2. dubna  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1136. schůzka: Vídeň, nový domov T. M., t. č. gymnasisty a universitána

Policejní ředitel rytíř Anton Le Monnier - Foto: Wikimedia Commons

Policejní ředitel rytíř Anton Le MonnierFoto: Wikimedia Commons

Na 1136. schůzce Toulek českou minulostí opět upřeme pozornost na člověka, jehož jméno znal, zná a bohdá znát bude každý Čech, o Moravanech a Slezanech ani nemluvě. Neboť on to byl, kdo v minulém století znovu obnovil náš stát.

My se dnes pokusíme další část jeho životního příběhu odvyprávět. Protekci měl mladý Tomáš Masaryk evidentně na své straně. Na brněnském gymnáziu se vyhnul takřka jistému vyhazovu. Po prázdninách nastoupil na exkluzivní vídeňské Akademické gymnázium. Předchozí maléry byly zahlazeny. Coby preceptor byl placen lépe než gymnaziální profesor. 

Za příznivými zásahy ve prospěch Tomáše Masaryka tušíme stínový vliv rytíře Antona Le Monniera. Ten svého Massu (tak preceptorovi svého syna a svému chráněnci zkrátil jeho příjmení Masaryk na Massa) ubytoval ve vlastním paláci, poskytl mu plné zabezpečení, zpřístupnil mu svou knihovnu, ba i vídeňskou společenskou honoraci. 

Co si vlastně máme o tom takřka pohádkovém vzestupu sextána myslet? Čím tak vynikal? Byl snad svými schopnostmi, rozhledem, pracovitostí vskutku tak výjimečný? Tak charismatický… tak okouzlující? Připusťme, že ano. Je pravda, že náklonnost rodiny Le Monnierovy jako by se vymykala všem měřítkům. A co víc – když Tomášův chlebodárce nečekaně zemřel, tak se mladík najednou ocitl jako zázrakem v péči dalšího bohatého protektora neboli ochránce – a zase si žil jako v bavlnce. 

Z Brna se tedy Tomáš Masaryk přestěhoval do metropole habsburské říše. Nastoupil do sexty mezi šestnáctileté, ale táhlo mu na dvacátý rok. Z Brna si přivezl zkušenost, že škola mu svým tempem a neměnnými stereotypy dá méně než pilné samostudium. Čím dál častěji proto i za cenu zanedbávané docházky mizel do knihoven. Přitom měl pořád na starosti jako vychovatel a učitel zpola imobilního Franze Le Monniera, nicméně i tak na sobě v osobním volnu pracoval s obdivuhodným nasazením. A že jeho mozek sál vědomosti snadno jako mořská houba vodu, mířil k záviděníhodné všestrannosti. 

Policejní ředitel rytíř Anton Le Monnier - Foto: Wikimedia Commons

Policejní ředitel rytíř Anton Le MonnierFoto: Wikimedia Commons

Leč my nyní zabrzdíme svůj úprk v čase, a vrátíme se do roku 1872. Tomáši Masarykovi byla dvacet dvě léta a on ve čtvrtý červencový den skládal zkoušku dospělosti. Studiem prošel bez námahy, ovšem prvotní ctižádost být premiantem ho dávno opustila. Ani maturitu nesložil s vynikajícím prospěchem, takovým, jaký ho zdobil v nižších třídách. Jeho handicapovaný svěřenec, syn vídeňského policejního presidenta Franz Le Monnier, složil tutéž zkoušku také, jistě mimo jiné díky pomoci svého preceptora. 

Maturitní ročník, s nímž Tomáš Masaryk skládal zkoušku dospělosti, by se dal označit za zázračnou třídu. Z asi padesáti oktavánů elitního Akademického gymnázia jich nejméně dvacet později udělalo hvězdnou kariéru. Mezi maturanty a Tomášovými spolužáky byl třeba Max Wladimir von Beck, budoucí předseda rakouské vlády. Také Robert Meyer a František Klein se posadili do vládních křesel jako ministři financí a spravedlnosti. Z Maxe Pohla vyrostl slavný herec, z Šalamouna Singera úspěšný průmyslník. A z maturanta Tomáše Masaryka – první president nového evropského státu. 

Tomáš Masaryk byl zbožný křesťan. Od dětství následoval maminku v modlitbách i ve znalosti Bible. Už jsme si všimli, jak coby sextán na brněnském gymnáziu rasantně odmítl zpověď. Ani hrozba vyloučení ze školy ho tehdy nezlomila. Ale zanedlouho – to už studoval ve Vídni – ho pobouřila nová, ještě křiklavější novota. 

Je–li papež člověk, nemůže být neomylný 

Bylo mu právě dvacet let, když První vatikánský koncil vydal prohlášení o papežské neomylnosti. Do očí bijící rozhodnutí povyšující hlavu katolické církevní organizace prakticky na úroveň Svaté trojice, tak to nemohlo realisticky myslícího Masaryka nechat chladným. „Je–li papež člověk, není a nemůže být neomylný!“ Tomáš Masaryk se vzápětí rozešel s katolickou vírou. Až se zanedlouho pozná se svou budoucí americkou ženou, a ona ho do detailů seznámí se svým unitářstvím, přijme s uspokojením její humánně orientované vyznání. 

Po úspěšné maturitě se Tomáš Masaryk zapsal na filosofickou fakultu vídeňské university. Měla tehdy spíše filologický ráz. Nabízela hlavně studium jazyků a jazykovědy. Po universitě toužící mladý muž si proto zvolil i řadu dalších nepovinných přednášek zejména filosofického zaměření. A ještě zdokonalil s úspěchem vyzkoušenou metodu intenzivního samostudia. 

Už od svých gymnaziálních let se Tomáš Masaryk snažil komunikovat s českým prostředím ve Vídni. Potřeboval někam patřit. Začal chodit na rozmanité kulturní i společenské akce krajanských organizací. Ve svých pětadvaceti letech zvolen předsedou Akademického spolku, jinak řečeno: zařadil se už mezi přední osobnosti českého národního života ve Vídni. 

Tomáš Masaryk měl před sebou diplomní práci, promoci, doktorát, ale ještě předtím musel prožít rok 1873. Krizový rok. Nebo také černý. Otatně – nejenom pro něj, jak se vzápětí na další schůzce s Toulkami dozvíme. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace