19. srpna  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1156. schůzka: Tvůrci monumentů a první sochař kubista

Stanislav Sucharda: Návrh pomníku Františka Palackého - Foto: Wikimedia Commons

Stanislav Sucharda: Návrh pomníku Františka PalackéhoFoto: Wikimedia Commons

Na Toulkách českou minulostí jsme dorazili do sochařského ateliéru, v němž se potkáme postupně se Stanislavem Suchardou, Ladislavem Šalounem a Ottou Gutfreundem. Posluchač nechť se neleká, žádné učenosti mu nehrozí. Nahlédneme do několika ateliérů a tím pádem i do lidských osudů tří významných českých tvůrců–sochařů.

Stanislav je největším umělcem z početného rodu Suchardů. Narodil se 12. listopadu roku 1866 v Podhoreckém mlýně v Nové Pace. Nejdříve se učil u svého otce, potom studoval v Pardubicích, a po kratším pobytu na Akademii ve Vídni studoval figurální sochařství na pražské AVU u profesora Myslbeka. Už v roce 1892 získal ve vídeňském Künstlehrhausu cenu za lunetu Ukolébavka, kterou vytvořil rok předtím. Což bylo a je velice pozoruhodné dílo, kterým se rázem proslavil. 

Sucharda vytvořil řadu skvělých plaket a medailí, které vycházely z pohádkových a poetických motivů. V podobném duchu se nesou jeho dekorativní práce pro Pražskou spořitelnu, Zemskou banku, Wilsonovo nádraží, Novou radnici na Starém Městě pražském, Národní dům v Prostějově, muzeum v Hradci Králové a ještě na dalších místech. Jeho vrcholným dílem je pomník Františka Palackého v Praze. Na pomníku pracoval až do roku 1912, kdy byl slavnostně odhalen. 

Působil jako profesor sochařství Uměleckoprůmyslové školy v Praze, než společně s bratrem Vojtou narukovali jako vojáci na východní frontu do 1. světové války. Na následky válečného zranění zemřel předčasnou smrtí doma. Bylo mu pouhých devětačtyřicet let. Pochován: na Vyšehradě. 

Ladislav Šaloun 

Jan Hus podle Ladislava Šalouna - Foto: Adriana Krobová

Jan Hus podle Ladislava ŠalounaFoto: Adriana Krobová

Celým jménem Ladislav Jan Šaloun. Narodil se v Praze 1. srpna v roce 1870. Sochařství studoval na pražské s Reynierově kreslířské škole, a pak na Akademii pod vedením Bohuslava Schnircha. Vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes a pracoval v redakci Volných směrů. Nějakou dobu na začátku 20. století byl pedagogicky činný na soukromé škole spolu s Antonínem Slavíčkem, načež ho jmenovali externím učitelem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. 

Podílel se na vnější i vnitřní výzdobě Obecního domu dokončeného před první válkou. Významné jsou jeho práce na výzdobě Wilsonova nádraží, Pojišťovny Praha na Národní třídě a Nové radnice. Byl především secesním umělcem a vztah architektury a přírody se projevil i v návrhu a realizaci jeho ateliéru, který vznikl v roce 1901. 

Byl jedním z nejplodnějších sochařů své doby, ale my… my se stejně – ať chceme či nechceme – musíme pořád vracet k monumentálnímu sousoší Husova pomníku z let 1901 až 1915 na Staroměstském náměstí, které je základním a nejhodnotnějším Šalounovým dílem. Při tvorbě pomníku byl Šaloun ovlivněn tvorbou Augusta Rodina. Roku 1946 byl jmenován v rámci velké vlny rozdávání titulů národním umělcem, ale hned nato zesnul. Což mnoho lidí překvapilo. Byli přesvědčeni, že už je dávno mrtev. 

Otto Gutfreund 

Otto Gutfreund: Podobizna otce VII (1912) - Foto: Public domain, Wikimedia Commons

Otto Gutfreund: Podobizna otce VII (1912)Foto: Public domain, Wikimedia Commons

Byl to úctyhodný a obdivuhodný člověk. Obdařený mírností, laskavostí srdce, čistou duší. Ještě něčím byl zvláštní. Jak soudil jeho bratr Emil, neměl šikovné ruce. Proto početným příslušníkům rodiny nešlo na rozum, když si zvolil právě sochařinu. Pak ho ale všichni podporovali, zejména tatínek, který neváhal a osobně mu v Praze, v dnešním hotelu Evropa, vyjednal se slavným francouzským sochařem Émilem Bourdellem, že ho v Paříži přijme za svého žáka. Ottovi bylo dvacet, když tehdy vyrazil do světa, projel kus Evropy, aby se o prázdninách roku 1910 vrátil do Prahy. 

Jaký byl dospělý Otto Gutfreund? Ve svých jedenadvaceti letech působil jako velmi inteligentní a vzdělaný, svou kultivovaností byl na svůj věk až nečekaně vyzrálý. Získal si oblibu nejen svým poklidným, přívětivým vystupováním. Dokázal si zjednat i autoritu uměleckou. Jako jeden z prvních na světě přišel s myšlenkou uplatnit picassovský malířský kubismus také v sochařství. 

Načež jeho život dostal spád absurdního dramatu. Nenápadný slušný člověk se ocitl uprostřed rozpoutaných živlů. Na jaře 1914 odjel Gutfreund do Paříže a v létě vypukla první světová válka. V srpnu 1914 vstoupil Otto jako dobrovolník do francouzské armády. Do vlasti se vrátil až v létě 1920. Bylo mu jedenatřicet, ztratil čtyři roky života. A měl jich před sebou už pouhých sedm… 

On celý ten poválečný svět a život v nyní už samostatné Republice československé se oproti c. k. rakouským časům drobet změnil. Citlivý umělec Gutfreund z hloubi duše vnímal, že nová doba si žádá nové tvůrčí postoje. V upřímné snaze dát své tvorbě humanistický obsah, prostý lidský optimismus, se obrátil k tehdy vznikajícímu estetickému proudu, takzvaném civilismu. A vytvořil asi nejlidovější sousoší v Česku. Což nemůže být nic jiného než babička s vnoučaty v údolí, které nese jméno po ní – Babiččino. 

Osudový zásah se ke Gutfreundovi nemilosrdně blížil. Ještě se stihl v dubnu 1926 oženit s Midlou Lindnerovou, se kterou se sblížil před třemi lety. Ještě stačil vyhrát konkurs a v srpnu téhož roku byl instalován na místo profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Učil všehovšudy devět měsíců. Dne 2. června 1927 se šel sedmatřicetiletý profesor Otto Gutfreund vykoupat na Střelecký ostrov. Co se toho odpoledne odehrálo, se nepodařilo zjistit. Po kratším pátrání vytáhli „malého velkého Ottu“ z vody utonulého. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace