312. schůzka: Pravda versus fantazie

Václav Hájek z Libočan et cetera, kazatel kláštera svatého Tomáše v Menším Městě pražském, čtoucímu kroniky tyto pozdravení v Pánu Kristu vzkazuje:

„Písma svatá, když jsem s pilností čta ohledoval i rozvažoval, nic jiného spatřiti jsem nemohl, než že ty všecky věci, které jsou napsány v Zákoně starém, nic jiného nejsou než kroniky, které předkem od Mojžíše vnuknutím božským sepsány byly. Zákon pak Nový také nic jiného není než kronika složená ze slov a řečí a také skutků Pána našeho Ježíše Krista a nám od evanjelistů svatých zůstavená. Co pak dím o kronikách světských, které v sobě obsahují věci mnohé a příhody rozličné rozličných lidí, znamenitých jako císařů, králů, knížat, hrabat, pánů, rytířů, nicméně i lidu obecného? Ty jsou od mnohých dosti světle popsány, avšak pro nedbanlivost potomků byly narůzno rozmetány.“

Pábitel mezi českými dějepisci a kronikáři

Václav Hájek z Libočan. Kdy se narodil, to lze určit jen velice přibližně. My to totiž přesně nevíme. My to můžeme pouze odvodit. On byl totiž vysvěcen na kněze v roce 1524. Kolik mu tehdy mohlo být? Pětadvacet, šestadvacet? Možná o něco míň. Nebo taky víc. Kdoví. Datum narození bychom ale mohli přibližně odhadnout na rok plus minus 1500. A místo narození, tedy rodiště? Přídomek pana Václava Hájka svádí k tomu, že byl i svým původem z Libočan. Sám napsal, že jeho předkové byli pány na Libočanech, což je obec na Lounsku, nedaleko Žatce. Z původní libočanské tvrze zbyl jenom dům z kamene vedle starého kostela, jinak Libočany patřily nejprve klášteru z Postoloprt, pak městu Žatci. Hájkové z Libočan měli i i svůj erb, ten Václav otiskl ve své kronice jako signet. Je na něm ve štítu erbu je pták. Dravý. Podle vyobrazení nejspíš jestřáb. A v klenotu se zase tyčí paví ocas.

Ze všech Hájků z Libočan známe Jindřicha, který vykonával v Mladé Boleslavi úřad purkrabího, koupil si zde dům, ale vzápětí nato jej rychle prodal. Další člen rodu, Augustin Vojtěch Hájek z Libočan byl farářem ve vsi jménem Železná. Všechny ostatní údaje se vztahují jen k Václavu Hájkovi. Původně byl vychován ve víře podobojí, později však přestoupil ke katolictví. Na církevní dráhu se vydal v augustiniánském klášteře svatého Tomáše v Praze. O tom vypovídá i první věta z jeho kroniky, totiž že byl zdejším místním kazatelem. Současně však byl i farářem v Rožmitále pod Třemšínem, potom si přibral další obročí, neboť se stal děkanem na Karlštejně, nepohrdl ani farou na Tetíně, a pravděpodobně bez arcibiskupského souhlasu se nechal instalovat do úřadu administrátora vyšehradského kostela. A ještě bychom tu měli kapitulu ve Staré Boleslavi, kde zastával funkci probošta, leč ani tam nesídlil, ani práva, vyplývající z tohoto úřadu nevyvažoval náležitým plněním povinností. Šikovný chlapík. Náramně a vytrvale se staral o dolování drahých kovů, z čehož chtěl mít sám nějaký ten užitek. A byl to pilný sudič, který neopomněl vytěžit ze všeho svůj osobní prospěch. Ještě jednou – obratný jedinec. On však na ně nakonec doplatil, na ty svoje funkce. Byl odvolán z postu administrátora i děkana a od té doby bydlel v Praze. U svatého Tomáše na Malé Straně však kázat nepřestal a podle dochovaných zpráv tam byl velice oblíben.

Shromažďování materiálů k sepsání kroniky

Na popud české katolické šlechty, ale dost možná i té utrakvistické; nejenom však šlechty, začal shromažďovat materiály k sepsání kroniky. „I zdálo se některým osobám jako milovníkům své vlasti ze všech tří stavů, aby rozličné věci z dějů minulých v hromadu sneseny byly. O to největší péči měli pan Jindřich Berka z Dubé, nejvyšší sudí Království českého dobré paměti, Jan Hodějovský z Hodějova, místosudí Království českého, Petr Bohdanecký z Hodkova a mistr Brikcí ze Zlicka, kteří netoliko mne o to žádali, leč i nutili.“ Takovému nucení se zřejmě nedalo odolat. Úmysl napsat kroniku pojal Václav Hájek zřejmě ještě na Karlštejně. Tam měl totiž jako děkan přístup k důležitým dokumentům, které byly na hradě uloženy a on z nich mohl čerpat. Kromě toho se znal s leckterým pánem katolickým i podobojím i s mnohými držiteli královských úřadů. Už jsme slyšeli – s nejvyšší sudím a místosudím. Díky dobrým konexím pro něj pracovali tři písaři. Pořizovali mu výpisky ze zemských desk, jednotliví šlechtici umožňovali Hájkovi čerpat z rodových písemností, další mu dopomáhali i k jiným materiálům ze svých panství. Praktická otázka: proč to dělali? Co mohli mít z té kroniky? Inu, slávu. Sláva může mít hmatatelný efekt, že. Všichni si slibovali od kroniky, že oslaví jejich rody, a tím pádem získají ideologickou podporu své politické pozice hlavně v zápase s městy.

r_2100x1400_dvojka.png

„A tu jsem tu práci na se vzal, pustiv se jako bez vesla na moře. Však s radou a pomocí mnohých shromáždil jsem knih a kronik nemalý počet, chtě, aby tím shromážděním věcí pravých tato vlast naše česká zvelebena byla. Drahný čas věku svého odděliv psal jsem šest let pořád se vší pilností, věci pravé vyhledávaje a jako jádro vybíraje a Plevy neužitečné a básnivé a nepravé jako řepíky a kopřivy ze zahrady ven jsem vymítal. Ne jako někteří, kteří přiběhli náhle a nepřehlédnuvše pravých kronik, ke zlehčení a potupě slavného národa českého psali, jako bychom my Čechové byli pošlí od nějakého muže lehkomyslného a vražedlného, který hanebného se mordu v charvatské zemi dopustil a odtud ušel, jakési pokuty se boje.“

Šest let pilné práce

Na straně nově se rodícího spisovatele bylo hned několik výhod, leč dílo to na svět věru lehce nepřicházelo. Ne že by autor neměl náležité vyvinuté básnické střevo, ale – rukopis vznikal šest let. Šest let psal se vší pilností. Když byl hotov, byl podroben cenzuře tří autorovi příznivých katolických šlechticů, „aby na té kronice s pilností seděli, ji bedlivě přehlédli, a což by v ní nepořádného našli, to přetrhli a vymazali.“ To znamená, že panstvo mělo na výslednou podobu díla přímý vliv. A ledva pánové „na kronice poseděli, ji s bedlivostí přehlédli s všecko nepořádné přetrhli a vymazali,“ tak nastaly problémy s tiskem. Hájek si našel sponzora, jenomže sliby chyby, Halaš neplatil zpočátku vůbec a potom málo, tiskaři Pavel Severin z Kapí Hory a Ondřej Kuneš ze Žipů se dožadovali peněz, a tak musel Hájek shánět rady a výpomoc příznivců. Za peníze vypůjčené jinde byla knížka konečně dotištěna v říjnu 1541, ale pár měsíců předtím za velkého požáru Hradu a Malé Strany shořela i část vytištěných archů.

„O nešťastné příhodě, kteráž se stala skrze oheň v Menším Městě pražském a na Hradě i na Hradčanech Léta 1541.: Krámec nějaké hokyně začal hořet. Z druhé strany pod stupni proti sklepu vinnému královskému byl nějaký krámec s domečkem a ten začal hořet, tak se domnívají někteří, že snad nějaké jiskry odtud od sklepu ke Dskám zemským vletěti měly a tam škodu učiniti – tak nebo jinak ten oheň přišel, a Dsky shořely.“

r_2100x1400_dvojka.png

Dsky (neboli Desky) zemské, to byl vlastně jakýsi zemský archiv se všemi důležitými dokumenty, například o jménech vlastníků různých nemovitostí, o převodech majetku apod. Kvůli tomu nešťastnému požáru na Malé Straně a Hradčanech mají badatelé po rodokmenech svých předků mnohem snazší situaci na Moravě než v Čechách. Shořely nejenom Dsky, ale i archy potištěné sazbou Kroniky české, tedy Hájkovy kroniky. Co však bylo ještě horšího – ohni padly za oběť i výpisky ze zemských desk, práce oněch tří písařů za tři roky, stovky opisů z měst hradů, klášterů a far, popelem lehl i stoh Hájkových knih a mnoho jiných listin. A to všechno od toho, že na tom domě, patřícímu panu Gutštejnovi, měla jakási hokyně od své kuchyně špatný komín. Dost možná, že požáru někdo i pomohl. Kdoví. Hlavně zemské dsky, to byla ztráta, kterou nikdo nenahradí. Václav Hájek z Libočan byl poslední, kdo dsky podrobně prozkoumal. Co dal do své kroniky, to tam zůstalo zachováno. Sotva však byla kniha hotová, začala další tahanice. Tahleta pře vyvstala mezi Hájkem a Halašem, jako kdo má právo vytištěnou knihu prodávat. Teprve roku 1543 se Hájkova kronika dostala na veřejnost.

„Já zajisté nechtěl jsem se uchýliti napravo ani nalevo, než to aby se položilo a psalo, co pravého jest, ač ovšem uznávám, že toto mé psaní (které jsem ne sám od sebe ani ze svého smyšlení, ale vybrav z jiných, co se mi zdálo pravdě nejpodobnější, jsem psal) ne všem líbiti se bude, a to pro rozličnost lidských rozumů, důmyslů a vůle, neb ne všickni za jedno smýšlejí, a to proto, neboť lid v Království českém a Markrabství moravském v trojím nalézá se rozdílu. Jedni drží řád kostela římského tak, jak jsou odedávna oni i předkové jejich zastiženi, tělo a krev Krista Pána pod jednou způsobou, chleba toliko z víry přijímají. Jiní pak tělo a krev Pána Krista pod způsobou obojí (totiž chleba a vína) přijímají, a ti obojí chtěli by tak, jak oni smýšlejí, aby se psalo. Někteří pak jako ti, kteří se odtrhli od jedněch i druhých, s Lutherem a se Zwinglim smýšlejíce, také by snad chtěli, aby se psalo to, co by se jim líbilo. I nemůže to nikterak býti, aby jeden takové věci spisuje těm lidem sobě odporným všem mohl se zachovati.“

Místo faktů vymyšlené příběhy

Kdepak, není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. A to někteří ani nemusejí být odporní. On by se Hájek nezachoval, ani kdyby psal pravdu a nic než pravdu, tedy pokud možno pouze syrová fakta a skutečnosti. No, a to je právě to. Když on Hájek pouze syrová fakta a ověřené skutečnosti nepřinášel. Minulost pro něj nebyla řadou uzavřených událostí, faktů a dat, ale souhrnem dějů, které se odehrály, a na něm, na kronikáři Hájkovi bylo, aby o nich popovídal. Tak si to aspoň představoval. Takový přístup ovšem vyžadoval, aby na mnohých místech doplňoval to, co chybělo. Vymýšlel si. „Zdálo se jim, že svět vypravuje a oni jsou ústy světa.“ To napsal Vladislav Vančura ve svých Obrazech z dějin národa českého o rozhovoru kronikáře Kosmy a jeho přítele Šebíře. Na kronikáři Hájkovi rovněž jaksi bylo, aby se stal ústy minulosti a zpřítomnil ji vypravěčským slovem svým současníkům. Takový přístup ale vyžadoval na mnoha místech doplňovat a domýšlet to, o čem se prameny jenom letmo zmiňovaly nebo pro co v nich dokonce nebyla žádná opora. Nedělalo mu to nejmenší problémy, neboť on tak činil s vypravěčskou rozkoší, všechny ty menší či větší naznačené nebo jen tušené příběhy byl vždy ochoten a schopen vlastní fantazií dotvořit do žádoucí podoby plné poutavých detailů.

r_2100x1400_dvojka.png

„Léta od narození syna Božího šestistého čtyřicátého čtvrtého a od stvoření světa let pět tisíc osm set čtyřicet tři, knížata charvátská Čech a Lech přibrali jsou se se svými do země bohemské a přijeli až pod jeden veliký vrch, a tu se posadivše, sobě i svým dětem i dobytkům aby odpočinutí učinili, zemi ohledavše, že jest úrodná, znamenali. Nazítří pak ráno Čech, pojav Lecha, bratra svého a jiné k tomu čtyři, vstoupili na ten vrch a odtud spatřili lesy a řeky, hory a roviny a navrátivše se zase k svým, řekl Čech: Tuto máme jeden veliký zřip, po slovanském jazyku vrch, a okolo něho hojné roviny a úrodnou zemi, ale všecku lesy porostlou. Druhého dne pak šli okolo a nalezli řeku z obou stran té hory hojnou a velmi rybnou, i navrátili se k svým opět a vypravovali jim všechen způsob té krajiny. Nazítří pak Čech povolal bratra a starší a rozkázal svolati všechnu rodinu i služebníky. Posadiv se na jednom pařezu, učinil tuto řeč: Nuže milý bratře, milí přátelé a tovaryši, jež jste účastníci mého putování a této práce! Celý ten projev interpretovat myslím nebudeme, připadali bychom si ostatně jako na sjezdu Čechovy občanské strany. Pouze charakteristický úryvek: Toť jest ta země, o které častokrát jsem vám pravil a do ní slibil jsme vás uvésti, země vám zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem a strdím oplývající, k obývání velmi příhodná, vody ze všech stran hojné a nad obyčej rybné. I poněvadž tak přeutěšená krajina a velmi úrodná již ve vašich rukou jest, rozvažte, prosím, jakým a jak příhodným jménem ta vlast jmenována by býti měla. A všichni hned jako božským vnuknutím jsouce vzbuzeni, říkali, že jaké jiné lepší a příhodnější té země jméno dáno býti má, nežli jedině od tebe, kníže a pane náš. Poněvadž ty jsi Čechem jmenován, též ona aby Čechova země slula, to slušné jest.“

Pro nás je důležité, že jsme poznali, jak si Hájek přidává. Když nevěděl kudy kam, tak si prostě něco vymyslel. Ať už šlo o pohřeb praotce Čecha ve Ctiněvsi, nebo o okolnosti, za kterých kněžna Libuše pronesla svůj soud nad rozhádanými sousedy, a taky třeba o dívčí válce. Bavilo ho vypravovat – však byl u svatého Tomáše oblíbeným kazatelem. Když se mu děje zdály příliš suchopárné, tak jim trochu pomohl. „Nuže, vezmouce dobrou mysl a v srdcích posilnění, rychle oblecte se v brnění, berte lučiště, střely, pavézy, oštěpy, pukléře, sápě, řemdihy i meče. V brzkém čase uhlédáte, kterak z těch bradatých kozlů krev poteče.“ Ti, kdo hádají, že takto zahovořila ke své dívčí jednotce rychlého nasazení její velitelka Vlasta, hádají správně. Vlásta. Omlouváme se. Podle pana Hájka je to Vlásta. „K tomuto rozkázání hned všecky se přihotovily a na koně sedaly. Vlásta pěšky mezi nimi chodila ohlédajíc, kterak jest každá připravena. Když již všecky přilbice na své hlavy vsadily, Vlásta také na svůj bujný kůň vsedla a zdvihla ruku s mečem svým zjizveným. Vtom se dveře hradové otevřely, šraňk dřevěný v ohradě obrácen. Táhnou na pole dívky ve svém pořádku a Vlásta se statečnějšími v předním špicu. Muži je zahlédli a velice se polekali, neb oni na sobě žádných smolníků ani prošívanic neměli, na koně toliko vsedati pospíchali. Vtom hned bez meškání dívky se na ně valem řítily a dřív než muži se připravili, ony hanebně je rozrazily a z koní je oštěpy mordovaly. Vlásta svou rukou první boj začala a na svém lítém koni se přitočila k Samoslavovi a tak silně na jeho helm mečem udeřila, až on hned spadl ze svého koně a umřel. Dívky její statečné, Mladka, Hodka, Nabka a Svatava, Vratka, Radka a Častava, hejtmanice aneb setnice vojska dívčího, hned jsou se na muže úprkem valily, hanebně je bez milosti mordujíce, neb nejinak tu bylo bojováno, než jako by muži ženská srdce měli a ženy se v mužskou statečnost oblékly.“

Kosmas vs. Hájek

Působivé líčení. Hájek zná i přesné časové určení. „Léta sedmistého čtyřicátého měsíce máje muži se před Děvínem položili.“ Kronikář Kosmas byl mnohem spolehlivější, ale na rozdíl od Hájka se četl poměrně málo, jenom snad učenými mnichy. Na rozdíl od něj byla Hájkova Kronika velice populární; navíc Hájek psal česky, kdežto Kosmas latinsky. „Já nechci psát kroniku pro ty, kteří jsou učeni a jazykem latinským neb německým vládnou. Já nechci psát kroniku pro ty, kteří v naše království z ciziny přišli, byť korunou jeho zdobí svou hlavu. Já chci psát kroniku pro ty, o jejichž předcích bude jednati, a proto to bude kronika v líbezném českém jazyku napsaná.“ Co dodat? Že to není zrovna špatně řečeno...

Codex gigas - Kosmova kronika

„Léta osmistého třicátého osmého. Muž jeden velmi mocný, čeledi i jiných nábytků mnoho maje, z rodu Kvasoňova a kněžny Baňky, jemuž jméno bylo Kunák a žena jeho slula Zdiborka, ten roku předešlého poslal svoje služebníky, aby jemu v stranách východních hledali místa příhodného k obývání. Vzav odpuštění u knížete Křesomysla, se vší svou čeledí byl prvním noclehem u slavného dvoru, jenž slul Přerov, a druhý u města Libice, třetí u Brůdku a čtvrtý pod jednou vysokou horou. Na tu ráno Kunák vystoupil a roviny, lesy i vody spatřiv, tu se usadil, nedaleko od řeky, jež Labe slove, na té hoře kázal lesy posekati a dům dřevěný krásný postaviti a dal jemu jméno Kunákova hora; jiní potom Kunatická hora jí říkali.“ Vida, tak takhle byl založen hrad Kunětická hora. Nestalo se tak však v roce 838, ba ani o pět set let později ještě nebyl tento kopec navzdory své výhodné poloze osídlen. Nic z toho však zřejmě nebránilo pábiteli Hájkovi, aby si dosadil volně události i jednající osoby podle své úvahy. „A roku toho hojné úrody byly ve vší české zemi, takže za dva peníze Křesomyslovy pšenice dávali, co mohl jeden silný pacholek unésti.“ Kde bral autor Kroniky české tak podrobné informace z doby, o níž nevíme, že by nám tehdy vládl nějaký kníže Křesomysl, natož jakými penězi se v ní platilo, tak to vám tedy nepovím...

„Slavibor Pšovský, jinak Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrábě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrůstu a mužné postavy, velmi jej miloval. Bylo mu jméno Housek. Protož rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Houska jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skále, kteroužto díru množství rozličných duchů obývalo a ti více a více lidem překážku činili a někdy z rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se lidem po cestách chodícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od těch duchů překážky a přístrachy ten hrad byl pustý zůstaven.“ Tak tady už opustil Václav Hájek z Libočan nadobro pevnou půdu pod nohama a vydal se bez skrupulí do hájemství pověstí a bájí. „A to se stalo léta osmistého sedmdesátého osmého.“

Hájkova kronika je velké pásmo lží a klamů chytře ukrytých. Musíme se za ně stydět.
Josef Dobrovský

Jak dlouho mu to ostatní kronikáři a dějepisci baštili? Dost dlouho. Narůstající a upevňující se sláva Hájkovy kroniky jako nejrozsáhlejšího a nejpodrobnějšího spisu o českých dějinách neměla konkurenci. Není divu, že se objevila potřeba zpřístupnit toto dílo latinským překladem i evropskému učenému světu. Ten překlad pořídili v 18. století dva členové piaristického řádu, jistí Victorinus a Florus. Komentář měl napsat jejich řádový spolubratr Gelasius a Santa Catarina, vlastním jménem Job Felix Dobner. Učený komentátor shledal mnohé nepřesnosti a svévolnosti v samotném překladu, jednak nemálo historických nesprávností přímo v Hájkově textu. Podrobil kritickým zkoumáním Hájkem uváděná data a fakta a srovnal je s údaji z jiných, autentických pramenů. Co mu vyšlo? „Mentiendi finem fecit.“ Co znamená po česku: „Učinil konec lhaní.“ Řekl o Gelasiu Dobnerovi jeho mladší současník, teolog a historik František Faustin Procházka. Tak se stala Hájkova Kronika jednou provždy pro historickou vědu kalným pramenem údajů o minulosti. „Jeho kronika je velké pásmo lží a klamů chytře ukrytých. Musíme se za ně stydět,“ tohle prohlásil Josef Dobrovský. Otec národa František Palackého si myslel totéž, zatímco pro knížete básníků Karla Hynka Máchu byla Kronika česká Václava Hájka z Libočan „nejpěknějším románem českým, nebo chcete-li, najladnější sbírkou povídek.“ Nebýt sedmilháře Hájka, nevznikly by rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, Smetana by nikdy nesložil svého Dalibora, Aleš by nenakreslil svůj grafický cyklus obrazů z českých dějin, Jirásek by nenapsal Staré pověsti české. Pravda versus fantazie. Věčný spor, co má mít navrch. Jestli to je důvěryhodný, leč holý a nevábný fakt; nebo sice pochybná, ovšem na druhé straně umně vystavěná fikce. Ale to my tady soudit nebudeme. Jakož ani pana Václava Hájka z Libočan.

„Vím, že při tomto spisování rozličné budou nápravy činiti mnozí a zvláště závistiví a posměvači. Ty pak, který pravdu a upřímnost miluješ, jistě věz, že jsem já psal s úmyslem dobrým a srdcem upřímným, žádného jsem nehaněl, ani o kom důtklivě psal. Proto ty, když čísti budeš, srdcem křesťanským to ode mne vděčně přijmi, za to prosím.
Měj se dobře.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.