1138. schůzka: Pochybnosti a jistoty o miláčkovi štěstěny

27. červenec 2023

Tentokrát se budeme zabývat pochybnostmi a jistotami, jež se před námi vynořily, a které vypovídají mnohé o jednom miláčkovi štěstěny.

Masaryk ve své rodině od mládí tak evidentně vyčníval, že po generace vyvolává otazníky. Opravdu byl tento génius synem svého více než jednoduchého otce? Je to otázka nezodpověditelná, leč legitimní. Veškeré okolnosti setkání i chvatné svatby čeledína Jozefa Maszárika a o deset let starší, navíc ve třetím měsíci těhotenství se nacházející měšťky Terezie Kropáčkové dokonale zmizely v mlze minulosti. Při srovnání fyziologických i intelektuálních kvalit otce a syna lze shledat tak strmé rozdíly, že i laik vraští čelo.

Při hlubším pohledu na Masarykův osud objevíme indicie tvořící jakousi „ponornou řeku.“ Co nám tato „Punkva“ přináší? Lze usuzovat, že Tomášově cestě k úspěchu kdosi neznámý z pozadí opakovaně pomáhal, financemi i vlivem. Fámu živenou hlavně v Rakousku, podle níž mohl být otcem Masarykovým devatenáctiletý císař František Josef I., lze asi odkázat mezi fantasmagorie.

Zdá se, že mnohem zajímavější teorií je, že TGM byl sice levobočkem, ale někoho úplně jiného. Má se jednat o bohatého německo–židovského podnikatele Nathana Redlicha. To byl jakýsi „hodonínský Baťa“, zakladatel úspěšné manažerské dynastie. Nathan Redlich měl řadu potomků, včetně těch nelegitimních. Nepominutelné svědectví zanechal v souvislosti s pochybnostmi o osobě otce Tomáše Masaryka židovský spisovatel Heinz Jacob Tauber. Napsal půvabnou knížku vzpomínek, která u nás vyšla v roce 2003 pod názvem Atlantida holíčských Židů.

Opusťme ale vratký a kolíbající se skateboard spekulací a spikleneckých teorií, a vraťme se do času, kdy Masaryk přišel o svého nesobeckého chlebodárce Le Monniera. Teď na něj musel dolehnout nedostatek… Zejména ve starší literatuře se setkáváme běžně s tvrzením: „Studiemi se v chudobě protloukal a musel si trvale vypomáhat kondicemi poskytovanými mladíkům z bohatších rodin.“ Tahleta stylizace je poněkud barvotisková. Ve skutečnosti si Tomáš u bran dospělosti žil jako princátko. Ocital se ve věru blahobytném dostatku.

Náklonnost štěstěny

Mecenáši, dárci a dobrodinci začali do jeho osudu zasahovali věru velmi příznivě. Zjevovali se, jak lze zjistit, takřka periodicky, jeden za druhým. Že bychom aspoň jednoho z těch dobrodějů blíže probrali? Po předčasné smrti policejního presidenta Antona Le Monniera se třiadvacetiletý Masaryk obratem uchytil jako preceptor, a opět v prominentní rodině: stal se vychovatelem dospívajícího synka bankéře Rudolfa Schlesingera. U nových zaměstnavatelů si student filosofie Masaryk ještě polepšil.

Jeho chovanec Alfred Schlesinger chodil na Akademické gymnázium, kde pak odmaturoval v témže roce 1876, kdy na filosofii promoval Masaryk. Vděční Alfredovi rodiče se rozhodli oba za úspěch velkoryse odměnit. Diamantový prsten, který Masaryk při rodinné oslavě Alfredova úspěchu dostal, byl jen malou zálohou. Větším darem se stala nabídka, aby mladíci společně strávili léto putováním po Itálii.

Osmnáctiletý Alfred zamýšlel ve studiích pokračovat na právnické fakultě v Lipsku. Ke svému vychovateli už dávno přilnul pomalu víc než k vlastním rodičům. Schlesingerovi to věděli a doktoru Masarykovi proto nabídli, aby alespoň po dobu prvních semestrů nadále zůstal po boku jejich syna coby starostlivý průvodce. Pečovat o bezpečí a blaho oddaného chovance a pobírat za to skvostnou apanáž? Kdo by to nevzal…

Pro čerstvě promovaného doktora filosofie Tomáše Masaryka nadešel rok svobody, volnosti, pohodlí. Sblížil se s prostějovským rodákem Edmundem Husserlem, což byl sedmnáctiletý chlapec pronikavé inteligence, který přišel studovat astronomii. Vyměňovali si s Edmundem znalosti – Husserl ho učil vyšší matematice, Masaryk oplácel dějinami filosofie. Navázal kontakty se slovanskými studenty, nejen s Čechy, ale třeba i s Lužickými Srby, a kriticky pozoroval, „jak se z Lužičana stává Němec.“

Chodíval do studentské filosofické jednoty, a dokonce v ní poprvé vystoupil s přednáškou na téma, které mu od mládí tkvělo v mysli – zaskvěl se přednáškou o vzrůstající sebevražednosti. Udivovalo ho, kolik do poslucháren přicházelo žen. V Rakousku jim byl přístup na universitu dosud striktně odpírán. Naopak ho velice znechucoval vypjatý nacionalismus domácích studentů.

Nadchl se pro akademickou Filosofickou jednotu. Kromě pestrého přednáškového programu v ní objevil svobodomyslnou tribunu, kde se studenti se svými profesory nejenom potkávali, ale i názorově střetávali. Něco takového z Vídně neznal. Tehdy si předsevzal, že jako pedagog bude podobná svobodná hádání podporovat.

Ale to nejpodstatnější, co mu pobyt v Lipsku přinesl, se výsostně dotklo jeho soukromé sféry. Je to zvláštní: opět, už po několikáté, zasáhla prozřetelnost tak šťastně, přímočaře, a přitom jakoby mimoběžně, až se kritičtější mysl vzpírá uvěřit, že šlo zas jen o pouhou shodu náhod. A my se tážeme (sami sebe): opravdu nestály za příznivým obratem v dosud přísně staromládeneckém osobním životě šestadvacetiletého filosofa žádné postranní domluvy, plány, tiché kontakty? Opravdu se v pozadí… neskrývaly žádné sudičky?

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související