24. září  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1161. schůzka: Bejvávalo aneb Jak šel nóbl život

Jan Vilímek: František Palacký - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: František PalackýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ke jménům významným, kterým jsme se sdostetek věnovali, přibudou postavy anonymní, které sice kdysi měly svoje jména, leč oni lidé i jejich jména zmizeli, pokud se za nimi vypravíme do jejich věku, bude to takřka pohádkový svět zvaný „Bejvávalo.“ Bylo by pravda přesnější, kdyby se tato schůzka jmenovala Kapitolky ze sociálních dějin, leč to by možná leckoho od poslechu odradilo. My se tedy do jedné z mnoha minulých společností, byť už je na pravdě boží, vydáme.

Vstoupíme do zemí českých na sklonku 19. století v úmyslu spatřit pokud možno barvitý obraz života našich předků. Začneme čísly. V roce 1800 nás bylo necelých 5 milionů. Těsně před rokem 1870 žilo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 8 700 000 obyvatel. A o 30 roků později, roku 1900, už jich bylo 9 a půl milionu. V roce 1909 přesáhl konečně počet našich prababiček a pradědečků 10 milionů. Za třicet let, tedy za jednu generaci, přibylo u nás skoro milion lidí, což byl slušný přírůstek svědčící o tom, že konec 19. století patřil svými životními podmínkami k časům obecně příznivým.  

Činných, tedy pracujících obyvatel bylo více než 56 % obyvatel, včetně dětí, a to v celém Království českém. Ze všech „tříd povolání“ se tehdy za nejdůležitější považovalo zemědělství čili produkce potravin. Více než polovina pracujících se zabývala zemědělskými činnostmi. V takzvané sekundární sféře, zahrnující všechen průmysl a část živností, působil 1 300 000 osob. A pak je tu ještě sféra terciální, kam řadí statistika obchod, dopravu, služby, peněžnictví a neproduktivní odvětví – necelé tři čtvrti milionu lidí. 

Společnost původně stavovská se měnila v 19. století pomalu v občanskou, ovšem staré rozlišení, kdysi ostré rozhraní mezi jednotlivými skupinami, přežívalo. 

Jedna z tabulek znázorňující škálu prestiže sociálních skupin v první polovině 19. století vypadala takto: Nejvýše se vypínala šlechta, duchovní, důstojníci, o stupeň pod nimi úředníci, honorace, patriciát, třetí příčku zaujali měšťané, podnikatelé, na vsi sedláci, pod nimi pak řemeslníci, páni mistři, pátou kolonku oné tabulky obsadili tovaryši, námezdně pracující řemeslníci, a ještě níže žili domkáři, učitelé, dělníci, kteří se mohli cítit o málo víc než podruzi, nádeníci, zemědělská čeleď, pak nám tam figurovali žebráci, a úplně vespod vidíme chudé Židy a Cikány. 

Kdesi mezi nebem a zemí se vznášela osoba císaře pána. Když v roce 1848 abdikoval a poté se usadil na Pražském hradě Ferdinand řečený Dobrotivý, Habsburk opravdu dobrácký, byť silně retardovaný, při každé jeho vyjížďce ho bodří Pražané z chodníku uctivě zdravili. Zato prvorepubliková legenda převzatá z Haškova Švejka, že snad císař František Josef byl podobně směšnou, drsně posmívanou figurkou, vznikla teprve dodatečně. 

Modly národa 

František Palacký a František Ladislav Rieger - Foto:  Angerer, L.&V., Atelier, Wikipedia, public domain - volné dílo

František Palacký a František Ladislav RiegerFoto:  Angerer, L.&V., Atelier, Wikipedia, public domain - volné dílo

V českém národě se mimořádné prestiži těšili „otec národa“ František Palacký i František Ladislav Rieger. Ti a někteří další se dočkali svých pomníků. Nejvíc jich národ postavil svému velkému bojovníkovi za pravdu a „mučedníku“ Karlu Havlíčkovi Borovskému. Je překvapivé, jak velkou prestiž měl profesor Masaryk mezi sečtělejšími dělníky, kteří jen málo ctili nějaké modly. 

Zrušením poddanství a vrchnostenské správy bylo třeba po roce 1848 uskutečnit reformu administrativního členění. Před reformou existovalo v našich zemích 16 600 měst, městeček a vsí. Po reformě, kdy vznikl třípatrový systém správy (kraje, okresy a takzvané katastrální obce), bylo těchto míst necelých 12 000. 

V průmyslu a živnostech se na sklonku 19. století uvádí přibližně 120 000 osob, což je o něco víc než má dnešní Liberec. Ty všechny měly postavení „samostatný“, z nichž k velkopodnikatelům patřilo pouze asi 5000 osob, zatímco více než 100 000 lidí vlastnilo podnik maximálně s pěti zaměstnanci. 

Padla tu už zmínka o důstojnících, kteří patřili do toho nejprestižnějšího společenského ranku. Paradoxem ovšem bylo, že toto povolání nepřinášelo žádné mimořádné platové ohodnocení. „Oficír“ na tom rozhodně nebyl lépe než úředník nebo profesor ve vyšší platové třídě. Pro sňatek s dcerou z mohovité měšťanské rodiny nebyl až tak výhodnou partií. Protože se však nechtěli ženit pod svou úroveň, tak důstojníci uzavírali sňatky v pozdějším věku než většina civilistů. Tomu pak odpovídal jejich mládenecký životní styl, až bohémský, nezodpovědný, pijácký, hráčský. 

Když mluvíme o společenské prestiži, je třeba říct, že i prostí vojáci a poddůstojníci rakouské armády měli v nižších vrstvách vysokou společenskou prestiž. Pro služku, děvečku či chudou švadlenku byl voják atraktivní. Kouzlo uniformy bylo mocné a fungovalo i v časech, kdy vojenská služba trvala až 14 let. Vždyť teprve v roce 1868 byla uzákoněna všeobecná branná povinnost, která pak trvala obvykle tři, výjimečně dva roky, pro náhradní záložníky, učitele a vlastníky selských usedlostí 8 neděl. Příslušník armády byl prostě někdo, a nic na tom neměnila skutečnost, že rakouská armáda v bitvách a válkách prohrála, co mohla. 

Jak to vypadá, budeme se muset vrátit zase k těm nepopulárním číslům. Jsou věci, které lze vyjádřit jen numericky. V dobových statistikách se zaznamenával také zjištění z takzvané regulativní sféry. V ní shledáváme některé konkrétnější, snad i zajímavější údaje. 

Tak třeba že na území našich tří historických zemí žilo: 7600 duchovních, veřejných úředníků bylo 22 000, učitelů, jakož i advokátů a notářů a lékařů bylo po čtrnácti stech, aktivní vojsko: 20 000, studentů bylo ze všech kategorií nejvíc: 30 000, spisovatelé a umělci tvořili davo šesti tisících třech stech hlav, a ještě zbývají lékárníci, kterých u nás bylo na 800. Na jednoho lékaře připadalo 7700 pacientů. Jeden lékárník obsloužil 9000 obyvatel. V průměru vycházel jeden učitel na jednu obec, včetně všech měst. 

Dnes jsme si probrali více méně „nóbl“ společnost; příště nás čekají kategorie s mnohem nižší prestiží. I ony však patří do české společnosti 19. století. A bylo by diskriminační je vynechat. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace