1180. schůzka: Vražda, která se snad nemohla stát

Na této výpravě do naší minulosti budeme pokračovat v investigativním pátrání po důvodech, průběhu, okolnostech a aktérech atentátu, jenž se odehrál koncem června roku 1914 v bosenském Sarajevu.

Krátce před odjezdem do Sarajeva, jako by snad chtěl silně neoblíbený arcivévoda František Ferdinand d'Este zanechat v obyvatelích svého panství aspoň jednu hezkou vzpomínku, odhodlal se k dobrému skutku. V neděli 14. června 1914 poprvé (a naposled) otevřel na tři dny své konopišťské růžové zahrady a parky pro veřejnost. Dostavil se celý Benešov a okolí, vlakem, auty, kočáry přijely davy zvědavců z Prahy. V průvodech pak chodili po vypiplaných cestách a žasli, jakou krásu pán lidem zatajil.

Dva týdny před osudnou událostí v Sarajevu přivítal František Ferdinand na Konopišti návštěvu zcela jiného kalibru. Přijel německý císař Vilém II. Doprovázeli ho kancléř Hollweg a admirál Tirpitz. Fakt, že se za zavřenými dveřmi následníka trůnu konalo jednání se špičkami německé politiky, vzbudil nejvážnější podezření: vždyť o pět neděl později vypukla válka! Byl snad na Konopišti definitivně „upečen" válečný komplot?

V úterý 23. června 1914 se manželé František Ferdinand a Žofie vydali na cestu z Konopiště do Bosny. S bezpečností následníka trůnu, který se každým dnem mohl stát císařem, to nebylo úplně dokonalé. Byl to šlendrián, způsobený velícím generálem, neoficiálně zemským správcem v Bosně a Hercegovině (civilní správu na dálku vykonával ministr financí) Oskarem Potiorkem. Postava vzbuzující krajní antipatie. Směrem vzhůru ambiciózní slouha, směrem dolů samolibý a nekompetentní despota. V případě sarajevského dramatu vše, co podnikl, bylo chybné.

Jednou z absurdit při rozhodování rakouské strany v tom těžko uvěřitelném příběhu bylo, že následník trůnu zvolil za okamžik státní návštěvy den největšího, masově uctívaného národního svátku Srbů. Osmadvacátého června totiž tradičně světili takzvaný Vidovdan, Vítův den - výročí dějinné bitvy s Turky na Kosově poli v roce 1389, po níž následoval vpád nepřítele do nitra Balkánu, vyvraždění srbské šlechty a staleté panství machometánů. Pokud symboliku a závažnost Vidovdanu rakouská strana přehlédla, šlo o naprostou ignoranci.

Neděle 28. června 1914. Vzácní hosté se v lázních Ilidža probudili do nádherného letního dne. Po snídani a mši se vlakem přesunuli do osm kilometrů vzdáleného Sarajeva. Na nádraží přesedli do kabrioletu Graf und Stif. On vlevo, ona vpravo, na protilehlé sklopné sedadlo usedl jejich průvodce Potiorek, dopředu k řidiči, Čechovi Leopoldu Lojkovi si sedl následníkův pobočník hrabě Harrach.

Bylo krátce po desáté, když kolona šesti automobilů (vepředu jel ještě vůz policie) pomalu zamířila k městské radnici, kde bylo vše nachystáno k uvítacímu ceremoniálu. Dlouhou nábřežní Apellovu třídu, vedoucí podél řeky Miljačky; dnes se jmenuje Wilsonovo šetalište, vroubily husté špalíry přihlížejících. Gavrilo Princip, devatenáctiletý gymnazista, hořící touhou po pomstě, se svěřil svému spolubydlícímu, s nímž v ubohém bělehradském podnájmu sdílel zatuchlý vzduch, a dokonce i jedinou postel, také studentu gymnázia Trifku Grabežovi, s plánem odstranit následníka. Vzápětí společně oslovili stejně starého sazeče Vasa Čabrinoviče.

Tři srbští chlapci začali plánovat „dobrovolnou smrt" ve jménu svého milovaného národa. Nebyli jediní, kdo chtěli následníka zabít. Stejnou likvidační příležitost mínili využít i členové podzemní organizace Sjednocení nebo smrt, známější pod názvem Černá ruka. Jejím vůdcem byl legendární strůjce atentátů, tajemný mstitel Apis.

Bezpečnostní opatření byla zanedbána s takovou lehkovážností, že to hraničilo s rafinovaným kocourkovským spiknutím. Fakticky šlo ale o typický rakouský šlendrián a selhání neschopného generála Potiorka. Muže pyšného na to, jak dobře v Bosně funguje vojenská diktatura „cukru a biče", kterou tu zavedl. Přitom Potiorek nebyl bez informací. Varoval ho místní vysoký úředník. Řekl mu, že fanatismus mladých bosenských studentů by mohl vést k atentátu. „Prosím vás! Mám snad mít strach z dětí?"

Měl ho mít. Avšak nedbal. Přitom František Ferdinand byl jedním z mála těch, kdo si dodatečně uvědomili rizikovost příslibu tak furiantsky předem zveřejněného. Svému synovci Karlovi (příštímu poslednímu císaři habsburské říše) prý vyjevil své obavy. Poprvé to bylo v květnu 1914, kdy se pochlubil, že rodinná hrobka v jeho sídle v Arstettenu byla dokončena: „Jeden neví, zda nebudu tu hrobku brzy potřebovat." Mezi čtyřma očima se k tématu brzy - na začátku června - vrátil: „Vím to naprosto jistě. Já nebudu žít dlouho! A nezemřu přirozenou smrtí!"

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související