záleželo na tom, aby synek nemusel v dospělosti dřít jako oni, rodiče. S maminkou si uchoval láskyplný vztah po celý život; zato s tátou... Dá se říct, že Jozef se svým prvorozeným synem setrvával ve vztahu jaksi… formálním.

Jako by stále v pozadí vězela skutečnost, že Jozef podle všeho nebyl biologickým Tomášovým otcem. Zůstává stále nevyřešenou otázkou, kdo jím tedy byl. Tomáš svému otci jako žáček pomáhal, jak mohl. Prakticky díky jemu získal Jozef gramotnost, ale v letech pozdějších jejich vztahy značně ochladly, najmě když pan otec k stáru propadl alkoholu. Přitom Masaryk v dospělosti rodině hmotně pomáhal, ale činil tak jen kvůli své mamince. Když Jozef Maszárik v roce 1907 zemřel, jeho syn mu ani nepřijel do Hustopečí na pohřeb.

A teď bychom si mohli dovolit udělat takovou malou odbočku, v níž se dotkneme příjmení prvního presidenta samostatného československého státu. „Mäsiar“ znamená řezník. Tedy ve slovenštině. Z čehož je odvozena zdrobnělina „mäsiarik“, užívaná jako příjmení – Masárik, Masiarik, Maszárik. Do češtiny ji lze přeložit jako Řezníček. Studenta filosofické fakulty ve Vídni napadlo dojít si na matriku v Hodoníně a tam příslušného úředníka umluvil, aby mu vystavil kopii rodného listu v české, nikoli slovenské transkripci, a tak se roku 1872 zrodilo znělé a reprezentativní příjmení Masaryk.

Tomášův vzor

„Maminka byla zbožná. Ráda chodila do kostela, ale neměla k tomu mnoho kdy, musela se dřít na rodinu. Otec zbožný nebyl, ale pekla se bál a občas do kostela v neděli chodil. Ve všech věcech rozhodovala maminka, on se podroboval, i když jí neváhal někdy odporovat. Já byl po mamince silně pobožný. Býval jsem v Čejkovicích ministrantem u našeho kaplana, pátera France, Satora se jmenoval, a toho jsem přímo miloval.“

Satora byl vzdělaný kněz a idealista, a navzdory svému kněžství poněkud hříšná nádoba, podobně jako jeho ovečky, které ovšem neměly nařízený celibát, a právě těm nejchudším z nich Satora všemožně pomáhal, psal jim úřední přípisy i stížnosti, podporoval je hmotně, staral se o mládež a její náboženskou výchovu, byl zkrátka ku pomoci každému, čímž si ovšem zatarasil cestu vzhůru – patnáct let zůstal kvůli svému rebelantství pouhým kaplanem.

Byl to on, kdo mladičkého Tomáše přivedl ke knížkám, které mu rád půjčoval, a odtud k náruživému čtenářství, zasvětil ho do latinské gramatiky, otevřel před ním širší duchovní obzory, získal ho pro chrámový kůr i pro ministrování, ale co hlavně: při častých rozhovorem rozpoznal chlapcovo velké nadání, překvapivou zvídavost a bystrost. Tomáš měl od malička mimořádnou, takřka fotografickou paměť. Ze zvědavosti, aby porozuměl latinským vsuvkám v knížkách, se jako kluk sám začal latině učit.

Třináctiletý Tomáš Masaryk

Když se později Tomáš marně, jenom se sebezapřením, pokoušel uchytit jako řemeslnický učeň, Satora všemi prostředky zasáhl, aby kluka dostal na studia. Tomáš v kaplanovi viděl svůj vzor. Totiž… s výjimkou jediného tajemství, kterého trápilo. Tichá venkovská pošta šířila zvěsti, že po okolí běhá několik „tajných“ Satorových dětí. Satoru neměla ráda vrchnost, ostatně on ji z kazatelny občas kritizoval. A tak byl v průběhu života věčně překládán, přičemž vystřídal pomalu všechny fary v okolí.

Všem kantorům i rodičům Tomáš předváděl, jak snadno mu jde učení. V závěrečném ročníku farní školy prohlásil o premiantovi Tomáši Masarykovi vizitující pan děkan: „Pro vašeho syna doporučuji učitelskou kariéru – ať to stojí, co to stojí.“ Tomáš jí nemohl udělat větší radost. Obratem zmobilizovala hustopečskou část vlastní rodiny. Kluk půjde na byt a stravu k tetě Veronice, maminčině mladší sestře.

Aby se účty srovnaly, jedna z jejich dcer půjde „na handl,“ jak se říkávalo, tedy výměnou k Masarykům, aby se naučila vařit, čímž nula od nuly pojde. „Já na to nemyslil, čím bych chtěl být; líbila se mi krejčovina, líbilo se mi kovářství; je zvláštní, já byl tak pobožný, ale nikdy mě nenapadlo být panáčkem. Hoch v zapadlé vesnici nemá moc živých vzorů, kteří by mu ukazovali ven, nad ten okruh zemědělský a řemeslný – učitel, kaplan a děkan, doktor, páni na statku a jejich služebnictvo, nebo ještě kupec. Čím kluk bude, o tom nerozhodují tak vlohy, jako spíš ta nejbližší příležitost.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související