7. května  2017 v 07:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1141. schůzka: Praha krásná. Ale je to provincie

TGM (Tomáš Garrigue Masaryk) v roce 1920 - Foto: Library of Congress, Wikimedia Commons CC BY-SA 2.0

TGM (Tomáš Garrigue Masaryk) v roce 1920Foto: Library of Congress, Wikimedia Commons CC BY-SA 2.0

Zveme vás na další setkání s mužem, který se narodil v polovině předminulého století a během svého dlouhého života zplodil celkem šest dětí, dosáhl doktorátu, docentury i profesury, jako politik se stal poslancem Říšské rady, tedy vídeňského parlamentu. Figuroval ve dvou drsných bitvách, nikoli na bojištích vojenských, ale mediálních. A nakonec se stal prvním presidentem nového evropského státu. O vstupu Tomáše Garrigua Masaryka do české metropole vám bude vyprávět 1141. schůzka nazvaná jeho výrokem: „Praha krásná. Ale je to provincie."

Takže do Prahy. Z města hlavního do města provinčního. Masaryk žil ve Vídni už dvanáct let, ale nikdy se s ní vnitřně nesžil. Vídeň byla málo přijatelnou pro vážnou a opravdovou Charlottu. Masaryk šel do Prahy váhavě, s určitými rozpaky; jeho americká žena s pevným přesvědčením, že je to jeho povinnost jako českého vlastence. A kromě toho: „Já jsem věděl, že se ve Vídni profesorem hned nestanu; šlo by tedy o to, jít snad do Německa, nebo Černovic na universitu.“ Tehdy tam rakouská vláda okázale sypala peníze, aby nastavila odlehlé provincii líbivou tvář. Tam Masaryk nechtěl. Ani do Německa. 

V Praze by si měl soukromý docent už vědět rady, co s kariérou a se zabezpečením rodiny, leč nevěděl. Před přítelem z Klobouk, pastorem Císařem, třeba uvažoval, že by se mohl stát misionářem v nějaké exotické zemi. „Anebo prostě zmizíme do Ameriky!“ V každém případě byl svou situací rozčarován a neviděl pro sebe ve Vídni perspektivu. Tím méně pro Charlie, která se svobodněji cítila na slováckém venkově. 

V dubnu roku 1881 byl císařským rozhodnutím konečně vyřešen problém dlouho už diskutovaný: pražská universita bude rozdělena na dva ústavy, na český a německý. Šlo o gesto dobré vůle, o ústupek Vídně Čechům za to, že se jejich poslanci po šestnácti letech nepřítomnosti a obstrukcí vrátili do parlamentních lavic. Přes rok ještě trvalo, než se podařilo dohodnout personální obsazení kateder. A problémů s dělením majetku, s nedostatkem učeben, pomůcek a ještě jiných záležitostí bylo nekonečně. Masaryk samozřejmě ten vývoj pozorně sledoval. 

Osobně zatím poznal jen pár pražských intelektuálů. Obával se jejich určité provinciální sebestřednosti a hašteřivosti – vlastností, které trvale shledával i včeském tisku. Avšak kdyžho představitelé vznikající university vyzvali, neváhal a souhlasil s příchodem do Prahy. Musel sice kvůli byrokratickým průtahům čekat ještě celý rok, ale v září 1882 se profesor Tomáš Garrigue Masaryk, kterému začalo táhnout na Kristova léta, přistěhoval i s rodinou do Prahy, aby tu po zbytek života všemi silami a schopnosti sloužil národu. 

Masarykovy začátky na pražské univerzitě 

Ani Masaryk uvyklý na vysoké odměny od bankéřské rodiny Schlesingerů a ani Charlotta žijící donedávna bezstarostně a v přepychu ekonomicky zajištěného amerického domova neuměli šetrně hospodařit. Masaryk měl sice peníze od tchána, leč po těch se brzy zaprášilo. Ve Vídni i v Praze ho finanční problémy rodiny pronásledovaly. Když Masaryk začal přednášet jako soukromý docent na universitě, nepobíral žádný plat. Kromě takzvaného kolejného od posluchačů, v úhrnu nepatrného. 

Od mladičké, právě založené české university si toho moc slibovat nemohl – ta přímo tonula v chudobě. Se svou německou sestrou z takzvaně principiálních důvodů příliš nespolupracovala. Spory týkající se rozdělení předtím společného majetku se vedly o kdejakou almaru či kabinet, zvláště žhavá byla tahanice o insignie. Spory se přenesly i do první republiky – ještě roku 1934 kvůli tomu vypukly nepokoje, které dostaly název insigniáda. 

A co akademický sbor, jehož se stal Masaryk právě členem? Jestli ti slovutní muži byli na svých místech či nikoli, to Masaryk neměl právo posuzovat. Viděl ale, že tu kvetl nepotismus non plus ultra. (Nepotismem se označuje systém obsazování funkcí, ve kterém jsou preferováni příbuzní oproti ostatním, nezřídka lépe kvalifikovaným kandidátům. Je to jedna z mnoha podob protekce.) 

Profesory na alma mater, zřejmě pro dřívější zásluhy předků, byli syn Palackého (tomu říkali „splašený naučný slovník”), jakousi společenskou aristokracii tvořili potomci národních buditelů: syn Jungmanna, syn Šafaříka, syn Čelakovského, syn revolucionáře Friče. Ani leckteré další osobnosti nebudily přílišnou důvěru, ať už navenek vystupovaly jakkoli autoritativně. 

Proti tomu, co Masaryk zažil ve Vídni, se zdejší akademický život podobal školám někde na Balkáně. Zásadně se nepřednášelo a s posluchači nediskutovalo, pouze se četlo z lejster a studenti moudra tiše a pilně zapisovali. Kromě Akademického spolku neměli vysokoškoláci prakticky žádnou jinou možnost vyžití ve volném čase než hospodu. 

Dopřejme si – pro svoji orientaci – pár jmen, se kterými začal nově jmenovaný mimořádný profesor filosofie Tomáš Garrigue Masaryk působit na universitě. První rektorem nové české university byl zvolen historik a staročech Wáclaw Wladiwoj Tomek. Do posluchárny velebně vplul, přečetl svoje Písmo svaté a zase zmizel, jako by studenti byli vzduch. Pokud je musil někdy kvůli studijním záležitostem přijmout doma, tak je nechal stát mezi dveřmi a ani mu nestáli za pozdrav. 

Na místo děkana filosofické fakulty se dostal matematik František Studnička. Jazykovědec Jan Kvíčala - velký pán, nedávno zvolený říšský poslanec, ovšem pozor na něj, byl to člověk sice odborně zdatný, avšak neupřímný. A třeba takový „bůh českého jazyka na universitě,“ profesor Martin Hattala? Ve skutečnosti maďarský kněz… Prvním promovaným absolventem na filosofie se stal Jiří Stanislav Guth–Jarkovský. Budoucí šéf Českého olympijského výboru, odborník na společenskou etiketu a později po určitý čas i ceremoniář v Masarykově presidentské kanceláři. 

Kroužek vědců–sympatizantů, se kterými se nový profesor rychle sblížil, nebyl příliš početný. Patřili do něho estetik Otakar Hostinský, jazykozpytec Jan Gebauer, fyzik a astronom Augustin Seydler, a brzy i vynikající národohospodář Jan Kaizl. 

Profesor Masaryk ve své korespondenci dával najevo, jak se mu v Praze líbí: „Našel jsem dost malé poměry: žádná kritika, žádná výměna názorů. A to nešťastné protiněmecké vlastenčení! V zatuchlé provincii se mně nelíbí, a proto se rozhodně připravuji k daleké cestě, navždy, do Ameriky. Duch můj bez svobody zakrní a zde není nic než různé podoby otroctví, ve společnosti, v církvi, ve státu, všude.“ 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace