1149. schůzka: Pro divadlo se rozhodně nehodíte!

„Jeť Vojan velká a přesná míra českého herectví, nejvyšší norma pro věčné časy. Jeho dílo směřovalo k plné lidské pravdě, k opravdové lidské velikosti a k životnímu podobenství – norma pravdy, velikosti a symbolické hloubky je tím trvale stabilizována v našem herectví. A je správné to vědět právě dnes, kdy divadelníkům je třeba před oči stavět hodnoty velké, absolutní.“

To napsal o Eduardu Vojanovi dramaturg a divadelní kritik František Götz, což byla také jedna z legend divadla.

Eduard Vojan se narodil se 6. května 1853 na pražské Malé Straně v domě U bílého Beránka. Byl žákem reálky, kde prospíval nevalně. Od knih a učení ho pudil prudký temperament. Německá reálka mu měla otevřít kadetní školu. „Kadetka školy pražské“ měla docela slušnou pověst a pro otcova ducha (smýšlení německého) byla něčím jako existenčním Olympem. Jenže Edovi se na ten Olymp stoupat nechtělo. „Když odmítáš kadetku, půjdeš na litografa, je to zajištěná budoucnost!“

Eduard se tedy dal na litografické, přesněji xylografické řemeslo, aby utišil na čas živitelův hněv, „ale pak si v šestnácti letech zahrál za ochuravělého bratrance nepatrnou úložku přesto, že opravdové divadlo nikdy předtím neviděl. Ochotnické divadlo ho nadobro zlákalo. Píše se 24. únor 1869 a v Unhošti se zastavuje kočovná společnost Jiljího Krämera s mládencem, který zde dnes večer uskuteční svůj sen. Vystoupí jako člen venkovské herecké společnosti.“

Tak to jsme se dozvěděli z práce spisovatele, dramaturga a publicisty Otakara Brůny. V ní jsme také našli informaci o tom, kterak se vyplácely honoráře. Inkasovalo se po představení. „Mladíku, tady máte zlatku. Ale něco vám povím. Pro divadlo se rozhodně nehodíte!“ Tak takové bylo první hodnocení budoucího nejlepšího českého herce přelomu dvou století.

Rozhodnutí ředitele mělo mladého Vojana zlomit. Nezlomilo. Eduard nachází oporu u jedné ze svých čtyř sester, která má ráda divadlo. Za šest zlatých měsíčního platu je to právě tak na hranici žebroty. Ale když chodí od městečka k městečku pěšky, když si sám vaří, když spává na slámě po hospodách… dá se přežít.

Jít za svým snem

Ujal se ho pražský písničkář Šmíd, vzal ho k sobě do rodiny a naznačil mu, že se přece jenom život žít dá. A tak se nespokojil s hodnocením svého prvního ředitele, a rozhodl se, že bude za svůj herecký život bojovat. Jeho první známou a popsanou rolí byla postava Zikmunda Korybuta v Kolárově hře Žižkova smrt. Měla premiéru 4. července 1869 a kritika nezněla příliš povzbudivě:

Začínající herec putoval s venkovskými divadelními společnostmi po vlastech českých. Strávil léta u ředitelů Brauna, Kramuleho a Pokorného, také u Pištěkovy společnosti – společně s režisérem Vendelínem Budilem.

Ne všechny kočovné společnosti kočovaly jednou a už napořád. Tak například direktor Pokorný se usadil v Plzni. A Eduard Vojan se k němu vrátil. V tisku se poprvé objevila slova uznání. „Je to vpravdě umělecké posvěcení a excelentní podání.“ Taková kritika se už čte mnohem líp. V průběhu tří let plzeňského angažmá vytvořil Vojan v českém souboru na sedmdesát dramatických postav. Každopádně si tu budoval kandidaturu pro pražské Národní divadlo.

Jeho sláva začala růst v Národním divadle v Brně. Švanda, ředitel divadelní společnosti, dostal možnost, aby zde provozoval čtyřměsíční divadelní sezónu, která byla nakonec úspěšná. Vojan byl schopný rozlišovat charaktery svých rolí a postihnout vnitřní svět hrané postavy. Švanda ho proto často obsazoval do psychologických rolí. Společně s Hanou Kvapilovou vytvořil Vojan ve Švandově divadle nový herecký styl – psychologický realismus. A z Brna už nebylo daleko na západ. Do Prahy.

Jenže tady na Vojana čekalo zklamání – pražské publikum si žádalo operetu a výpravné hry, v činohře stále převládal romantický deklamační styl, realisticky ztvárněné drama si na jeviště Národního divadla hledalo cestu jen velmi obtížně.

Pečlivý ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, který Vojana angažoval, o svém objevu napsal: „Byl sám na sebe přísný jako kat. Co jenom podnikal, aby si uchoval pružnou štíhlost postavy. Jaké dlouhé cesty konal pěšky téměř o hladu. Ale obdivu nejhodnější bylo jeho zvládnutí původně ne právě zvučného hlasu. S jakou vytrvalostí dovedl zachovat charakteristickou polohu hlasovou, zvolenou pro určitou postavu básnickou.“

V pražském Národním dosáhlo Vojanovo mistrovství vrcholu. Málokterý kritik dokázal být tak nemilosrdný jako proslulý Jindřich Vodák. A právě on poznamenal poté, co shlédl Shakespearova Hamleta s Eduardem Vojanem v titulní roli lakonicky: „Toto představení a hlavní jeho představitel, to vše je dokonalé.“

Eduard Vojan se dožil vzniku Československé republiky. V den pohřbu bylo Národní divadlo zavřeno. Na poslední cestě ho vyprovodil 70letý president republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Den před svou smrtí napsal Eduard Vojan své obdivovatelce, která mu dala podepsat památník: „Být připraven – toť vše.“ To větu si vypůjčil ze „svého“ Hamleta.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 1148. schůzka: Kubista Kubišta

    Vydáme se opět po stopách jednoho z největších českých malířů, což si o něm málokdo myslel, když byl naživu, ba ještě dlouho po jeho předčasné smrti, zatímco dnes u...

  • 1150. schůzka: Básník veršů v kameni

    Tyto Toulky vám nabízejí setkání s mužem, který psal verše. Nebyl to však básník aniž textař, pobyl na tomto světě bez třinácti dnů pětačtyřicet let a jeho cesta do...