1152. schůzka: Básník jediné sbírky se šesti básněmi

Deprimující rozpor mezi velkými humanistickými ideály a dennodenní měšťáckou malostí vyvolal deziluzi v celé mladé umělecké generaci. Proto tak rozhodný odpor ke všemu, čím doposud česká literatura žila: odpor k realismu a naturalismu, odpor k poezii lumírovců. Vše minulé je odrazem zpátečnictví, měšťáctví a marasmu. Co zůstává, když padly nadosobní ideály? Individuální pravda! Během posledního desetiletí 19. století – fin de siècle – jsme se ocitli na křižovatce, z níž vede řada cest. Všechny jsou to však stezky osamělé, individuální.

Chvilková generační jednota se rozpadla. Pokus o stavbu nového uměleckého chrámu vyvolával mezi seskupeními i jednotlivci ostré spory. Jedna z nadějných skupin se začala volně utvářet kolem Viléma Mrštíka, patřil sem i František Xaver Šalda a Antonín Sova. Na rok 1888 dokonce připravoval svůj vlastní almanach: Vpád barbarů. My jsme v Toulkách Vpád barbarů monitorovali během schůzky 1081. Zbylo nám však několik jmen, která se buďto mihla během některé minuty tohoto pořadu; leč zůstávají nám i jména, která se ani nemihla. Například Arnošt Leopold Antonín Procházka.

Arnošt Procházka byl Jiřímu Karáskovi ze Lvovic nejbližším druhem v dekadenci. Na rozdíl od něho vyrůstal v zámožné pražské měšťanské rodině – jeho otec byl divadelním kadeřníkem. Původně studoval německé gymnázium na Malé Straně, v tercii byl však vyloučen. Přestoupil na českou střední školu, kde se potkal s Jiřím Karáskem. Vzniklé přátelství jim vydrželo celý život. Po studiu práv (která nedokončil) pracoval Procházka jako úředník, postupně vystřídal několik míst – pražské finanční ředitelství, české dráhy, aby skončil jako vrchní účetní zemského výboru v Praze.

Mnohem bližší než účetnictví mu však byla literatura. Už od 90. let publikoval překlady, především z francouzštiny. Dalším jeho oborem byla literární a výtvarná kritika spojená s esejistikou. Od roku 1901 financoval časopis Moderní revue. K největším Procházkovým zásluhám patří, že významně podpořil první knihy Sovovy, Dykovy, Neumannovy a dalších. Vydával také Knihovnu Moderní revue a podílel se i na řízení edice KDA, což byly Knihy dobrých autorů, které vydávala Kamilla Neumannová.

Prostibolo duše… my jsme název jediné Procházkovy sbírky použili pro jinou schůzku s českou historií; teď však ji nemůžeme nechat na své pouti jen tak ležet. Prostibolo… divné slovo. On to byl vlastně provokativní odkaz na – nevěstinec. Prostibolo – a nevěstinec? Latinsky: prostibulum, italsky: postribolo. V obojím případě nevěstinec. Ale také to mohlo být spojení slov „prostý“ a „bol.“

Prostibolo duše je považována za první českou bibliofilii, nejen díky omezenému nákladu – ten činil 200 výtisků. Do povědomí lidí se sbírka dostala Procházkovým prohlášením, že původní náklad nehodlá rozšířit dotiskem ani reedicí. To na jednu stranu zvýšilo zájem o sbírku, na druhé straně to znemožnilo její větší rozšíření.

Mistr české dekadence

Většině důležitých osobností literárního života se ale do rukou dostala. Pro vyjádření pocitů využíval typických dekadentních motivů, jako jsou pocity zániku, skepse a erotické obrazy. Podstatná část básní vznikla během peripetií Procházkova vztahu s chorvatskou prostitukou Nellou. Jinak byl Arnošt Leopold Antonín ve svém osobním životě spíše samotář. Zůstal svobodným mládencem a kromě nešťastně skončivšího vztahu k chorvatské prostitutce na začátku 90. let neměl žádné milostné avantýry.

Procházka zůstal věren proudu, jehož jednou vlnkou se stal. Tím byla dekadence až nihilismus. Procházka se profiloval jako aristokratický individualista, kterému je problematika lásky a erotiky cizí. O to tvrdší byl jeho vnitřní boj po nenaplněném vztahu. Zvláště odsuzuje bezduchou lásku a rozkoš pro rozkoš. Dá se říci, že se pokoušel obnažit lidskou sexualitu až na dřeň, za účelem poukázání na její pomíjivou rozkoš a místy až obludnou naturalističnost.

Kritika Procházku ztrhala. Nepřijala ho. Přes velmi nepříznivé přijetí však splnilo dílo Arnošta Procházky svou úlohu. Jeho básně psané volným veršem se staly gestem nového romantismu specifického dekadentního ladění. I díky jemu byla Praha před koncem století vnímána jako jedno z hlavních měst modernistických snah.

Arnošta Procházku nečekala dlouhá tvůrčí dráha. Trpěl srdeční chorobou, která se ve 20. letech 20. století začala silně projevovat. Ani léčba v Poděbradech nepřinesla úspěch. Mistr české dekadence zemřel v lednu 1925 na zástavu srdce. Bylo mu padesát šest let.

Zrovna moc nekrologů se o něm nenapsalo. Záležet si ale dal F. X. Šalda, Procházkův úhlavní nepřítel. Ani krátce po jeho smrti ho nešetřil. „Roku 1894 vydal Arnošt Procházka tenký sešitek veršů Prostibolo duše. Verše byly ubohoučké, opravdu žalostné, ne že by byly extrémně výstřední, nýbrž naopak: extrémně prostřední. Veršované odvary bez každé síly výrazové, bez jádra i vůně, které ukazovaly nad slunce jasněji, že Procházka není ani básník, ani člověk tvůrčí. Byl to žalostný literární abortus, kterému nejenže se vysmála kritika, ale kterému smáli se tajně i jeho nejbližší přátelé. “ Pan Šalda byl dozajista velký kritik. Ale taky dokázal někdy být malý člověk.