26. listopadu  2018 v 08:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1170. schůzka: Od secese k moderně

Secesní Fantova kavárna na pražském Hlavním (Wilsonově) nádraží. - Foto: Fotobanka Profimedia

Secesní Fantova kavárna na pražském Hlavním (Wilsonově) nádraží.Foto: Fotobanka Profimedia

Na přelomu 19. a 20. století se děly věci! Nejen v politice, ve společenském dění, ve vědě a v technice, ale také v umění a kultuře. A sem bezesporu spadá i architektura.

V té době ze sebe vydala řadu vynikajících děl, i když si to po následující léta řada lidí nemyslela, ba mluvilo se o dekadenci - nejen v literatuře, ale i architektuře. Zatímco ve Francii se styl přelomu století nazýval art nouveau, u nás se ujal název secese.Takřka symbolem architektonické secese se stalo pražské Hlavní nádraží, někdy zvané též Wilsonovo. Málokdo ovšem ví, že během pouhých třiceti let bylo postaveno hned dvakrát. Poprvé ve střízlivějším novorenesančním stylu, podruhé jako nejrozsáhlejší dílo zdobné pražské secese. 

Jestli původní hale architekta Antonína Barvitia „stála modelem" italská renesanční vila, pak architekt Josef Fanta oděl novější budovu do tolika dekorativních prvků, že se jí říkalo „zámecké nádraží". 

Dnes je však krásná vstupní hala s Fantovou kavárnou odříznuta a částečně utopena v tělese dálnice a někdejší park (dnešní Vrchlického sady) s jezírkem, skalkou, sítí promenádních cest a sochou amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona je už dávnou minulostí.
Největší secesní komplex v naší zemi, nádraží v centru Prahy, vznikal v letech 1901 až 1909. Dominují mu postranní věže, kopule vestibulu, velkoplošně prosklený oblouk průčelí a bohatě zdobená mříž markýzy před vstupem do (kdysi) honosné Fantovy kavárny. 

Po straně od vestibulu vedou patrová křídla, ve kterých jsou provozní kanceláře a restaurace, reprezentační sál a bývalý císařský, dnes prezidentský salonek. Stavělo se za plného provozu - staré nádraží se bouralo a nové se budovalo. Nekryté kolejiště bylo zastřešeno ocelovými obloukovými konstrukcemi, bylo třeba se poohlédnout i po sochařské a nástěnné výzdobě. Na ní se podíleli mimo jiné Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun, Václav Jansa, Viktor Stretti... 

Josef Fanta, nejmladší příslušník generace Národního divadla, byl nejen tvůrcem velkých stavitelských děl, ale i malířem, autorem fresek i sgrafit, interiérů, designérem výrobků ze dřeva, keramiky, kovu, textilu. Dožil se osmadevadesáti let. 

K jeho známým pracím nepatří jen pražské Hlavní nádraží. Možná ještě slavnější je jeho Mohyla míru na Prackém kopci na bojišti tří císařů nedaleko Slavkova u Brna. A abychom učinili zadost i jeho další tvorbě, připomeňme Hlávkovy vysokoškolské koleje, dům zpěváckého spolku Hlahol na vltavském nábřeží, budovu ministerstva obchodu v Praze na Františku, radnici v Prostějově nebo schránu na české korunovační klenoty. 

Zmiňme však i další osobnosti secesní tvorby v Čechách a na Moravě. Strakova akademie Václava Roštlapila, která ještě nese prvky zdobného novobaroka přilepeného na renesanční korpus, a předtím než se stala sídlem vlády České republiky, to byla studentská kolej pro šlechtické synky. 

Známý hotel Evropa na pražském Václavském náměstí architektů Aloise Dryáka a Bedřicha Bendelmayera nebo práce Dušana Sama Jurkoviče, který secesi velmi sblížil s lidovou architekturou. Luhačovice nebo Pustevny si už bez jeho staveb neumíme představit. 

Je tu však ještě jedna stavba, právem pokládaná za skutečný klenot české secese - pyšný palác na nevelkém prostoru u pražské Prašné brány. Před jeho budováním se i tu bořilo. Za oběť padla kasárna, respektive areál někdejšího Králova dvora. Proběhly dvě soutěže, ale nikdo nebyl vybrán. Nato se městská rada rozhodla pověřit vypracováním projektu Antonína Balšánka a Osvalda Polívku. 

Začalo se stavět v roce 1904 a celý objekt byl zpřístupněn v roce 1912. Asi nepřekvapí, že kolem zadávání veřejných zakázek panovala řada pochybností, sporů, nařčení z korupce a obvinění, že zakázky získaly firmy spřátelené s představiteli města. I kolem výzdoby bylo rušno. Roztrpčený a nepříliš vkusný zápas o zajímavé výtvarné úkoly svedly dva umělecké spolky, Jednota umělců výtvarných a skupina Mánes. 

Některé osobnosti vyjadřovaly nespokojenost s výslednou podobou Obecního domu, jeho slohové vyznění označovaly buď za zastaralé, nebo příliš eklekticky, nečistě poskládané. Takové spory ovšem provázely zrod velkých staveb odedávna. Čas je milosrdný. Dnes už vidíme jen vydařené dílo, ne průvodní konflikty. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 30. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1214. schůzka: Dobrý voják Hašek. Opilý, chrabrý, nezvěstný…

    V životním příběhu spisovatele, novináře a obchodníka se psy Jaroslava Haška přicházíme k dalšímu milníku. V době, kdy založil obchod se zvířaty, se dostal do problémů, kvůli nimž nakonec skončil za vraty psychiatrie....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas