1135. schůzka: Kdo jedná proti svému přesvědčení, je šuft!

V létě 1866, sotva se šestnáctiletý student Tomáš Masaryk coby preceptor handicapovaného spolužáka Franze v nóbl rodině brněnského policejního ředitele Antona Le Moninera rozkoukal, se země ocitla v chaosu. Vyučování bylo předčasně zrušeno a Masaryk se s několika gymnazisty z Moravy vydal pěšky domů, aby se do Brna vrátil až s podzimem. Prohra v bitvě s Prusy u Hradce Králové byla nečekaná.

Jenom co se poměry po rakousko–pruské válce roku 1866 uklidnily, vrátil se Tomáš Masaryk – tehdy tercián – do školy a k Le Monnierům. Svěřeného Franze doučoval prakticky ve všech předmětech, chodil s ním na procházky, poskytoval mu doprovod do školy i domů, do divadel i na operu. Po Franzově mamince si Tomáše brzy oblíbil i brněnský pan policejní ředitel.

Ten mladík ho překvapil rozhledem, šíří zájmů i čtenářskou náruživostí. Postupně mu proto zpřístupnil celu svou rozsáhlou knihovnu, časopisy, i některé texty jinak nedostupné, vyhrazené leda vysokému policejnímu notáblovi. A když se v roce 1869 Anton Le Monnier stěhoval do Vídně za další kariérou prvního policejního presidenta hlavního města, považovalo se takřka za samozřejmé, že synův vychovatel zůstane členem nejužšího nezbytného doprovodu. Přijal tu možnost s radostí a úlevou.

Když Tomáš Masaryk procházel prvním obdobím svého gymnaziálního studia, plnil svoje školní povinnosti vzorně. Sbíral také jednu příhodu za druhou. „Gymnázium bylo německé; ale za mých časů byl zástupcem ředitele Čech, nějaký Kocurek, zgruntu dobrák, ale nám klukům jen pro smích. Po Kocurkovi přišel nový ředitel, „takový ryšavý Germán, a s ním se začal ostře německý režim. Měli jsme učitele latiny a řečtiny, který se za Kocurkovy doby psal ještě Staněk, ale teď se začal podpisovat po německém způsobu Staniek. Tož to mě dopálilo; a jednou, když mě zkoušel, jsem napsal plavajzem na okraj knihy: Staniek = Staněk. On mi vzal knihu z ruky a to se rozumí, bylo zle, o jej!“

A ještě tu nepadlo dostatečné vysvětlení snad zásadní příčiny Masarykova dalšího pochodu (na Vídeň). A ta příčina měla hlubší pozadí… „Tehdy jsem se už sám živil, svého bratra jsem držel na študiích; byl jsem nejstarší ve třídě, měl jsem konflikty s kantory.“ Což ještě není vše. Ještě chybí v Masarykově vzpomání jedna holá věta: „A poznal jsem lásku...“

Svéhlavý mladík

Zamiloval se jako kvintán – ovšem se vší bezelstnou horlivostí. Když se zpráva o gymnazistově avantýře roznesla po škole, byl oheň na střeše. „Protože na mne jinak nemohli, zavolal si mě ředitel a mluvil ošklivě o té mé lásce, jako bych tropil nějakou nemravnost. Mne to tak urazilo a rozčililo, že jsem o sobě nevěděl; když si na mne přivolal školníka, popadl jsem pohrabáč a křičel, že nenechám sobě ani tomu děvčeti tak křivdit. Tož proto jsem dostal consilium abeundi pro vzpurnost.“ Consilium abeundi. Doslova z latiny přeloženo dostaneme „radu odejít.“

Leč důvodem ke consiliu abeundi nebyla jenom Antonie… Na gymnáziu Masaryka čím dál víc trápilo, jak profesoři vykládají látku nezáživně, jednotvárně, školometsky. V kvartě či kvintě opatrně začal se záškoláctvím, vzrostla mu absence. I jeho vztah s některými profesory se vyhrocoval. Dostával se s nimi do konfliktů, protože někdy nedokázal svůj vzdorný temperament udržet na uzdě.

Páter Adam, jeho milovaný kantor a dobrý muž se hocha snažil přimět, aby se zúčastnil povinné velikonoční zpovědi a svatého přijímání. Masaryk však ke zpovědi nešel, a vyvolal tím skandál. Kvintán Masaryk pak musel na kobereček k řediteli Krichenbauerovi. Rektor Krichenbauer nejprve vstřícně pravil: „Já, ředitel, těm kněžourským nesmyslům taky nevěřím.“ Na druhé straně však: „Povinnost je povinnost a kázeň je kázeň!“ Což Masaryka na nejvyšší míru rozlítilo. Vykřikl: „Kdo jedná proti svému přesvědčení, je šuft!“ Co je to šuft, to jsme si pověděli už na začátku.

Čímž gymnazistovy dřívější občasné úlety vyvrcholily, následovalo vyloučení z gymnázia, ale naštěstí zasáhl jeho vysoce postavený ochránce, sám brněnský policejní ředitel Le Monnier. Hrozící vyloučení ze školy bylo zažehnáno, student směl kvintu v Brně dokončit, aby se vzápětí s rodinou Le Monnierů přestěhoval do Vídně. Tam byl přijat do sexty, i když – jen přímluvě nového vídeňského policejního presidenta, a zatím na zkoušku.

I tento fakt vzbudil stín podezření, kdo by tak mohl být skutečným otcem Tomáše Masaryka, nebyl–li jím negramotný slovenský kočí Jozef Maszárik. Le Monnier měl k císaři Františku Josefovi I. blízko. Když byl Tomáš z brněnského gymnázia vyloučen, Monnier byl bezprostředně nato povýšen na vídeňského policejního presidenta, malér v Brně byl zaretušován a dvadvacetiletý Masaryk posléze odmaturoval na vídeňském akademickém gymnasiu. Happy end. Tedy – happy to vše bylo, ale end ještě zdaleka ne.