25. února  2018 v 08:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1183. schůzka: Potrestat zločin je věcí cti.

Výřez z portrétu císaře Františka Josefa I. - Foto:  Julius von Blaas (1845-1923), Wikimedia Commons, Public domain

Výřez z portrétu císaře Františka Josefa I.Foto:  Julius von Blaas (1845-1923), Wikimedia Commons, Public domain

Začínalo léto roku 1914. Panoval hluboký mír. Evropa si v něm pohodlně hověla, neboť nedávné války na Balkáně dosud vnímala jako pouhé vzdálené hřmění na lepší časy. Balkán byl prostě považován za jakýsi pojistný ventil, jímž se z kotle sporů a nesnášenlivostí mezi státy občas zástupně upustilo trošku přebytečné páry. To se ale už brzy mělo změnit...

Balkán počátku 20. století byl nesrozumitelný svět několika promísených etnik, náboženských vyznání, chudoby a polofeudálních vztahů, negramotnosti, primitivní ekonomiky, zbojnictví a krevní msty, také však vzájemně se křížících vypjatých nacionalismů. Ten poloostrov nepředstavoval v očích většiny Evropanů součást Evropy, leda zeměpisně, nikoli však kulturně a civilizačně.  

Jistě, velmoci tam odedávna prosazovaly své strategické zájmy. Šlo jim o přístupy k moři, o koloniální a mocenské ambice. Avšak tamní válečné konflikty byly v „klasické" Evropě vnímány jako malé a vzdálené. Jinak se Balkán do „civilizované Evropy" moc nezahrnoval.Politické špičky i veřejnost chápaly, že sarajevský atentát na následníka trůnu sotva může zůstat bez odvety. Je třeba rázně reagovat! Zejména potvrdí-li se domněnka, že nešlo o izolovaný čin šílence, nýbrž o promyšleně zinscenovanou provokaci, v níž mohly mít prsty srbské vládní kruhy.  

Lidé o události vzrušeně diskutovali, avšak zůstávali klidní. Nejvýš dojde k nějaké trestné výpravě, říkali si. Srbové dostanou za vyučenou, z balkánského pojistného ventilu bude upuštěna pára a věci se zas rychle vrátí do starých kolejí. Takové panovalo obecné mínění.
Kromě zlobných prohlášení Rakousko nejdřív nijak zprudka nereagovalo, dávalo si takřka měsíc načas. Což zdánlivě svědčilo o uvážlivosti vídeňského dvora i monarchie jako takové. František Josef odjel jako obvykle na léto do oblíbeného letoviska Bad Ischl. Zprvu to vypadalo, že konflikt vyšumí do pouhé diplomatické roztržky. 

Ve skutečnosti se v politickém zákulisí odehrávalo čím dál vypjatější střetnutí mezi „holubicemi" a „jestřáby" - o míře a způsobu odvety. Zároveň se ověřovaly -či spíše odhadovaly případné reakce ostatních velmocí. Existovaly přece starší dvoustranné spojenecké smlouvy, vesměs s tajnými doložkami, v nichž si evropské velmoci zaručovaly vzájemnou pomoc v případě napadení podle mušketýrského hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho". Hrozilo tudíž nebezpečí řetězové reakce, kdy by do prvotního konfliktu dvou států byly zataženy velmoci právě na základě těchto starších závazků. 

Za neuralgický bod v případu Sarajevo se považoval postoj Ruska. Odedávna byli pravoslavní Srbové pod záminkou ochrany společných náboženských, slovanských a mravních hodnot označováni za ruské bratry hodné zvláštní ochrany. Neprůstřelný argument vzájemné blízkosti se samoděržaví hodil vždy, když se na Balkáně objevila možnost prosadit ruské imperiální zájmy. Tentokrát bylo riziko zákroku Ruska o to aktuálnější, že platily dvoustranné spojenecké smlouvy mezi státy Trojdohody (obdobné existovaly i na straně takzvaného Trojspolku), které mohly zavléci do konfliktu další velmoci. A přesně to se vbrzku stalo. 

Kdo za válku mohl? Kdo ji zavinil? Na toto téma vznikla za posledních sto let obrovitá knihovna často kontroverzních spisů, ale kde nic, tu nic -viníky označit nelze. Tedy nepřijmeme-li zjednodušený výklad, jejž podle zásady „dějiny píše vítěz" přijala mírová konference ve Versailles roku 1919. Ta za strůjce katastrofy označila, a proto i nejvíce potrestala, poražené Německo. 

Historické analýzy se nejčastěji uchylují ke konstatování kolektivní viny. Vždyť každá z bojujících stran hledala ve válce vlastní prospěch, vyřešení některého ze svých problémů. Například Německo toužilo dohnat vývojové zpoždění a zařadit se mezi impéria, získat kolonie i hegemonii na mořích, to vše hlavně na úkor Velké Británie. Ta naopak spěchala pokořit rychle rostoucího soka. 

Francouzi hledali ve válce mimo jiné revanš za ponižující prohru s Pruskem, kterou Francie zaplatila odevzdáním Alsaska - Lotrinska, s jehož ztrátou se nikdy nesmířila. A carské Rusko? To odedávna směřovalo svůj zájem na Balkán jak kvůli územním ziskům, tak v touze po strategických přístavech na Jadranu. Zištné zájmy na Balkáně mělo zajisté i RakouskoUhersko, jak ukázala anexe Bosny a Hercegoviny. 

Dodnes nelze jednoznačně říci, kdo válku rozpoutal. Patrně platí úsměvný aforismus rakouského historika Manfreda Reichensteinera: „Konflikt byl stejně tak rozpoután, jako vypukl." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas