22. března  1998 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

141. schůzka: Král prohrává (Majestas Carolina)

Karel IV. a Anna Svídnická - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel IV. a Anna SvídnickáFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když se Karel IV. vrátil domů ze své triumfální cesty, na které byl korunován římskou císařskou korunou, zdálo se mu tehdy bezpochyby, že svět mu leží u nohou a že se mu musí nutně podařit, nač sáhne. A tak to taky zkusil. Sáhl si na něco, co bychom mohli při troše nadsázky nazvat ústavou Českého království.

"Léta Páně 1356 pan Karel, císař římský a král český pozoruje, že v jeho Českém království je pácháno mnoho loupeží a že zločiny špatných lidí, jejichž počet velice vzrostl, zůstávají nepotrestány, a chtěje takovým zločinům zamezit, svolal veliký sněm knížat, pánů, urozených, vladyků a měšťanů, patřících ke koruně Českého království.“ A na tom sněmu (konal se koncem září 1355., ani ne půl roku poté, co se Karel IV. stal císařem, a protože se odehrál někdy kolem svatého Václava, tak se mu říká taky svatováclavský) - na tom sněmu čeští šlechtici Karlovi jeho zákoník... zamítli. 

Karel si přitom se svým Karolínským majestátem latinsky Majestas Carolina) dost pohrál. Majestas byl jakýsi celozemský zákoník. Tedy psaný soubor tehdejšího feudálního práva. Určitě na něm pracoval řadu měsíců. Není sice jasné, kdy jej vytvořil, ale předpokládá se, že text vznikl nejpravděpodobněji ve spolupráci Karla s kancléřem Janem ze Středy v čase, kdy byl král dlouho upoután na lůžko. To by znamenalo, že ten zákoník sepisovali už před pěti lety - v roce 1350, kdy Karla postihla tetraplegie - ochrnutí všech čtyř končetin. Zdá se, že si Karel návrh dobře načasoval. Vyrukoval s ním v okamžiku svého mocenského triumfu. Možná se domníval, že lesk císařské koruny (první, která se usadila na hlavě českého krále), že ten lesk české panstvo oslní a že svému císaři všechno odkývá. Jenomže šlechta se nezalekla. Byli to právě čeští páni, kteří krále doprovodili do Říma k císařské korunovaci a na zpáteční cestě nově korunovanému císaři zachránili život. A ještě si připomeňme si to, kde se to stalo: Bylo to v Pise, a novopečenému císaři tam šlo doslova o život. 

"Jednoho dne, když císař myslel, že se těší úplnému bezpečí a nocoval s paní císařovnou v městské radnici, ničemní lidé z onoho města využili příležitosti, radnici zapálili a císař s císařovnou i čeledí skoro nazí stěží utekli do domu nějakého dobrého muže a zachránili život." Vzápětí se Karlovi nepřátelé uchýlili ke klasické manipulaci s fakty. Přesněji řečeno docela normálně lhali. Tvrdili, že to císař sám radnici zapálil, aby v ní shořely zbraně měšťané a aby se Pisánští nemohli postavit na odpor svým nepřátelům Forenťanům. "A ti bezbožníci tak zvrátili mysli všeho lidu, protože pana císaře nesmírnou nenávistí nenáviděli." A to bylo prosím v době, kdy masáž veřejného mínění neměla k dispozici žádnou televizi, rozhlas, by ani denní tisk! 

Celé té pisánské historii ještě nebyl konec. "A všichni, stejně velcí i malí, se spikli, aby ho zabili. Vyčíhali vhodnou chvíli, kdy se císař a jeho lidé v poledne tu a tam procházeli beze zbraně a nestarali se o to, co se může přihodit v budoucnosti, a hle, ti samovládci, plní ďábelské lsti a nepravosti a ve vší špatnosti zkušení, vyvolali uprostřed města bouři a volali: ´Ať žije lid, ať zhyne císař!´ V tu dobu byl císař v domě a hospodě, kde bydlil i pan Jan, biskup olomoucký, a jakmile uslyšel křik spiklenců, ihned shromáždil vojsko, jež mohl sehnat, a ozbrojivše se připravili se na odpor. Jim přišli na pomoc ti, kteří byli na druhé straně mostu, totiž pan biskup augsburský s žoldnéři a Jindřich z Hradce. A po mnoha srážkách, jež svedli na mostech a v nichž mnozí byli zabiti, přišli k panu císaři a zároveň s ním pronikli na piazzu, tj. prostranství uprostřed města, a když tyrani a lid viděli císařovu udatnost a odvahu jeho vojska, rozprchli se a utekli a uzavřeli se ve svých domech, avšak mnoho, ba bezpočtu jich tam v boji zahynulo. Zrádci byli zajati a císař dobyl vítězství." 

Takže Karel měl být svým pánům za co vděčen, když v Itálii vyvázl se zdravou kůží. S císařovým povznesením značně stouplo i panské sebevědomí. Oni se Karlovou mocí prostě nedali odradit, a ten zákoník, který je asi překvapil svou definitivností, odmítli. "Když přízní Boží zákonitým právem na nás spadlo naše České království, začala se pečlivé mysli naší zmocňovati mnohonásobná starost pro rozličné nedostatky, které způsobuje vrtkavý stav lidského pokolení, příliš se rozmáhající v tomto království. Mezi ostatními věcmi, které byly převelikou škodou řečeného království, poznali jsme rozmanitá zcizení, různými názvy označená, zemí a četných hradů, jež příslušně bezvýhradně k výkonu královské spravedlnosti. A začalo bujet zlořečené houští lotrů, zlodějů všeho možného druhu a postupně se rozrůstati v pně a silné kmeny, že věrným obyvatelům království a jiným cizincům, kteří chtěli navštíviti království, nebyla zajištěna žádná bezpečnost cest anebo jen vzácná." 

Na předmluvě k zákoníku si dal Karel zvlášť záležet. Hlavně v ní zdůraznil božský základ královské moci. Zrcadlí se tady Karlovo životní přesvědčení. Spočívá v tom, že je sebejistý, jakoby samou prozřetelností povolán k vládě. (Komplexem méněcennosti tedy Karel rozhodně netrpěl.) "S pomocí Boží jsme všechno dokonali" (Karel myslí práci na zákoníku). "Věnovavše mu s upřímnou zbožností prvotiny svého díla, uctivě jsme kázali ke chvále a slávě jednorozeného pána našeho Ježíše Krista, přeslavné trojice a celého nebeského dvora." Hned nato ale panovník zdánlivě ustupuje do pozadí a v roli pouhého prostředníka předkládá národu "boží dar", tedy zákon, který se tím pádem stává svatým. 

Majestas Carolina obsahuje celkem 109 článků. Mezi nimi vynikají hlavně ty, které pojednávají o hospodářském a mocenském základu panovnické moci českého krále. On je král do slova a do písmene vyjmenovává: "Hrady a práva, které se nijak nesmějí zcizovati nebo vyměňovati, jsou tyto: v Polsku čtyři města, totiž Vratislav, Nové Město, Hlohov a Frankenstein, a dva hrady, totiž Sobotka a Borov. V Budyšínském kraji jsou to nížepsaná města: Budyšín, Zhořelec, Libava, Lubáň a Kamenec. V Čechách jsou to nížepsaná města: Praha, Hradec Králové s lesem Albrechtic, Chrudim, Plzeň, Bystřice v Kladsku, Nymburk, Žitava, Litoměřice. Žatec, Perno, Most, Kadaň, Tachov, Domažlice, Písek, Budějovice, Čáslav, Kutná Hora, Kouřim, a k tomu nížepsané hrady: Kladsko, Svojanov, Lichtenburk, Königstein, Loket, Přimda, Nečtiny, Křivoklát, Karlštejn a Zvíkov; dále pak nížepsaná města, která jsou sice v zástavě, totiž Cheb, Floss a Parkštejn - ta nemají sice býti zcizována, leč by je říše vykoupila. Tedy dohromady dvacet nezcizitelných měst a jedenáct hradů v Čechách, čtyři města a dva hrady ve Slezsku, pět měst v Budyšínsku a nezcizitelné říšské zástavy s Chebem v čele. Třináct dalších měst a čtrnáct hradů mohlo být zastaveno nejvýš na devět let. Například Jaroměř, Trutnov, Dvůr Králové, Mělník, Ústí nad Labem, Louny, Slaný, Slavkov. Stříbro, Klatovy, Beroun. A z hradů Ojvín u Žitavy, Adršpach, Žebrák, Hluboká, Protivín, Hasištejn. Český král měl skládat přísahu o nezcizitelnosti královského majetku nejenom v souvislosti s korunovací, ale pokaždé, když mu byla za jakékoli slavnostní příležitosti vkládána na hlavu královská koruna. A nejenom to: při každém zahájení zemského soudu musel nejvyšší zemský písař česky přečíst ustanovení o nezcizitelnosti královského majetku pod trestem ztráty svého úřadu. Zkrátka: opakování - matka moudrosti. K posílení panovnické moci mělo přispět zrušení doživotního i dědičného zastávání nejvyšších zemských úřadů. Zemské úřady se nesměly ani prodávat, ani zastavovat. Totéž se vztahovalo i na některé jiné úřady v zemi, purkrabství a kastelánství královských hradů. Královští úředníci měli umět česky, tedy až na malé výjimky. "Proto ustanovujeme, aby žádný úředník, nechť se skvěje jakoukoli důstojností, hodností nebo správou, nebyl dosazován v našem království nebo v jednotlivých jeho místech, který by neuměl rozuměti nebo mluviti jazykem neboli obecnou řečí českou, kterou nazýváme slovanskou." Moment: a ta výjimka? "Ledaže by král ze zvláštní milosti královskou laskavostí rozhodl propůjčiti ty úřady některým, které by snad chvályhodný souhrn dobrých mravů a ctností nebo znalost písma učinily toho zasluhujícími nebo hodnými."  

Nejvyšší komorník a soudce měl být vybírán pouze z panských rodů. S tímto ustanovením mohla být šlechta spokojena, jenomže - jednalo se o jedinou výjimku ve prospěch vyšší šlechty. A pak - v rozporu s tehdejšími zvyklostmi si císař přisvojil právo rozhodovat o obsazování nejvyšších zemských úřadů a soudcovských funkcí. Ono to tak předtím nebylo. Doposud platilo, že všichni komorníci, písaři a soudci byli spíš reprezentanty šlechtické obce než královskými úředníky. "Nejvyšší a větší úřady, komornictví, soudcovství a zemské písařství, propůjčované od královské velebnosti jen svobodným rozhodnutím jeho vůle" a tak dále, a tak dál. "Propůjčované od královské velebnosti jen svobodným rozhodnutím jeho vůle." A ještě: "Sláva panovníka vzrůstá, když se majetek poddaných uchovává a rozmnožuje se."  

Tento paragraf by se docela dobře vyjímal i v současné české ústavě. Akorát bychom nahradili panovníka demokracií. "Neboť co je slavnostnějšího při panovníkovi, než má-li poddané spořádané, na majetku zámožné a pokojné?" Možná mi to jen tak připadá, ale jako by už tenkrát Karlovi šlo o silnou a početnou střední třídu. A to prosím víc než 6 stovek let před programy dnešních politických stran. 

Jeden z nejvážnějších vnitropolitických problémů viděl Karel v gamblerství. Když nahradíme tento moderní termín výrazem ze 14. století, dostaneme hru v kostky. Ale jedná se o jedno a totéž. Tím se císař zabýval docela vážně. Věnoval mu článek ještě o něco delší než byla Korunovace krále a královny. "Zamýšlíme úplně odstraniti zvyk málo milý, který spíše zasluhuje název zlozvyk (dlouho zachovávaný, jak jsme se dozvěděli). Proto tímto nařizujícím ustanovením zakazujeme a zapovídáme, aby se žádná osoba, v kterémkoli kraji nebo místě našeho království, svedena jakoukoli příležitostí nebo příčinou, neodvažovala hráti kostkami nebo v kostky nebo jiným prostředkem nebo nástrojem kteréhokoli druhu hry, nebo se baviti tím způsobem nebo rázem, kterým se majetek nebo jmění a částky peněz hráčů cestou založení, sjednaného dluhu, někdy i přísahou potvrzeného, prohrávají v řečené hře." (Aby to snad nikoho popletlo: Karel mluví opravdu o hazardní hře, nikoli o nějakých středověkých privatizačních fondech.) "Tomu, kdo vyhrál, kdyby se opovážil jen žádati nebo upomínati, jak je svrchu uvedeno, hrozí trest, že musí v prospěch naší komory zaplatiti právě tolik peněz, o jakou sumu se odvážil upomínati nebo napadati toho, kdo prohrál; a ten, kdo prohrál, kdyby se odvážil zaplatiti, musí odvésti v prospěch naší komory tutéž sumu peněz anebo peněžitou hodnotu věcí již zaplacených. Neboť musíme potrestati přiměřeným trestem také toho, kdo odmítl milostivé léky královské lásky, nabídnuté jeho chorobě a proto si nezasloužil je dostati."  

Šlechticům snad nejvíc vadil na králově zákoníku článek o odúmrti. Ten nařizoval, aby statky poddaných, kteří zemřeli, aniž po sobě zanechali přímého dědice, připadly královské koruně. To se pánům nelíbilo, protože šlo o velice nebezpečnou novotu. Zákon totiž přestal rozlišovat mezi odúmrtí šlechtickou a poddanskou. Zatímco totiž opuštěná, smrtí bezdětného držitele zanechaná léna šlechtická padala na krále už dřív, u obyčejných poddaných gruntů platilo, že v případě odúmrti získala příslušný statek pozemková vrchnost, tedy pán. A teď se najednou měla situace změnit. A podstatně. Král měl být zvýhodněn na úkor šlechty. Drobnými odúmrtěmi by začal postupně pronikat do výsostných panství feudálů. Což byl jeden z dalších dobrých důvodů, proč to Karlovi zarazit. Podobných (pro panstvo nepřijatelných) ustanovení obsahoval Karlův zákoník víc. "Kdykoli by některý z městských lidí našich pánů v Českém království chtěl opustiti svého pána a přestěhovati se na naše královské území, aby si vyžádal od svého pána výhost (neboli dovolení k přestěhování), učiní-li tak na svátek svatého Martina, tehdy může odejít svobodně."  

Součástí Karlova zákoníku byla také trestní ustanovení. Císaři ležely v žaludku boží soudy, takzvané ordály. Ty spočívaly ve zkoušce žhavým železem nebo vodou. Skutkovou podstatu trestného činu je podle Karla lépe zjišťovat nikoli přikládáním žhavého železa nebo topením, ale svědeckou výpovědí a konfrontací. Do existující svévole v oblasti trestního práva vnesl zákoník špetku osvíceného Karlova ducha tím, že zakazoval některé tehdy běžné kruté tresty. "Není dovoleno žádnému pánovi, aby svým lidem nebo cizím vylupoval oči. Bude-li shledáno, že některý pán uřízl svému člověku nebo komukoli jinému nos s chřípěmi, nechť ví, že všechny jeho statky propadly králově milosti. Podobně se mají varovati svrchuřečení páni a šlechtici, aby se nikdo z nich neodvažoval nebo neopovažoval sám nebo skrze jiného utnouti ruku nebo nohu položenou na špalek."  

Těžce se trestalo žhářství, loupežnictví, vraždy, rozvratnictví. Pozoruhodný postup nařizoval Karel při násilí spáchaném na ženách a dívkách. Zvláštního zřetele hodné bylo v tomto případě takříkajíc podání trestního oznámení: "Tím svatým nařízením ustanovujeme, jestliže by byl někdo udán, že ve vášni chtíče násilně zprznil pannu nebo znásilnil jinou počestně žijící ženu, má se ihned taková panna nebo žena veřejně ukázati na místě spáchaného zločinu, jestliže tam bydlí lidé, jinak na místě, kde blíže bydlí lidé, má roztrhati šlojíř a vysokým hlasem žalovati a křičeti proti takovému násilníkovi; potom má podati zvláštní žalobu královským úředníkům." Za zprznění nebo znásilnění: ztráta hrdla a veškerého majetku, ovšem pouze v tom případě, kdy žena složí přísahu a muž bude uznán vinným. Pokud však složí přísahu i obviněný a bude-li v jeho prospěch svědčit šestice svědků dobrého jména a dobré pověsti, a on pak bude viny zproštěn, může svobodně odejít. Zvláštní ustanovení se týkala posvátnosti české královny. Když ovdověla, nesměl ji pojmout za choť kníže nebo domácí šlechtic bez sankce ztráty vdovského důchodu plus vyhnanství obou. Král byl povinen korunovat svou manželku do šesti měsíců po sňatku nebo nástupu na trůn. 

"Krásný soubor našich lesů, vzbuzující obdiv cizinců, chceme netoliko promrhati, ale zamýšlíme jej uchrániti od veškerého kácení. Chtějíce, aby lesy zůstaly nedotknuté a věčné, rozkazujeme, aby žádný z našich hajných nebo lovčích ani žádná jiná osoba nesměla je káceti, vyvážeti nějaké dříví z našich lesů, zcizovati je nebo prodávati, leč pouze dřevo suché a to, které padne silou větrů. Kdo by jednal opačně, tomu hrozí utětí pravé ruky." V klausuli, která následuje se zdůrazňuje, že o výjimkách rozhoduje výhradně král. Lesní inženýři a lesníci považují toto Karlovo opatření za náš první zákon na ochranu lesů. (A kdoví, jestli nebyl vůbec nejlepší.) Pravda - nešlo o vědomý ekologický zásah. Karla vedl soukromý zájem - chtěl učinit přítrž rozmáhajícímu se lesnímu pychu. Lesy se sice považovaly za královský majetek, ale v těžbě dřeva vládla libovůle. "Nechť hvozdy zůstanou nedotknuté a věčné." Nám, lidem ze století devastované přírody znějí ta Karlova slova jako napomenutí přes propast času. Nebo by aspoň takto znít měla. 

Nedá se právě říct, že by Karlův zákoník byl nějak zvlášť utříděn. Ono v něm chybí i právnické myšlení (Karel přece práva nevystudoval), zvlášť ve srovnání s Knihou rožmberskou anebo s Řádem zemského práva, ale naproti tomu v něm najdeme hodně narážek na historickou zkušenost i poznatky samotného Karla. Autor chápal věcné souvislosti a vyjadřoval se střízlivě, jenomže to všechno šlechtě nestačilo a když měla zákoník schválit, postavila se proti. Bodejť by nebyla proti. A nešlo jí ani tak o jednotlivosti. To je fakt: páni netoužili diskutovat v panovníkem o nějakých dílčích úpravách - oni z hloubi duše stáli proti zákoníku jako celku. Nechtěli a nepotřebovali žádné psané normy! Víc jim vyhovovala odvěká praxe právo vždycky znovu a znovu nalézat, což znamená je libovolně a ve svůj prospěch vytvářet. 

Sám vznik Majestas byl jistě činem mimořádným a znamenal velký pokrok v právním myšlení, ale Karlův pokus spoutat ctižádostivou českou šlechtu do řetězů slovních nařízení byl předem odsouzen k zániku. Šlo o záměr právě tak nereálný, jako by si ten Lucemburk usmyslel podrobit si pány silou zbraní. Shodou okolností skoro ve stejné době, na začátku roku 1356. se Karel skutečně dostal do vážných sporů. Především s pány jižních Čech, s Rožmberky. Chtěl na jejich území nedaleko Hluboké začít stavět, ale vznikla z toho taková menší válka. Rožmberkové se proti panovníkovi postavili se zbraní v ruce, současně proti němu rozpoutali štvavou politickou kampaň, a císař byl přinucen řešit konflikt smířlivě. Karel si vzal ten případ jako varování. Došlo mu, jak málo úcty budí instituce krále, dokonce v tomto případě císaře, jestliže panovník ohrožuje zájmy šlechticů. Se šlechtou bylo třeba jednat v rukavičkách. Ve velice jemných rukavičkách. Nejlépe z kozinky. 

"Ústava" neboli Majestas narazila na svatováclavském sněmu na nepřátelský chlad. Šlechta trvala na tom, aby byl zákoník výslovně císařem odvolán. Její mluvčí tento projekt pod nejrůznějšími záminkami odmítali (no úplně stejně jako jsou dnešní mluvčí dnešních mocných schopni zavile odmítat všechno, co se jim nehodí do jejich stranického krámu). Jedním z halasně znějících, ale fakticky jenom zástupných argumentů se stala výhrada, že kodex byl pořízen v latině. Latinu šlechta neovládala. Většinou. Takže do výkonu spravedlnosti by muselo příště zasahovat duchovenstvo. "Jen to ne!" Karlovi nemusel nikdo nic naznačovat dvakrát. Došlo mu, že jeho plán neprojde. Co teď? Ustoupit? Ustoupit? Ano. ono mu nic jiného nezbývalo, ale. Na úrovni. To znamená elegantně. A to Karel uměl.  

"Známo činíme zněním tohoto listu všem, ačkoli jsme se již dávno rozhodli podle rady, vůle, vědomosti a souhlasu našich i našeho Českého království knížat a pánů nalézti některé práva a také je stanoviti a ačkoli byla na radu a s výslovným souhlasem svrchuřečených knížat a pánů sepsána a v jednom svazku zpečetěna, jak vešlo ve všeobecnou známost: že přece svrchuřečený svazek, který byl z toho sestaven, spolu s pečetěmi k tomu přivěšenými byl nahodilým pádem ohněm zničen a vniveč obrácen." Což znamenalo totéž, jako by se o zákoníku nikdy a nikde nemluvilo. "Stejně tak jsme, knížata a páni, neslíbili řečená práva zachovávati, ani jsme o nich nesložili žádné přísahy, a tato práva od doby, kdy jsme je složili, nebyla nikdy uveřejněna, oznámena nebo ohlášena, a proto rozhodujeme s královskou mocí, že my i všechna knížata a páni naši království i Koruny české i naši i jejich dědici a nástupci, my všichni nejsme k zachovávání těch práv jakýmkoli způsobem vázáni nebo poutáni, nýbrž spíše jsme zproštěni a svobodni od nich." A hotovo. Majestas Carolina nikdy nevstoupila v platnost. Majestas Carolina tak byla vyhozena na smetiště dějin.
I prohrávat se musí umět. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas