1. dubna  2018 v 08:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1188. schůzka: Cílem války není padnout za vlast, ale přinutit ty druhé parchanty, aby padli za tu svou

Přesun vojáků, první světová válka - Foto: Ernest Brooks, zdroj: National Library of Scotland

Přesun vojáků, první světová válkaFoto: Ernest Brooks, zdroj: National Library of Scotland

„Cílem války není padnout za vlast, ale přinutit ty druhé parchanty, aby padli za tu svou." To jsou slova amerického generála George Smithe Pattona. Pronesl je v časech druhé světové války, platí však i pro světovou válku, označovanou jako první.

Na východní frontě to pro Rusy nevypadalo dobře. Jejich katastrofální ústup se zastavil až koncem září 1915. Snahy vrátit Rusko do mocenské hry, jak se o to pokusila další ofenziva generála Alexeje Brusilova od června do srpna 1916, už měly spíše charakter „posledních záchvěvů těžce raněného medvěda". V průběhu roku 1917 se ruská armáda, morálně podlomená vinou obou revolucí, „únorové" a „říjnové", definitivně rozloží. 

Čeští zběhové, programově přebíhající k Rusům - to bylo závažné téma, zaměstnávající rakouský generální štáb od prvních měsíců války. Je evidentní, že na rozdíl od Němců a Maďarů, nadšeně rukujících s kokardy na klopách a s ratolestmi zapíchanými do hlavní pušek, brala valná část českých vojáků brannou povinnost vlažně. Válčit proti Srbům či Rusům, slovanským pobratimům, se jim nechtělo, přísaha nepřísaha. 

Hned po prvních střetnutích na východní frontě velitelé jednotek s převahou českého živlu hlásili podezřele vysoké ztráty na zajatcích. Zatímco padlí a ranění tvořili kolem čtyřiceti procent ztrát, zbylých šedesát procent představovali „nezvěstní". Rozpaky nad špatnou bojovou morálkou Čechů, jakož i Moravanů a českých Slezanů začaly přerůstat v zášť, když se na generálním štábu v Těšíně začaly objevovat zprávy jako: „Vyslané hlídky se nevracejí zpět, nýbrž přecházejí společně s velícími poddůstojníky k nepříteli." 

O tom, že Češi poměrně často přebíhali k Rusům nebo se ve skupinách občas takřka „hrnuli" do zajetí, není pochyb. Roli v tom nehrál jen odpor k válce, ale i děsivé podmínky na frontě, často hlad či naprostý nedostatek střeliva, občas byly při ústupu celé jednotky ponechány napospas nepříteli. Rozkladným způsobem působila také přes frontu pronikající diverzní komanda ruských Čechů z takzvané České družiny, jejíž příslušníci převlečení do rakouských uniforem ke zběhnutí agitovali a slibovali slušné zacházení. 

Jednu slavnou přeběhlickou epizodu nemůžeme pominout, totiž fámu o zběhnutí celého 28. pěšího pluku. 28. pěší pluk („osmadvacátníci" alias „pražské děti") tvořili z 90 až 95 procent odvedenci z české metropole a okolí. Starobylý regiment měl skvělou pověst, a to až do Velikonoc roku 1915. Hned na začátku bojů v Haliči se pluk vícekrát vyznamenal a těžce tam krvácel. Načež na Bílou sobotu 1915 (čili z 3. na 4. dubna) prožil bojové drama, donedávna známé ve dvojí extrémně rozdílné interpretaci. Zatímco rakouský erár líčil ty události jako velezradu, opačná, totiž „hrdinná" česká verze se dostala do učebnic dějepisu nejen za socialismu, ale už za první republiky, a byla vydávána za příklad vzdoru vůči útisku našeho národa v habsburské říši. 

O co vlastně šlo? Během jedné okrajové bitvy na karpatském úseku fronty přešel prý celý 28. pěší pluk k Rusům, dokonce s vyhrávající plukovní kapelou v čele. Podle novodobých výzkumů to ale v žádném případě pravda nebyla. Zamotaný příběh je už dnes těžké důsledně rozplést. Osmadvacátníci byli nedlouho před „zběhnutím" nasazeni do zasněžené horské krajiny u vsi Stebnícka Huta nedaleko Bardejova. 

Na této okrajové výspě měli čelit pokusům Rusů zdolat karpatský masiv. Spali na sněhu, hladověli, měli kritický nedostatek střeliva. Načež za úsvitu 3. dubna byli přepadeni ruskou přesilou a odříznuti od ústupových cest. Podle uvolněných rakouských i ruských dokumentů se asi čtyřem stovkám mužů přece jen podařilo uniknout. Celkem bylo u Stebnícké Huty zajato osm důstojníků a 762 pěšáků. 

Legendu o zradě a zbabělosti Čechů přiživili rakouští důstojníci, zejména plukovník Schumayer, jenž trestuhodně opomenul ohroženým Čechům včas přisunout posily. Pluk byl vzápětí pro výstrahu nejprve potupně rozpuštěn, později, po prošetření případu, obnoven a nasazen v Itálii, kde sklízel vavříny až do konce války. 

A jak tedy vznikla ona „hrdinná legenda"? Někteří účastníci bitvy později udělali kariéru v československých legiích, a tak se jim mýtus o „vlasteneckém zběhnutí", šířený například generálem Vojtěchem Vladimírem Klecandou, hodil ke kariéře. Viděno střízlivě: nekonala se ani bohatýrská bitva, ani vlastenecké zběhnutí. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas