3. září  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1158. schůzka: Mezi triumfy a karamboly

Oskar Nedbal - Foto: Šechtl and Voseček studios

Oskar NedbalFoto: Šechtl and Voseček studios

Narodil se do rodiny renomovaného táborského advokáta doktora práv Karla Nedbala, kterému však něco říkal nejenom zakroucený paragraf, nýbrž jinak zakroucený houslový klíč. Byl to totiž amatérský hudebník. Oskar se svými vlohami od malička vyčuhoval. První housličky dostal ve třech letech a už se jich nepustil. Později, ve škole, sedávalo v lavici jen tělo malého Nedbala, duch nemínil být přítomen, vznášel se v oblacích. Když na nižší reálce profesoři Oskara náhle vyvolali, koktavě ze sebe vysoukal vždy jen to, co mu kamarádi stihli napovědět. Škola se chlapci zajídala až k pláči.

Takže Oskar Nedbal nebyl žádný studijní typ. Oskar byl z osmi dětí táborského advokáta až sedmý v pořadí, ale od počátku byl nejvíc vidět. Veselý, vtipný, neposedný kluk by se rozdal, kuřeti by neublížil. Hudba mu učarovala už jako malému. Jen škola ho nebavila. Nešla mu. Otec brzy uznal, že v případě mírně potrhlého syna budou běžná studia ztrátou času. Zato se zdálo, že Oskarova vidina, jak se stane houslistou, není jen dětským vrtochem. 

Záměr dostat ho na pražskou konzervatoř na první pokus téměř ztroskotal. Oskarova přihláška dorazila až po termínu, kdy byl houslový obor už obsazen. Když se to jedenáctiletý chlapec při návštěvě Prahy dozvěděl, nečekaná prohra ho zdrtila. Plakal před konzervatoří tak srdceryvně, až se ředitel Antonín Bennewitz smiloval a přišel s řešením v nouzi: Oskar bude provizorně přijat do sousedního oddělení, bude se učit na trubku a bicí nástroje, s tím, že se časem uvidí. 

A tak tloukl činely a foukal trubku– zatímco v houslích pokračoval privátně. Teprve když se uvolnilo místo, dostal se po dvou letech k vynikajícímu Bennewitzovi. Načež roku 1891 přešel do nově otevřené kompoziční třídy Antonína Dvořáka, aby se společně se Sukem a Novákem stal jedním z prvních a nejlepších Mistrových žáků. 

Se stejně starým Sukem se skamarádil v posledních dvou ročnících, jeden čas spolu dokonce sdíleli podnájem. Antonína Dvořáka znal Oskar od dětství, pokud totiž Mistr koncertoval v Táboře, obvykle u Nedbalů bydlel. Nedbal se Sukem si protáhli studia o rok a z podnětu profesora Hanuše Wihana založili se dvěma vrstevníky, houslistou Karlem Hoffmannem a violoncellistou Ottou Bergrem, České kvarteto. V Českém kvartetu působil Oskar Nedbal 14 let jako výborný violista a impresário. 

V jedenácti začal studovat trubku, ve třinácti housle, snadno ale přesedlal – jako čerstvý absolvent už seděl v Českém kvartetu u violového pultu, přičemž netrvalo dlouho a vydobyl si pověst „krále violy“. Studium skladby skončil u profesora Dvořáka v pouhých šestnácti letech náročným absolventským koncertem orchestrálního Scherza caprice, jež si sám bez problému oddirigoval. Už jako mladík Nedbal dirigoval, a od samého počátku se skvělým ohlasem. Nedbal si udělal brzy jméno i jako skladatel. V roce 1902 zazářila na scéně Národního divadla jeho baletní pantomimická prvotina Pohádka o Honzovi. Nejúspěšnější z operet, Polskou krev, uvedl ve Vídni v roce 1913. 

Útěk do Vídně 

Ambice úspěšného mladého umělce jako by si začaly vzájemně čím dál víc překážet a konkurovat. Bylo vlastně logickým vyústěním, když nad povinnostmi instrumentalisty, nad zájmem o komorní hru zvítězilo v Nedbalově mysli čím dál neodolatelnější nutkání prosadit se raději a na prvním místě v roli dirigenta. Co tedy Oskar Nedbal provedl? V roce 1906 – a byl to šok – vynikající violista Českého kvarteta náhle své kamarády bez varování opustil. Po několika měsících se vynořil ve Vídni, kde získal místo šéfdirigenta právě založeného nového orchestru, vídeňského Toküntslervereinu. 

Nedbal svým odchodem nechal své kolegy ve štychu… Což má dramatické, ba skandální osobní pozadí. Ze tří spolužáků a kamarádů se Nedbal oženil jako první. Ve čtyřiadvaceti si vzal Josefinu Setunskou. Brzy nato se oženil Suk, jeho chotí se stala Otilka, dcera Antonína Dvořáka. Družičkou na Sukově svatbě byla tehdy půvabná Maruška Mokrá, dcera jihočeského básníka. S tou se jako poslední oženil houslista Karel Hoffmann. 

Paní Josefina Nedbalová porodila chlapečka, avšak to už byla nemocná a své nemoci brzy nato podlehla, a nedalo se očekávat, že by mladý vdovec zůstal s malým potomkem už trvale sám. Vitální Nedbal sáhl k řešení značně konfliktnímu. Mistr se zapletl v klasickém milostném trojúhelníku s manželkou svého přítele a spoluhráče, primária Hoffmanna. Nedbal s Maruškou nejprve utekli na Sicílii, pak do Egypta a na Blízký východ, aby se po romantické cestovatelské eskapádě vynořili ve Vídni, kde svůj vztah po řadě právnických komplikací přivedli ku štěstí manželskému. 

Jeden z nejvznešenějších okamžiků v našich dějinách, totiž obnovení státnosti v roce 1918, nebyl ušetřen špinavých praktik. Někteří samozvaní „vlastenci–bohatýři“ začali jménem národa takzvaně účtovat s odrodilci a služebníky předchozího režimu. V hledáčku těchto „posledních spravedlivých“ se ocitl i Oskar Nedbal. Čím se v očích těchto samozvaných soudců provinil? Tento „odrodilec a zaprodanec“ opustil vlast, sloužil nenáviděným Habsburkům a poklonkoval nepřátelské Vídni. 

V Bratislavě bylo roku 1919 založeno Slovenské národní divadlo. A Oskar Nedbal se rozhodl chopit šance postavit Slovenské národní divadla na nohy – sám v této umělecké příležitosti viděl cestu, jak se doma v Čechách konečně veřejně ospravedlnit a očistit. Ve svém entuziasmu se však dopustil fatální chyby. Jako manažer brzy pohořel. Slovenské národní divadlo hospodařilo v červených číslech, jenže nyní i za peníze Oskara Nedbala. A více než milionový dluh přivedl Nedbala do fatální deprese. Vyústil v možná nečekaný, avšak logický konec. 

Na Štědrý den navštívil ředitele záhřebského Národního divadla, aby mu popřál hezké vánoční svátky. A po odchodu z jeho kanceláře si otevřel okno v druhém patře a vyskočil. Třičtvrtě století odpočívaly kosti Oskara Nedbala na záhřebském hřbitově Mirogoj. Ostatky skladatele byly na jaře roku 2006 převezeny do Prahy a pietně uloženy na vyšehradském Slavíně. 

Autor:  Josef Veselý
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas