4. června  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1145. schůzka: Křížová cesta k pravdě

S Juliem Grégrem měl Masaryk ostré konflikty kvůli Rukopisům. - Foto: Jan Vilímek, Wikimedia Commons

S Juliem Grégrem měl Masaryk ostré konflikty kvůli Rukopisům.Foto: Jan Vilímek, Wikimedia Commons

Křížová cesta k pravdě. Nebylo lze pojmenovat další osudy profesora a pak i politika a státníka trefněji než právě tímto obrazem.

Po válce o pravost Rukopisů, aby unikl zničující atmosféře doma, vydal se Masaryk v roce 1887 na vysněnou, léta odkládanou cestou na Rus. Měl přečteného a procítěného Dostojevského a toužil poznat ještě Tolstého. Cestou se stavil ve Varšavě, aby poznal Poláky. 

Navštívil Petrohrad, Moskvu, Kyjev a Oděsu – to ho zajímalo, vidět všechny ty ulice a místa, která tak dobře znal z Dostojevského, Tolstého a z ostatních. „V sergejevském klášteře jsem byl hostem u otce igumena – pozoroval jsem tu nevzdělanost a pověrečnost pravoslaví.“ Celkem si odnesl z Ruska totéž co Havlíček: lásku k ruskému lidu a nechuť k oficiální politice a k panující inteligenci. 

Když se TGM vrátil domů, o to víc si užíval rodiny. Ta se rozrůstala. K sedmileté Alici a šestiletému Herbertovi přibyl zdravý, od malička čilý, byť značně nepokojný chlapeček Jan. Pak se ještě rodina zvětšila o křehkou Elinku – Eleanor, tak se však dožije jen čtyř měsíců. Smutek rodičů však vzápětí zacelí Olga, poslední z dětí: přišla na svět v květnu 1891. 

Jako manžel a otec předběhl Masaryk tehdejší patriarchální postoje mužů hned o několik generací. Třeba na veřejnosti bylo jeho povinností coby renomovaného profesora (později presidenta) zachovávat si určitý odstup a zdrženlivou noblesu; v privátním životě rád dával průchod své srdečnosti, přirozenosti, temperamentu. 

Co se týče rukopisných bojů, vyšel z nich Masaryk jako smutný vítěz bitvy s mnoha šrámy na duši. Tehdy se uzavíral do své pracovny, a tam se pouštěl do intenzivní vědecké a publicistické činnosti. V relativně krátkém čase zrodila série významných děl, ve kterých promyslel svou svéráznou, originální filosofii českých dějin, opřenou o hluboké studium historie, života a odkazu několika našich velikánů. 

Současně o velkých Češích a Moravanech přednášel studentům, pak i veřejnosti, a ti o něm obdivně říkali, že má snad několik mozků. Dílo TGM se v té době rozrostlo o šest teoretických spisů, které bychom mohli označit jako jakýsi katechismus českého politického myšlení. V České otázce a Naší nynější krizi Masaryk formuloval svůj politický program realismu. Žádal politiku, založenou na faktech a střízlivé věcnosti, ne na chimérách či floskulích. 

Za prioritu politiky označil kulturní, vzdělávací a mravní výchovu české společnosti. Na to navázaly dvě filosofující monografie – o apoštolovi pravdy Janu Husovi a o geniálním publicistovi Karlu Havlíčkovi. Masaryk byl jedním z prvních u nás, kdo prostudoval Marxe a marxismus. Takzvaný třídní boj s navrhovaným revolučním vyústěním považoval za scestnou koncepci. S odstupem patnácti let vydá Masaryk v předvečer první světové války svou práci nejrozlehlejší a nejvýznamnější – trojsvazkové dílo Rusko a Evropa. Kritikou carismu a zaostalosti země si však zabouchl dveře k cestám za ruskými přáteli. 

Teď bychom se měli vrátit za Tomášem Garriguem Masarykem do let, o kterých se říká, že jsou „nejlepší.“ Tento čtyřicátník, nabitý energií i potřebou zasahovat do věcí veřejných se s několika novými přáteli snažil nejen propagovat myšlenky svého politického realismu, ale s právníky Josefem Kaizlem a mladým Karlem Kramářem začali uvažovat o přímém vstupu do vysoké politiky. 

Vstup do vysoké politiky 

Po řadě konzultací se Masaryk odhodlal zapomenout na někdejší ostré konflikty s doktorem Juliem Grégrem kvůli Rukopisům, posléze se s tímto autoritativní Masaryk předákem mladočechů smířil a v triumvirátu s Kaizlem a Kramářem se rozhodli na mladočeské kandidátce usilovat o mandáty do říšského parlamentu. 

V době, kdy Masaryk usedal v parlamentu, běžely dohady o státoprávní vyrovnání. Šlo o to, aby k dosavadnímu dualismu Rakouska–Uherska rovnoprávně přibyly i české země. Čemuž se vehementně vzpírali jak Němci, tak i Maďaři, a kromě nich se nesouhlasně vyslovil i papež. Nakonec všechno sklouzlo k pokusu o vyrovnání alespoň jazykovému, což jsou takzvané punktace. Z celého punktačního ujednání byly uplatněny jen některé body; základní smysl však realizován nebyl. 

Po prvních zkušenostech v poslanecké lavici musel Tomáš Garrigue Masaryk konstatovat, že sněmovna funguje jako těžkopádný vehikl, vykazující jen nepatrné výsledky, že je to neovladatelný stroj rámusící nekonečnými spory a hádkami. Začalo mu připadat, že tam ztrácí drahocenný čas, využitelný účelněji. 

Kromě toho do rodiny právě tehdy přibyly další děti, a paní Charlotta, zdravotně labilní, občas potřebovala mít manžela doma. A tak se Masaryk poměrně brzy (po dvou letech) poslaneckého mandátu vzdal. Do aktivní politiky se vrátilí až jako předseda nejmenší české politické strany realistické–lidové – a to bylo až po volbách v roce 1907… za dalších 15 let. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace