1185. schůzka: Začít válku není nic jiného než rozetnout uzel místo toho, abychom ho rozmotali

„Začít válku není nic jiného než rozetnout uzel místo toho, abychom ho rozmotali.“ To je myšlenka, kterou vyslovil německý básník a spisovatel Christian Morgenstern, který se začátku první světové války nedožil. Zemřel pět měsíců před jejím vypuknutím, stále ještě v době, kdy Evropa žila v hlubokém a dlouhém míru. Později budou pamětníci na onu pohodu vzpomínat jako na „zlaté časy“.

Na „divokém" Balkáně sice před rokem 1914 proběhlo několik válečných střetů, avšak Evropané z bohatých a spořádaných zemí je vnímali jen jako vzdálené hřmění či mráčky, z nichž nezaprší. „Bezpečnostní deštníky" se jistily mnohé státy. Když se nepřítel něčeho odvážil, zdrcující odveta ho nemine... Spojenecké smlouvy bývají dvousečné. Mají chránit mír, avšak dovedou ho dominovým efektem naopak zničit. To se bohužel stalo v roce 1914.

Z padesáti čtyř tehdy existujících států světa se jich do války zapojilo čtyřicet (i když jiné prameny uvádějí jinou číslovku). Během prvních dvou let vstoupilo do války šestnáct zemí, z toho třináct evropských a tři mimoevropské. Pod hlavičkou takzvaného Commonwealthu (tedy britského impéria) zasáhly do války Kanada, Austrálie, Nový Zéland či Indie. V roce 1917 se do konfliktu vložily Spojené státy, následované dalšími zeměmi Střední a Jižní Ameriky, zejména Mexikem a Brazílií. Když k tomu připočteme účast asijské Číny, Siamu (to jest dnešního Thajska) a africké Libérie, dospějeme k počtu čtyřicet. „Čechoslováci", uznaní dodatečně při mírových jednáních za spojenecký válčící národ, by svoji právě vzniklou republiku mohli v roce 1918 počítat za 41. účastnický stát.

V Evropě do bojů nezasáhlo jenom několik málo zemí: Španělsko a Skandinávie, ze čtyř neutrálních států jen Švýcarsko a Nizozemsko, zatímco Belgie a Lucembursko se statečně, leč marně bránily věrolomnému německému vpádu.

A jak můžeme obecně charakterizovat počáteční období války? Poprvé v dějinách se bojovalo na stakilometrových bojových liniích. Lidské ztráty byly v důsledku nasazení nových technicky vyspělých zbraní naprosto otřesné, zaskočily svět. V průběhu několika měsíců se dosud pohyblivé fronty zastavily a stabilizovaly. Stalo se tak do první zimy.

Načež se přešlo na vyčerpávající zákopovou válku, v dějinách vojenství dosud nepoznanou. Úmorné patové souboje, přinášející bezvýznamné posuny frontové linie sem a tam, někdy o pár kilometrů, častěji jen o stovky metrů, byly provázeny lidskými masakry, nezměrným strádáním v operačním prostoru. Cenou za tuto odlidštěnou marnost byly pouze ony hekatomby mrtvých. Nepřátelské strany v průběhu války sázely posléze už jen na to, kdo déle vydrží přisunovat další „kanonenfutr" čili vojáky coby potravu pro děla, jakož i munici a proviant. Mobilizací průmyslu, zemědělství, dopravy a vůbec všech ekonomických zdrojů byli do válečných událostí vtaženi i civilisté v zázemí, takže bojující státy zažívaly poprvé v historii lidstva válku totální.

Bojové operace v Evropě se rozvinuly na třech frontách. Ta první, to byla srbská čili jihovýchodní fronta, kde válka vlastně vypukla. Na západní frontě, která byla ve strategickém smyslu po celou dobu frontou hlavní, Německo napadlo Francii. A máme tu ještě jednu světovou stranu - východ. Tady ruské armády v prvním náporu pronikly hluboko do Pruska na severu a obdobně hluboko do rakouské Haliče dole, jižněji.

Podceňované Srbsko se pro habsburskou monarchii stalo nečekaně tvrdým oříškem. Důležitou roli v tom sehrál fakt, že rakouští „zelenáči" se lehkovážně vydali ztrestat (navíc pod neschopným velením) ty „staré jižanské mazáky". V nedávných balkánských válkách získali totiž neohrožení srbští vlastenci bohaté bojové zkušenosti, které rakousko-uherským povolancůn citelně chyběly. A obrana ohrožené vlasti byla pro Srby mocnějším stimulem vzdoru než nijak nemotivující dobyvačné a trestající úsilí rakouské. Dá se říct, že habsburská říše, stále se ještě považující za evropskou velmoc, si ve válce s domnělým liliputánem vykoledovala náramnou ostudu...

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.