1184. schůzka: Válka jako průmyslová devastace

I ten sebedelší mír je křehký. Je to snadno rozbitelné zrcátko. Jakmile se roztříští, nejde už spravit. V létě 1914 stačil chybný odhad, mylný předpoklad, že „Rusové do toho nepůjdou“, a ta zdánlivá okrajová trestná výprava se bleskem proměnila v celosvětová jatka. Optimisté zprvu věřili: „Do švestek bude maléru konec.“ Brzy nato však opravovali: „Než spadá listí!“ Následoval soud: „Do Vánoc bude po všem!“ Nebylo.

Byla otevřena Pandořina skříňka. Stará dobrá Evropa, jejíž obyvatelé po dvě pokolení považovali mír za samozřejmost, se musela s optimistickými plány rozloučit. Skončil věk stability, vystřídán sérií strašných otřesů. Žádná z původních předpovědí nevyšla a nenastala. Měli bychom to brát jako výstrahu před lidskými prognózami. Jsou velmi ošidné. V minulosti i dnes.Dne 28. července 1914 oznámil František Josef I. v proslulém manifestu Mým národům: „Bylo Mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými oběťmi a břemeny války. V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto. Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče...."

Provolání Mým národům, z něhož jsme citovali, zazní v prvních březnových Toulkách českou minulostí na Dvojce celé. Čím nabubřelejší slova, tím větší míra licoměrnosti. Pokud tedy stařičký mocnář vůbec beze zbytku věděl, co skutečně podepisuje. Každopádně svoje poslední léta na habsburském trůně zasvětil nikoli „dílům míru", nýbrž dělům války. Dva dny nato, 30. července 1914, rozkázal ruský car Mikuláš II. mobilizovat. Praskla poslední pojistka. Co měl být lokální konflikt, vybuchlo jako granát a během jednoho jediného týdne se ocitla v plamenech celá Evropa.

Rozeberme ten dominový efekt. Takže tu máme 28. července: Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Srbsku a mobilizuje. 30. července: mobilizuje Rusko. 1. srpna: Německo vypovídá válku Rusku. 2. srpna: Německo ultimativně žádá o volný průchod skrze neutrální Belgii. Velká Británie okamžitě reaguje prohlášením, že porušení belgické neutrality bude považovat za nepřijatelný krok s nejvážnějšími následky. To vše se odehrálo během neděle 2. srpna.

A v pondělí 3. srpna: Německo vyhlašuje válku Francii, wehrmacht vtrhává do Belgie. Aby se říše vyhnula francouzským pohraničním pevnostem, přepadá hned dva neutrální státy - vedle Belgie i maličké Lucembursko -a vede svou agresi vůči Francii zákeřně nikoli od východu, přes vlastní hranice, nýbrž ze severu. A pak 4. srpna: Velká Británie, francouzský spojenec, je nucena vyhlásit útočníkovi válku. Přeskočme jeden den, píše se 6. srpna 1914: Akty nepřátelství neutichají, vrcholí rakousko-uherským vyhlášením války Rusku. Mašinerie vyhlašování válečného stavu se uzavírá 11. a 12. srpnem, kdy se Rakousko-Uhersko ocitá ve válce i s Francií a Velkou Británií.

Dlouhý mír ukolébává a mate. Poslední předchozí válka v Evropě se odehrála mezi Pruskem a Francií v letech 1870 a 1871. Pamětníkům oněch dramat bylo v roce 1914 vesměs už hodně přes šedesát. Zachovali ve svých vzpomínkách vybledlé představy, jak střetnutí přes veškerou nemilosrdnost mívala staromilský, pořád celkem rytířský průběh. Nepřátelské jednotky pochodovaly v sevřených útvarech až na účinný dostřel vůči sobě, leckdy pak bojoval muž proti muži „na bodák".

Zajatému důstojníkovi se prokazovala čest podáním ruky, vánoční příměří bývalo nepsaným zákonem. Podobně staromódní a mylné představy provázely na frontové linie roku 1914 i valnou část velitelských sborů všech armád. Vždyť' vojenští profesionálové znali střelbu ostrými leda z manévrů. Jenže mezitím dosažený technologický pokrok, tolik opěvovaný, měl brzy ukázat svou janusovsky odvrácenou tvář. Armádám se během posledních desetiletí dostal do rukou arzenál nových, dosud ve větším měřítku neozkoušených zbraní. Tanky, ponorky, letadla, těžké kanony, bojové plyny, a zejména zdánlivě nenápadná, ve skutečnosti strašná zbraň hromadného ničení - kulomet.

Například v roce 1892 se ve válce s jihoafrickými Zuly jednotka pouhých padesáti vojáků bránila útoku pěti tisíc domorodců. Během půldruhé hodiny Britové se čtyřmi kulomety pobili tři tisíce nepřátel s oštěpy. Kulomety Maxim v řadě modifikací začali v licenci vyrábět Američané, Britové, Francouzi, Rusové i Rakušané. A tyto zbraně brzy učinily na frontách první světové války z tradičního boje cosi na způsob průmyslových jatek.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související