1167. schůzka: V domě a bytě, kdež nebylo vždy doma

Ze všeho nejdřív si nastíníme „otázku bytovou“. Ta představovala vždycky problém, se kterým se potýkala většina evropských společností, států, zákonodárců i vlád od počátku průmyslové revoluce. Vznikající tovární průmysl nabídl statisícům občanů zaměstnání. Lákal zejména obyvatele z živořících vesnic. Ale většinou se jim s pracovní příležitostí nenabízelo žádné slušné ubytování.

Nejčastěji proto otázka zněla –„jak bydlí rodiny dělnické“? My však nejprve nahlédněmež do bytu luxusního.

Přepychový byt zámožné rodiny v Praze ve Vodičkově ulici popisuje novinář, spisovatel a politik Servác Heller: „Předsíň, pět vzdušných vysokých pokojů a salon se čtyřmi, na ulici vedoucími okny. V každém pokoji visel od stropu dřevěný pozlacený šestiramenný lustr se stearinovými nebo voskovými svícemi. Okna byla ověšena jemnými bílými záclonami, shrnutými dole v pozlacených růžicích. Nábytek byl pevný, z pěkných dřev. V salonu byl sedací nábytek potažen blankytnými čalouny s drobnými zlatými květy. V kuchyni, že by se v ní mohlo tančit, krb a plotna zrovna se leskly, a na stěnách zářilo v leštěných policích měděné, mosazné a majolikové nádobí.“

Leč většina chudšího městského obyvatelstva bydlela v úplně jiných domech – předměstských, laciných, činžovních. V regionech kde se bouřlivě rozvíjelo hornictví a metalurgický průmysl (což bylo Ostravsko, Plzeňsko, Kladensko, severní Čechy), stavěli podnikatelé také závodní byty, tak řečené kolonie. První komplexně pojatá dělnická bytová kolonie na pražské Mrázovce, se nazývala Smíchovský Betlém.

V sympatických proporcích a se zřetelem k urbanistickému řádu ji postavilo v 60. letech předminulého století jako soubor levných obytných domů družstvo podnikatelů – Ringhoffer, Domnitzer, Portheim a ještě další - pro 1200 svých dělníků na stejnojmenném smíchovském kopci.

Druhý soubor dělnických domů rostl v Praze v Holešovicích. Zaměstnavatelé tím připoutávali kvalifikované pracovní síly, kterých – na rozdíl od nádeníků – nebyl nadbytek. V bytu v kolonii patřil zpravidla nějaký ten chlívek, kde se daly chovat husy a slepice, koza, často i prasátko – důležitý příspěvek k jídelnímu lístku.

V Praze to začalo Karlínem, pokračovalo Smíchovem a Žižkovem. Během jedné dvou generací vyrostl kolem, Prahy, tehdy ještě sevřené hradbami, prstenec průmyslových závodů. Kolem roku 1800 to už bylo sto osmdesát podniků s více než deseti zaměstnanci, z toho sedm s více než třemi stovkami dělníků. Venkovské obyvatelstvo jak řeka valící se do předměstí muselo někde bydlet. Smíchov se stal v 50. letech 19. století třetím největším městem v Čechách po Praze a Liberci – Ringhofferova továrna, která zde fungovala od poloviny století, měla 2000, pak 3000 zaměstnanců.

U Prahy prudce rostl také Žižkov, noclehárna proletářů pracujících v Karlíně, Vysočanech, Holešovicích a Libni. Začaly se ve velkém stavět levné činžovní domy a dělnické kolonie. Žižkovské pavlačové domy začaly ve velkém růst o něco málo později, nepravidelně a nepořádně rozesety po často strmém terénu. Říkalo se ovšem, že právě investice na Žižkově byly pro „developery“ stejné výhodné jako rýžování zlata na Aljašce.

Pavlačový dům – bydlení pro chudé

Pavlačové domy se stavěly přes sto let, do konce 18. a dokonce 19. století. Dnes člověka při pohledu na tu stísněnou a prostotu pomalu přepadá úzkost, pro venkovany byl byt v takzvaném „bémáku“ často velkou výhrou. Ostatně komfortní byty s koupelnami a dalším sociálním vybavením takřka neexistovaly, a pokud, tak si je mohli dopřát pouze boháči.

Do úzkých, temných, dvouprostorových bytečků se vcházelo ze společné pavlače, někdy zasklené. Kuchyň byla zároveň obývákem, ložnice vším ostatním. Zcela chyběly odkládací prostory, pro vodu se chodilo do studny na dvoře, nebo – u novějších činžáků – do společné výlevky na pavlači u klozetů. K dispozici bývaly většinou dva záchody na patře – kupříkladu pro deset domácností, takže od páté hodiny ranní se tvořily fronty.

Ony se byty v činžácích a koloniích asi příliš nelišily. Většinou dvě místnosti. Kuchyně a „hlavní pokoj“, řečený „cimra“. Žilo se převážně v kuchyni, které se proto projektovaly jako poměrně velké prostory. Hlavní místnost sloužila za ložnici, ne jako obývající pokoj, i když bývala vybavena parádnějším nábytkem.

Pokoj se návštěvníkům pouze ukazoval, aby viděli, že hospodyně řádně ustlala peřiny, a hosté na nich povinně obdivovali obligátní parádní přehoz, který uháčkovala. Jinak se s případnou návštěvou sedělo a besedovalo v kuchyni. Koupelna byla věcí věcí zcela neznámou. Koupání zůstávalo sobotním, téměř svátečním obřadem. Do kuchyně se přinesly necky, na kamnech se ohřál velký hrnec vody a v té se postupně „vymacerovala" celá rodina, děti šly jako první.

A ještě nám zbývá praní. Valcha nebyla původně hudebním nástrojem, dobře sloužila k vydřením špíny z pracovního oděvu. Mohovitější rodiny si dávaly prádlo prát nebo si objednávaly domů pradleny – alespoň pro takzvané velké prádlo (ložní povlečení a podobně). Tam, kde i žena musela chodit do zaměstnání, pralo se v neděli. V řádných rodinách se pralo v pondělí. Tam se tradovalo: „V pondělí perou hospodyně, v úterý perou podruhyně, v sobotu perou jenom svině.“

V tradičních vesnicích, i v těch, které se v průmyslových aglomeracích změnily v dělnická sídliště, v koloniích a i v některých městečkách se v sobotu večer zametala i veřejná prostranství. Každý před svým domem a společně pak dvůr i náves. A pak se sousedé (či spíše sousedky) před svými domy–domky sesedli na lavičkách nebo vynesli židle a klábosili o životě a svých starostech.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.