14. ledna  2018 v 08:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1177. schůzka: Velký bard symbolů

Otokar Březina (1913) na stránkách Světozoru (1912–1913, s. 549) - Foto: Wikimedia Commons, Public domain

Otokar Březina (1913) na stránkách Světozoru (1912–1913, s. 549)Foto: Wikimedia Commons, Public domain

„Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad, zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat; i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel: kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?“ Není to zrovna lehká, přímočará poezie, pohrávající si se symboly jako s žonglérskými míčky. Stejně ta k nejednoduchý byl však autorův život. Vyprávět budeme příběh Václava Jebavého, který do dějin české literatury vstoupil jako Otokar Březina.

Když Ignác Jebavý, majitel ševcovské dílny v Počátkách, potkal Kateřinu Fákovou, byl už dvojnásobným vdovcem. Smrt mu kráčela v patách - nejenže přišel o dvě manželky, ale ačkoli se mu v obou manželstvích narodilo šest dětí, všechny v rychlém sledu zemřely.  

Sedmatřicetiletá Kateřina Fáková se tohoto obrazu zkázy nezalekla. Toužila po dítěti. Jenže smrt se opět vítězně vrátila na místo činu: Ignác Jebavý se musel stát svědkem toho, že mu zemřely další dvě děti. Kateřina se nevzdala, až dosáhla svého. Milovaný chlapeček se narodil koncem léta roku 1868 v Počátkách a dostal jméno Václav. Navždy zůstane záhadou, že se smrt vzdala právě malého Vaška, takového chcípáčka.  

Bledého, drobného a trochu pokřiveného tvorečka - s vrozenou vadou páteře. Bylo jasné, že ševcem jako táta se nikdy nestane. Dobře se ale učil. Rodina však na vysokoškolská studia neměla, což Březina považoval celý život za těžkou křivdu. 

Základní vzdělání získal v Počátkách. Jako patnáctiletý vstoupil do tamější měšťanské školy. Později se učil na reálce v Telči, kde vládl čilý kulturní ruch, kterého se účastnil i Březina. Sám se naučil anglicky, italsky a také řecky. Po maturitě musel nastoupit - to mu bylo devatenáct - jako „prozatímní učitel" do trojtřídky v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Složil doplňovací maturitu na učitelském ústavu a mohl začít vyučovat v moravském městysu Nová Říše nedaleko Telče. 

V Nové Říši zůstal třináct let. Už dříve ho okouzlila četba Václava Beneše Třebízského a sám toužil vzít pero do ruky. První literární pokusy skončily v kamnech, další už ale začal publikovat. Zpočátku prózu a epické básně pod pseudonymem Václav Danšovský, ale brzy se z něho stal Otokar Březina. 

K pseudonymu přišel čirou náhodou stejně jako o generaci starší Jaroslav Vrchlický. Svou první práci otiskl v časopise Vesna pod pseudonymem Václav Danšovský - podle ulice, ve které v Počátkách s rodiči bydlel. „Březinu" přiřkl Václavu Ignáci Jebavému redaktor časopisu Niva František Roháček.  

On totiž poeta poslal jednu svoji báseň bez podpisu, byla to Chvála samoty, a jelikož František Roháček ji potřeboval uveřejnit co nejdříve, vymyslel pro Jebavého pseudonym sám. „Uveřejnil mé básně pod groteskním jménem Otokar Březina," postěžoval si později mladý kantor se zjevnou nevolí v dopise příteli. Jenže úspěch veršů ohladil hrany a Jebavý už u pseudonymu zůstal. 

Otokar Březina - Foto:  Slovník české literatury

Otokar BřezinaFoto:  Slovník české literatury

Učitelské povolání vydrželo Březinovi po celý život, ačkoli ho vyčerpávalo a připravovalo o čas, který toužil věnovat vlastní tvorbě, o níž se vyjadřoval sám dost skepticky. Je to jediný český autor, který zcela nekompromisně odmítl všechny své rané práce. Nejraději by se k nim vůbec neznal, veřejně je zavrhl, a první dílo, se kterým vyjádřil spokojenost, byla až básnická sbírka Tajemné dálky.  

Jeho dílo tak obsahuje (s jistým zanedbáním) pouze pět básnických sbírek: Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámů a Ruce. Když mu revue Světozor odmítla publikovat jeho Román Eduarda Brunnera, neváhal celé obsáhlé, údajně do značné míry autobiografické dílo zničit. Přestože na něm pracoval déle než rok a vkládal do něj značné naděje. 

U Březiny se během let prohluboval pocit osamělosti a pesimismu. „Má osoba nemá s mým dílem co dělati. Ze mne jsou v mém díle pouze vady a chyby," tvrdil, přestože byl několikrát navržen na Nobelovu cenu. Nikdy se neoženil. Svého přítele a žáka Jakuba Demla zarmoutil pouze jedenkrát v životě, a to šest dní před svou smrtí. 

Kněz Deml, ač postižený chřipkou, se vydal na strastiplnou cestu v mraze a v závějích kruté zimy roku 1929, aby příteli naposledy posloužil. Březina však poslední pomazání odmítl. Zemřel v Jaroměřicích nad Rokytnou 25. března 1929 krátce před polednem. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 29. dubna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1192. schůzka: In Italien, in Italien.

    Itálie po vypuknutí první světové války stála nejdřív devět měsíců stranou a zachovávala neutralitu. Na pohled to působilo uvážlivě. Původně byla členem Trojspolku.

     
  • 22. dubna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1191. schůzka: Druhá ze dvou megabitev.

    Nejkrvavější střetnutí první světové války vypuklo v červenci a skončilo v listopadu 1916 v podstatě bez výsledku. Bitva na Sommě se zapsala do dějin i tím, že zde Britové poprvé nasadili obrněná vozidla - tanky. Cena...

     
  • 15. dubna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1190. schůzka: První ze dvou megabitev.

    Bitva u Verdunu, první ze dvou megabitev Velké války (tou druhou byla bitva na Sommé), trvala deset měsíců, od února do prosince 1916. Ve výsledku však nepřinesla vůbec nic, kromě obrovských ztrát - celkem sedm set...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas