15. října  2017 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1164. schůzka: O lidu selském

Sedlák z Jablonečku (ilustrační foto) - Foto: Tomáš Mařas

Sedlák z Jablonečku (ilustrační foto)Foto: Tomáš Mařas

V dnešních Toulkách českou minulostí si budeme všímat lidu selského, který tvořil na sklonku 19. století většinu obyvatelstva zemí Koruny české. Více než polovina všech, co u nás žili a pracovali, nalézala svou obživu v obdělávání půdy – od velkostatkáře po posledního podruha. Žili až na nepatrné výjimky ve vesnicích. Statistika uvádí asi 10 000 obcí čítajících méně než 2000 obyvatel. Všeobecně poskytovalo zemědělství hlavní zdroj obživy valné většině vesničanů.

Pár orientačních čísel… Tak tedy sem s nimi, když to jinak nejde. Ve středně velké vesnici existovalo v průměru 100 zemědělských „výrobních jednotek“s pozemkovou držbou v rozmezí od jednoho aru do desítek hektarů. Přibližně osm až deset sedláků, případně statkářů vlastnilo usedlosti nad 10 hektarů. Deset až dvacet také ještě sedláků hospodařilo na pěti až deseti hektarech. Byli však i jiní, kteří vlastnili pozemky s menší až minimální rozlohou. Také živnostníci často vlastnili nějaký ten pozemek.  

Odhadem: ve třetině vesnic provozoval živnost kovář, tesař, stolař, zedník, švec, hokynář, hrobník. Nebylo snad vísky bez hospody. Na sklonku 19. století u nás existovalo asi 1000 velkostatků, většinou šlechtických. Obhospodařovaly však celou třetinu vší půdy, tedy kolem sedmnácti tisíc kilometrů čtverečních. Většinu orné půdy vlastnilo pouhých 46 rodin. Několik set latifundistů nesídlilo ve vesnicích, spíše na přilehlých samostatných honosnějších usedlostech. Leckdy v zámcích nebo zámečcích. 

Přibližně polovinu selského lidu tvořili samostatní hospodáři. Od chalupníka, kterého pole sotva uživilo, až po velkostatkáře vlastnícího půdu o rozloze několika stovek hektarů. I hrobník měl zpravidla za hřbitovní zdí nějaké políčko. Velkostatkář na straně jedné, hrobník na straně druhé. Tehdy se intuitivně na vesnici rozlišovaly pojmy: sedlák, statkář, velkostatkář, chalupník, čeledín a děvečka, deputátník, nádeník. 

Tak tedy nejprve něco o sedláku… Že to byla častá profese, o tom dodnes vypovídají česká příjmení. Sedláků s velkým „S“ u nás žije více než 4 a půl tisíce. Sedlák svá pole už neoral vlastní rukou. Měl na to čeládku, nicméně osobně řídil, organizoval veškerou práci. A statkář? Statkář byl spíš takový „manažer“. Pokud neměl sám odborné vzdělání, zaměstnával vyškolený personál, adjunkty, většinou absolventy odborných zemědělských škol. 

A máme tu pana velkostatkáře… Nejčastěji to byl příslušník šlechtického stavu, který sotva věděl, kde jeho pole leží a co na nich roste. To měli na starosti jeho ředitelé, správci. Chalupník obdělával svoji líchu nejen vlastní rukou, ale zapřáhl i manželku a děti. Sedlák měl minimálně jeden pár koní, chalupník jenom jednu, dvě kravičky. Pokud musel nebo chtěl jít do města, šlapal pěšky. Větší sedlák mohl jet bryčkou. 

Život selského lidu 

A teď se věnujme druhé polovině selského lidu, té chudší. Tvořily ji tři skupiny: čeleď, nádeníci a deputátníci. K nim je ovšem třeba přičíst desetitisíce „pomáhajících členů rodiny,“ což nebyli zaměstnanci, byla to kategorie sama o sobě – rodinní příslušníci bez vlastního povolání, manželky, děti. Nejen chalupník, ale i sedlák zpravidla zapřáhl do práce všechny členy rodiny. I selský synek musel pracoval od slunce východu do jeho západu.  

Proberme si čeleď. To byli stálí zaměstnanci, většinou děvečka ke kravám a kočí. Patřili odedávna do rodiny. Dlouho trval zvyk, že čeládka jedla s hospodářem doslova z jedné mísy. Čeleď měla veškeré zaopatření, včetně nějaké komůrky na přespání. Plat však dostávala jednou dvakrát za rok, o svátku svatého Martina nebo Havla. Bývalo to přibližně 60 až 80 zlatých. 

A jak na tom byli nádeníci? Pracovali ve smyslu toho slova za denní mzdu. Roční mzda nádeníků činila až 180 zlatých. Pokud nebyli najímáni jen příležitostně, poskytoval statkář nádeníkům i ubytování. Ty peníze ovšem musely uživit někdy i početnou rodinu. Jenomže ta skoro celá pracovala a byla placena a živena spolu s ním. Při práci dostával stravu. Bez nějakého sentimentu: bydlel jako to boží hovádko, ale neplatil ani nájemné, ani daň ze mzdy, přičemž si „cajkové“ kalhoty mohl koupit za 80 krejcarů. 

Deputátníci. Ti – na rozdíl od nádeníků – bydleli na velkostatcích trvale. Odměnu dostávali především v naturáliích – tedy v deputátu. Jejich mzda v penězích nepředstavovala zpravidla několik desítek zlatých ročně. Nebyla to ale mzda hladová. Stejně jako nádeník dostával i deputátník s sebou na pole svačiny i obědy. K tomu dále pobíral naturálie. Měl zdarma byt. 

Životní standard zemědělské čeledi, nádeníků a deputátníků považovali humanisté za přímo „nelidský“. Oproti tomu někteří sociologové soudili, že tato sociální situace zemědělským nádeníkům, čeledi i deputátníkům víceméně vyhovovala. Nestrádali totiž hladem. Co více by si mohli přát v době, kdy hladověly tisíce dělníků, ale i zřízenců či úředníčků? Názor zajisté cynický. 

Ale: jaké kulturní potřeby měl tento „lidský materiál“? Vesnický dělník, skoro polovina populace živící se prací svých rukou, patřil ke kulturně nejzaostalejší skupině obyvatelstva. Nuzoval, často velice. Ale hladem přece jen nestrádal. Je známo, že chudí vesničané doplňovali svůj jídelní stůl „na panském“. Pychem polním. Též pychem lesním – pytlačením. 

Vesnický nádeník přijímal svůj životní úděl takový, jaký byl. Bez protestů. Někteří své nuzování nakonec vyřešili odchodem z vesnice do měst. Zprvu odcházeli z vesnice řádově stovky venkovanů. Později, zvláště v čase konjunktury, přicházely jich do města ročně desetitisíce. 

Životní styl venkovského lidu se vyznačoval značnou zaostalostí a kulturní uzavřeností. Volný čas téměř neexistoval. V bydlení a spotřebě se projevovala řada vážných nedostatků a na velice nízké úrovni byla i péče o tělesnou čistotu. Stará lidová kultura dožívala a nové typy účasti na kultuře byly přijímány s nedůvěrou. Vztahy mezi lidmi byly prosyceny patriarchalismem, paternalismem a majetkovými ohledy, značný vliv měla církev, politické uvědomění bylo nízké. 

Společenský život na vsi měl velice daleko k nějaké idyle. Česká vesnice ovadla být zlá, závistivá, až nenávistná. Nebyli však vesničané zcela bez srdce. Když sedláček musel prodat kravičku řezníkovi, oplakala ji celá rodina. Tehdy to ještě nebyl stroj produkující mléko, ale člen rodiny. 

Autor:  Josef Veselý
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace