6. srpna  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1154. schůzka: Důležité není dělat abstraktní obraz, důležité je vidět abstraktně

František Kupka - Formes allongées - Foto: repro

František Kupka - Formes allongéesFoto: repro

Jak vlastně definovat, co to je abstraktní malba? Sotva lze najít prostší a zároveň názornější vysvětlení než to, které kdysi podal Kupka malému Jirkovi Waldesovi. Waldes senior, Kupkův blízký přítel, shromáždil početnou sbírku malířových obrazů, které zprvu kupoval spíš ze solidarity, aby umělci pomohl z hmotných nesnází.

Ale zpátky k té abstrakci. Ocitujme vzpomínku Waldese juniora: „Když jsem se Kupky ptal, jak k té abstrakci došel, vysvětlil mi, k čemu dospěl. Každá fotografie prý zobrazí předmět lépe, než nejlepší malíř, zatímco pravé umění má vyvolat nějakou reakci, nějaký pocit: smutek, uklidnění, zneklidnění, a na to není třeba kopírovat realitu, kdy lze jenom říci, že je to dobře nebo hůř udělané. 

Odborníci rozeznávají dvě vývojové řady, jimiž František Kupka dospěl k nefigurativní tvorbě a položil základy pozdějšího abstraktního umění. Jedna z nich vede od Děvčátka s míčem přes První krok, dále přes Červené a modré disky a Newtonovy kotouče, až k té slavné Dvoubarevné fuze, nefigurativnímu dílu zakladatelského významu. 

Ale máme tu ještě druhou vývojovou linii… Ta vedla od realistického Jezera přes sloučený motiv jezerní hladiny s klaviaturou, přes Podobiznu hudebníka Follota až k Vertikálním plánům. V roce 1912 namaloval čtyřicetiletý Kupka Dvoubarevnou fugu. Což je dnes legendární dílo, stanuvší na prahu abstraktního malířství, leč proritu nemá. 

Vasilij Kandinskij, malíř ruského (respektive rusko–mongolsko–německého) původu, jemuž byla zpětně přiznána priorita, vytvořil první abstraktní akvarel – shluk črtaných čar a barevných skvrn – v roce 1910. Avšak vzhledem k tomu, že Kupka ke svému obrazu dělal v předchozím období řadu studií, není vlastně úplně jasné, který z těch dvou přišel s abstrakcí dřív. Kandinskij měl už jméno, Kupka nikoli, a navíc – on o svou publicitu nedbal. 

František Kupka – a mohlo to lidem kolem připadat podobně vykolejené – se zabýval kdečím ze světa mimo umění. Studoval historii, filosofii, astronomii, chemii, optiku. Také spiritismus, věci magické a astrologii. Ke všem těmto zálibám přibyl zájem o fyziku a mechaniku. Nic korektního pro exaktní badatelský svět z toho, pravda, nevzešlo. Avšak jedna velká věc jistě a určitě: přetavení všech zážitků v peci imaginace do abstraktní malby. 

Osamělý morous 

Čekalo ho ovšem nepochopení. Když konečně v roce 1912 svou Dvoubarevnou fugu vystavil, ozvěnou mu byly ostuda, skandál, výsměch, kritika a uštěpačné posměšky, že je cvok. Tehdy Kupka za sebou zabouchl dveře ateliéru v Puteaux. Takřka zmlkl a stal se z něho podivínský morous, který vyhazuje návštěvy a zejména kritiky. Choval se zajisté nemožně, avšak nikoli z uražené ješitnosti, nýbrž z pocitu osamění. Jeho žena Eugénie neboli Nini, přesvědčená o manželově genialitě, musela být anděl, když s ním vydržela celý život. 

Jindřich Waldes a František Kupka - Foto:  Divadelní noviny

Jindřich Waldes a František KupkaFoto:  Divadelní noviny

Bylo pozoruhodné, že morouse, který se už léta s nikým nestýkal, vytrhla z letargie a depresí 1. světová válka. Umělec, antimilitarista každým coulem, narukoval ihned jako dobrovolník na frontu, bojoval na Sommě, a když se po zranění dostal zpátky do Paříže, dal se do služeb odboje a zápasu za českou samostatnost. 

Jako předseda české kolonie ve Francii organizoval s doktorem Edvardem Benešem budování legií, kreslil návrhy na uniformy a řády. Nikoli abstraktní, ale realistické. V původní vlasti, Rakousku–Uhersku, si za to vysloužil kolonku v seznamu vlastizrádců. Po válce se načas vrátil do mladé Československé republiky, v roce 1920 se vrátil raději zase do Paříže. Pokusil se několikrát vystavovat. Ale ani veřejnost, ani odborná kritika ho na milost nevzaly. A tak Kupka dál morousovatěl… 

Překročil padesátku, byl skálopevně přesvědčen o svých uměleckých pravdách, avšak kromě hrstky známých a manželky si za nimi stál víceméně jen on sám. Paříž Kupku neznala, Praha nepamatovala. Byl sice přesvědčen, že svým uměním pronikl do nových světů a neobjevených oblastí výtvarna, jeho skálopevné přesvědčení ale skoro nikdo další nesdílel. Bylo to k zbláznění… Začaly mu vypovídat nervy. Nebyl schopen pracovat, cítil se vyčerpaný. 

Ale přece se ještě jednou vzchopil. Po druhé světové válce, kterou přežil ve venkovském ústraní. Když se ve třiasedmdesáti letech dočkal osvobození Francie a mohl se vrátit do svého ateliéru v Puteaux, znovu jako by zase na čas vzpřímil a omládl. S elánem se pustil do řady realizací, zejména když mu staří přátelé ze spolku Mánes slíbili uspořádat pod záštitou československé vlády soubornou výstavu v Praze. Kupkova výstava se v roce 1946 uskutečnila. 

Oceňován byl především jako dobrý kreslíř a ilustrátor, méně už jako malíř. Národní galerie ale přece jen koupila pár jeho obrazů. Zůstaly však zamčeny v depozitářích, neboť po únoru 1948 dostaly nálepky „úpadkové, dekadentní, pracujícímu lidu nic neříkající, svědčící o slepé uličce, do níž zabředlo buržoazní paumění.“ 

Průkopník abstraktní malby, dnes světově uznávaný malíř František Kupka, dožil jako vlk samotář nesnášející lidi a svět. Ještě než v červnu 1957 v 86 letech zemřel, začali kupovat jeho díla Američané. Ve Spojených státech přišla do módy takzvaná geometrická abstrakce, kterou se on zabýval s časovým předstihem půlky století. A Muzeum moderního umění v New Yorku koupilo všechny studie k Dvoubarevné fuze. Jako obvykle, i on se dočkal až posmrtné slávy. A dnes světem kolují desítky drahých padělků Kupkových obrazů. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace