1155. schůzka: Vše bylo u mne poctivé

Plebejský původ velkých českých umělců – toť nenápadný fenomén, stojící za povšimnutí. Snad i za trochu úcty. Tyl, Havlíček, Aleš, Myslbek, Neruda, Dvořák, Janáček, Foerster… desítky jiných, pomalu na koho si vzpomenete – až překvapivě početný zástup našich předních tvůrců vzešel z nejchudších, nejprostších poměrů. Jejich kolébky nestály v okázalých komnatách, neměli kojné ani guvernantky, oni nerostli obklopení služebnictvem, nejezdili ekvipážemi.

Vesměs byli ze zapadlých venkovských koutů a zastrčených tmavých chalup.

A jak to bylo konkrétně s našim skladateli? Na to lze vzít jed – ti nejlepší přicházeli na svět (jako Janáček či Suk) v kantorských rodinách. Sociální statut této nejpočetnější vrstvy naší inteligence výstižně charakterizovalo úsloví, užívané právě u křečovických Suků: "Nejraději máme pečené koroptve, bohužel však bývají na loupačku."

Josef Suk se narodil 4. ledna 1874 v křečovické škole, v níž jedinou učebnu představovala studená ratejna, v níž se občas sešly dvě, tři stovky dětí z osmi ročníků. Pepíček byl právě tak tichý jako zvídavý, a tak mu otec dovolil, aby od čtyř let vysedával nikoli v lavici, nýbrž pod katedrou, odkud směl sledovat – spíše poslouchat než vidět – veškeré dění. Pepoušek měl výdrž i paměť, a tak než nastoupil do kašičky, měl už podobné znalosti jako mazáci.

Muzikou a hudebními nástroji byl fascinován odnepaměti. Ten klouček se stal jakýmsi maskotem otcovy křečovické kapely, po okolí známé z tancovaček i z pohřbů. Takřka každodenní ponory do melodií a rytmů začaly nést plody, když se Josefova zjevného talentu ujal otec. Náročná drezúra – Suk senior zvolil nejprve trojfázový trénink, posléze klasický kantorský „čtyřakord“. Fakticky syna připravil o volný čas. Od kuropění do tmy klouček musel cvičit, škola neškola. A poslušný žáček se tvrdému režimu beze slova podrobil. O to větší dělal pokroky.

Oblíbenec Antonína Dvořáka

V pouhých jedenácti letech, rovnou ze 4. ročníku křečovické jednotřídky byl Josef bez nesnází přijat na pražskou konzervatoř. Studoval na ní sedm let. Nejdůležitější pro jeho budoucnost bylo studium skladby. Nejprve u Karla Steckera, v závěru studií u nedávno nastoupivšího šéfa mistrovské školy, světoznámého už Antonína Dvořáka. Na konzervatoři patřil Suk k nejlepším žákům. V houslové hře brzy udivoval vytříbenou technikou. Dvořáka, jinak přísného a náladového, si získal lehkostí, s níž zkoušel komponovat, spřízněností v melodické invenci a spontánní nápaditostí.

Hned prvními studijními skladbami a jejich úspěchem bylo povzbuzeno Sukovo vratké autorské sebevědomí. Tvořil se šťastnou samozřejmostí. Smyčcový kvartet d moll napsal ve 14 letech. Orchestrální fantazii v téže tónině, či Mši B dur, dodnes hranou pod názvem Křečovická, zkomponoval krátce nato. A v téže době vznikla i nejznámější Sukova skladba, klavírní Píseň lásky. Nebyl to vrchol tvorby, jenom pouhá hříčka zamilovaného studenta, v níž se profesionalita spojila s romantickou sentimentem do chytlavě působícího opusu.

Nikdo není ušetřen trápení a pohrom. Ani dítě Štěstěny, jakým byl Suk. Zatím tu byla líčena skladatelova umělecká dráha jako poklidná plavba tyrkysově čistými vodami. Svět ho hýčkal. Stal se oblíbencem Antonína Dvořáka, získal srdce jeho dcery a v listopadu 1898 si jejich něžnou a hodnou Otilku vzal. Byla to jediná žena a láska v životě zbožného, lidsky bezelstného Suka – Otilie Dvořáková. Suk se stal šťastným manželem, on a Otilka se za čtyři roky po svatbě dočkali syna Josefa.

Rány osudu

Sukova manželka Otilka však nečekaně jako sedmadvacetiletá zemřela a zanechala mu malého, tříletého Pepouška. Suk se z osudové rány nikdy docela nevzpamatoval. Smyslem života se mu stala napříště hudba a výchova Pepíčka. Vdovec Suk druhou půlku života – třicet let – prožil v osamění.

Mezi českými skladateli byl Suk nejzcestovalejší. Nekonečných 40 let trpělivě křižoval světem. Evropu měl v malíku. Absolvoval stovky zájezdů, neuvěřitelné čtyři tisícovky koncertů ve vyprodaných sálech. Díky náročnému repertoáru, v němž nemohlo chybět žádné špičkové komorní dílo, mu postupně přešlo do krve to nejlepší ze světové klasiky.

A tím, jak České kvarteto na svých cestách cílevědomě propagovalo českou hudbu, seznámil se Josef Suk do posledních fines zejména s hudebním odkazem Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Přes rutinní světoběžnictví zůstal však Suk srdcem, duší i tvorbou prostým českým venkovanem. Středobodem domova mu bylo rodiště, Křečovice ve středním Povltaví, kde stála jeho kolébka a kde má i hrob.

Josef Suk trpěl v posledních letech často nespavostí a bolestmi v hrudi. 29. května 1935 po návratu z Prahy u závěrečných zkoušek absolventů konzervatoře na ulici v Benešově zkolaboval. Přenesli ho do jeho bytu a přivolaný lékař mohl pouze konstatovat smrtelný srdeční záchvat. Podle svého přání byl k poslednímu odpočinku uložen v Křečovicích vedle svých rodičů. „Přemýšlel jsem mnoho o životě a smrti a jistě dal jsem tomu výraz ve svých skladbách. Byl jsem příliš citlivý snad a závislý na vlastních zážitcích. Ale vše bylo u mne poctivé."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.