1181. schůzka: Dnes dopoledne máme velké přijetí v Sarajevu

Seznámíme se s dalšími událostmi, které ve svém důsledku vedly k tzv. Velké válce, jíž byly za nějaké to desetiletí přiřazeny přívlastky První a světová. Místem, kde se vše jakoby spustilo, je hlavní město Bosny a Hercegoviny.

„Dnes dopoledne máme velké přijetí v Sarajevu," tuto zprávu posílal domů svým dětem František Ferdinand.

„V celém městě nebyla po četnících a vojácích ani stopa. My všichni, kteří jsme byli onoho dne v Sarajevu, jsme měli pocit: následník trůnu se dostal do smrtelné pasti." Tuto zprávu zase napsal jeden z novinářů, kteří přijeli do bosenského hlavního města a nevycházeli z úžasu.

Vnucovalo se srovnání s císařovou návštěvou Sarajeva před čtyřmi léty, v roce 1910. Tehdy celou trasu, kudy František Josef jel, lemoval dvojnásobný kordon vojáků, kteří stáli zády k silnici a tváří k obecenstvu. Město se podobalo vojenskému táboru, příjezdy do něj byly blokovány, stovky osob měly přikázáno neopouštět své byty.

Tak jako dnes, tak ani tehdy neexistovala absolutní ochrana proti odhodlanému atentátníkovi. Značného stupně bezpečnosti však mohlo být dosaženo. V roce 1914 se k atentátům ještě nepoužívaly ostřelovačské pušky s optickými zaměřovači a dálkově odpalované nálože.

Když odhlédneme od útoku nožem, kterému padla ba oběť zcela nechráněná císařovna Alžběta, tak v úvahu přicházely ručně vrhané bomby (ruční granáty či pistole). Takto byli, jak víme, vyzbrojeni mladíci, kteří čekali na Františka Ferdinanda.

Je velmi nepravděpodobné, že by jej mohli ohrozit, kdyby cestu lemoval souvislý špalír policistů a vojáků. „Novináři i historici si lámali hlavu a hledali odpověď na otázku, proč druhý muž habsburské monarchie a předpokládaný budoucí císař byl tak nedostatečně a nedbale chráněn," zmiňuje se v knize František Ferdinand d'Este její autor, historik dr. Jan Galandauer.

Je pravděpodobné, že za tím nestálo žádné dalekosáhlé temné spiknutí, ale prestižní způsob myšlení a hlavně ignorance generála Potiorka.
Kolona projížděla pomalu podél řeky Miljačky, asi dvacetikilometrovou rychlostí, špalíry obecenstva, provázena výkřiky Hoch a Živijo, pevnostní děla ze Žluté bašty nad městem pozdravila následníka trůnu dvaceti čtyřmi salvami.

Šest mladých atentátníků rozptýlených mezi svátečně oděnými špalíry prožívalo mučivé chvíle vzrušení. První z nich, student Muhamad Mehmedbasič, se nezmohl na nic, protože mu prý stál za zády policista. Útok vzdal i učitel Danilo Ilič, stojící opodál. Teprve třetí, devatenáctiletý sazeč Nedeljko Čabrinovič se vzmužil k činu.

Při výslechu poté vypověděl: „Když se auto následníka přiblížilo, vznítil jsem bombu tím, že jsem udeřil kapslí o tramvajový sloup. Pak jsem ji vrhl a viděl jsem, jak se odrazila."

Exploze zranila dva členy doprovodu, střepiny zasáhly nejméně dvě desítky přihlížejících diváků. Vozy snad na minutu v nastalém zmatku zastavily a Gavrilo Princip tak dostal první příležitost – byl od Habsburka na pár kroků. V rozrušení však nebyl schopen ničeho.
To, že auto po výbuchu zastavilo, snad na rozkaz Potiorka, snad na rozkaz Františka Ferdinanda, byla vážná chyba. Vycvičený řidič by věděl, že v takovém případě existuje jediná správná reakce: přidat plyn a s největší rychlostí se vzdálit z místa nebezpečí.

Ale automobil zůstal nějakou chvíli stát, než se hrabě Harrach vrátil od zdemolovaného auta, aby zjistil, co se stalo. Trvalo to snad minutu, snad dvě. Za celou tu dobu mohl přijít další vražedný útok.

Kolona se chvatně rozjela po nábřeží k radnici, kam podle plánu mířila. Tam rozzuřený následník zpražil všechny, které mohl, zejména starostu Čurčiče, který ho před pár minutami vítal v Sarajevu.

„Pane starosto! Přijel jsem na návštěvu jako přítel, a oni tu na mě házejí bomby! Pobuřující! Tak, a teď můžete mluvit." Vyděšený starosta tedy vykoktal připravené tirády.

Podle programu si arcivévoda prohlédl radniční sloupový sál a Žofie se v prvním patře setkala s muslimskými ženami. Šlo však o to, co se nyní bude dít dál. V ulicích mohli být další atentátníci.

Nakonec bylo rozhodnuto o změně programu. František Ferdinand chtěl do posádkové nemocnice, aby navštívil zraněného podplukovníka Marizziho. Žofii navrhl, aby jela přímo na nádraží. Ta to ale odmítla.

Program počítal s tím, že automobily pojedou opět po Appelově nábřeží až k Latinskému mostu, tam zabočí doprava na ulici Františka Josefa a pak budou pokračovat ulicemi Starého města až k zemskému muzeu.

Místo toho bylo rozhodnuto u Latinského mostu nezabočovat, nýbrž jet rovně po Appelově nábřeží, stejnou cestou, jak auta na radnici přijela, jenže v opačném směru.

Atentátníci většinou prchli ze svých stanovišť, nebo (psychicky otřeseni) na další atentát nemysleli. Pouze jediný z nich, Gavrilo Princip, chtěl původní záměr uskutečnit. Ze svého stanoviště u Latinského mostu přešel na místo, kde Appelovo nábřeží ústilo do ulice Františka Josefa. Postavil se tam, kudy podle programu mělo arcivévodovo auto jet. Jednal logicky, nevěděl, že automobily nemají odbočit z Appelova nábřeží. A přesto se ukázalo, že právě toto nevhodné místo bylo ideální pro spáchání atentátu.

Když řidič Leopold Lojka při druhém průjezdu městem chybně zabočil z Appelova nábřeží do boční ulice, poslechl protestujícího generála Potiorka, zařadil zpátečku, což u tehdejších vozů trvalo několik vteřin, a pokusil se vycouvat.
Luxusní vozidlo naneštěstí zastavilo pár kroků od mladého, nic nechápajícího Principa.

„V první okamžik jsem chtěl hodit bombu, kterou jsem měl nalevo v opasku. Bylo by ale těžké ji vyndat a hodit. Vytáhl jsem proto pistoli a pozvedl jsem ji proti automobilu, aniž jsem mířil. Když jsem střelil, odvrátil jsem dokonce hlavu. Vystřelil jsem víckrát, ale nejsem si jist, zda vyšly dva nebo tři výstřely, protože jsem byl velmi rozrušen."

K neuvěřitelné náhodě, která zastavila následníkovo auto těsně před Principem, přibývá stejně neuvěřitelná, přímo zázračná přesnost Principových výstřelů. Jeden rozerval Žofii břišní aortu, druhý následníkovi trůnu krční tepnu. Oba zásahy byly smrtelné. Dva výstřely, dva životy.

Když automobil dorazil do Konaku, sídla zemské vlády, Žofie už byla mrtva. František Ferdinand dodýchal po čtvrt hodině. Úřední protokol líčí poslední okamžiku v Konaku takto: „Jeho císařská Výsost se nacházela v hlubokém bezvědomí, dýchala povrchně, panenky reagovaly velmi slabě, srdce tlouklo tiše, puls byl téměř nehmatný, z rány na krku vytékal tenký pramének krve. Po circa pěti až šesti minutách, asi o 11. hodině, nastala smrt. Její Výsost zemřela dříve, než se dostala do Konaku. Okamžitě povolaný farář města Sarajeva poskytl poslední pomazání."

Řidič Lojka se živil po válce jako hostinský ve Znojmě, pak v Brně, kde v devětatřiceti letech zemřel.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související