5. dubna  1998 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

143. schůzka: Zlatá bula Karlova

Zlatá pečeť císaře Karla IV. na jeho bule z roku 1356 - Foto: Benutzer: Wolpertinger, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Zlatá pečeť císaře Karla IV. na jeho bule z roku 1356Foto: Benutzer: Wolpertinger, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

143. schůzka Toulek českou minulostí nás zavede do doby, kdy Karel IV. prohrál důležitý zápas. Čeští šlechtici mu zamítli Majestas, jakýsi zákoník, nebo jinak: ústavu Českého království.

Karel se ocitl před problémem, jak ten zádrhel vyřešit. Smetl ho ze stolu velkorysým způsobem - prohlásil, že mu to lejstro spadlo nešťastnou náhodou do ohně a tam shořelo, tím pádem se nemůže projednávat. "Pan císař, dokud ještě dlel v Čechách, moudře pozoroval a zjistil, že se provádělo mnoho špatností a podvodů se zněním přísahy v českém zemském právu, protože toto znění je nesmírně dlouhé a obtížné. Chtěje tedy zabrániti těmto špatnostem a zmařit podvody zlých lidí, zkrátil s obecnou radou a souhlasem pánů, šlechticů a vladyků Českého království toto znění přísahy a ustanovil, aby takto zkrácené bylo zachováváno na zemském soudu na věčné časy. A je to toto znění: Z čeho mne tento viní, v tom jsem nevinen. Tak mi pomáhej Bůh a všichni boží svatí!"  

Karlovi sice původní návrh zákoníku neprošel (dostal název Majestas Carolina), ale to neznamená, že se nadobro vzdal. Pokračoval například rozhodně v tom, co už jednou začal (při návratu z ciziny do svého království): v boji proti majetkovým trestným činům. Na zemském sněmu vyhlásil poměrně... inu, zvláštní zákon. Proč zvláštní? Protože ten zákon stíhal ony zločiny nemilosrdně, bez jakéhokoli slitování a hlavně: bez možnosti se třeba jednou, někdy v budoucnu očistit. To znamená, že když jednou takový výtečník loupil, tak ztratil vůbec to nejcennější. Ne, majetek to není, i když i o ten většinou přišel. Čest. Takové staromódní slovo. Tu pozbyl. A to až do konce svého života. A neodvolatelně. "Kdokoli by z pánů, šlechticů, vladyků nebo měšťanů nebo kterákoli osoba laická, ať kteréhokoli stavu nebo vynikajícího postavení, kdož by byl pro zločin krádeže, lapkovství nebo loupeže obžalován a za psance prohlášen a z tohoto zločinu se v dané lhůtě neospravedlnil anebo jestli jeho přečiny jsou obecně známé a zřejmé, potom ať tento člověk je na věky bezectný a beze všeho práva a ať není připuštěn k žádným právním nebo čestným úkonům." 

Žádná šance. Žádná naděje. Aspoň to tak vypadá, že nebyla. Ani když dotyčný všechno napravil. Karel asi dobře věděl, proč byl tak tvrdý. "Jestliže císař sám nebo jeho dědici nebo nástupci, čeští králové takovému člověku odsouzenému, za psance prohlášenému nebo vypověděnému udělí odpuštění toho, co spáchal, bude taková milost nebo vrácení cti považováno za soukromoprávní - za podmínky, že onen člověk, kterému bylo dáno vrácení cti, neutrpí ze shovívavosti panovníkovy časnou smrt, kterou pro své špatnosti zasloužil, ale odškodní podle své majetkové možnosti ty, kterým způsobil škody. Ale i když všechno nahradí, přesto nechť zůstane bezectným a bez práva i úcty po celou dobu svého života." 

Císař Karel prosazoval právo u soudů přímo osobně, protože se jich často účastnil a dokonce jim předsedal. Vykonával spravedlnost v praxi. Za jeho nepřítomnosti v zemi (byl přece římským císařem a musel často úřadovat v zahraničí) se u nás totiž velice rozmohlo lupičství. Když není kocour doma, myši mají pré - říká staré české přísloví. Nevíme sice, jak přesně staré, ale zdá se nám, že klidně mohlo vzniknout právě ve století Jana a Karla Lucemburských. Lupiči tehdy řádili zvlášť v severních a východních Čechách, na Litoměřicku a Hradecku. Říkalo se těm bandám "loupežné roty." "Zejména na hradu Žampachu rytíř Jan ze Znojma" (on ve skutečnosti nebyl ze Znojma, jak se domníval František Palacký, ale ze Smojna) "ten veliké působil lidu pokojnému zádavy" (jako že mu pouštěl žilou), "netoliko kupecká zboží, ale i lidi zajímaje a výkupné na nich vydíraje." Kromě svého jména a přídomku měl tenhleten loupeživý rytíř ještě přízvisko. Říkali mu Pancéř (nebo Pancíř), protože chodil neustále v brnění. "Pro udatnost neobyčejnou byl dříve od Karla IV. na rytíře pasován i poctěn zlatým řetězem." (Ten řetěz dostal za zásluhy při italském tažení.) 

"Nyní, když císař sám vydal se proti němu do pole, podařilo se netoliko přemoci rotu jeho, ale i jeho samého zajmouti a uvězniti. Když ho pak přivedli před Karla, hodil mu provaz, jímž oběšen býti měl, okolo krku, pravě, že nemívá vždy zlatých řetízků na rozdávání." Jiná verze tohoto příběhu, jak ji zachytil Beneš Krabice z Weitmile, dokonce tvrdí, že císař oběsil milého pána ze Žampachu vlastnoručně. A ještě další pramen uvádí, že oběšení se vykonalo přímo na záslužném zlatém řetěze dotyčného. "A nastal takový mír v Českém království a ve všech sousedních zemích, jaký nepamatoval žádný věk a o němž nikde v kronikách nebylo zapsáno." (Bodejť - když je klid a mír, tak se o tom kroniky ani nezmíní - zpráva, která neděsí, není žádná zpráva, tak nějak platí zákon bulváru od středověku až do dneška.) "Dříve veřejně se zdržovali na hradech zběhové a hned zajímali toho, hned onoho a posílali je za výkupné do Bavor, do Míšně, do Polska a do Rakous, a oni jim naopak. Chodilo také spolu v jedné tlupě padesát nebo sto ozbrojených zběhů a působilo škody nevinným. Od té doby se řízením Nejvyššího všechno uklidnilo a nastal dobrý a nejlepší mír v Čechách, pokud žil svrchuřečený císař." 

S psaným zákoníkem Majestas Carolina Karel pohořel (a to doslova), zato základní říšský zákon nakonec prosadil. Sice po více než ročních průtazích, ale podařilo se mu to. Co bylo úhlavní myšlenkou tohoto říšského zákona? Například nová pravidla pro volbu římskoněmeckých králů. Až do Karlova vlastního povýšení se prakticky žádné nastolení na trůn v říši neobešlo bez rvaček, někdy i krvavých. (Nakonec, když byl zvolen sám Karel IV., taky se opozice okamžitě vytasila s protikrálem...) Tahanice o vladařský stolec vznikaly proto, že pro středověké rytíře bylo prostě obtížné přijmout demokratický volební princip většiny hlasů. (I některým politikům dneška to dělá dost problémy - tedy podřídit se většině.) Teprve Karlovi se podařilo tuto myšlenku prosadit. Podle dokumentu, který Karel sepsal (později se jí začalo říkat podle zlaté pečeti "Zlatá bula"), mělo římského krále volit celkem sedm kurfiřtů. Tři kurfiřti byli duchovní a čtyři zase světští. Jako duchovní kurfiřti měli právo hlasu arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský, přičemž první místo a hlas měl arcibiskup z Trevíru; čtveřici světských volitelů tvořili král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský - mezi nimi první místo patřilo českému králi, "poněvadž je kníže korunovaný a pomazaný." 

Hned v úvodu Zlaté buly se zdůrazňuje výjimečné postavení českého krále. Ten měl pečovat o to, aby se předcházelo neshodám mezi kurfiřty z dvojího titulu: jako císař a jako český král-kurfiřt. Na říšských sněmech a jiných slavnostních shromážděních v říši měl mít český král přednost před kterýmkoli jiným přítomným králem. Patřil mu také úřad říšského arcičíšníka. Zlatá bula uzákonila ještě další výsady pro českého panovníka a český stát: potvrzovala svobodnou volbu českého krále českým sněmem v tom případě, když panovnický rod a dědičnost českého trůnu vymřely po přeslici i po meči. U jiných trůnů římského císařství to neplatilo. Když by vymřela dynastie saského, braniborského a falckého kurfiřta, v tom případě náleželo do kompetence římského panovníka, komu kurfiřtskou hodnost přenechá. Zato českým kurfiřtem se za takové situace automaticky stával ten, koho svobodnou volbou - z říše neovlivňovanou - přijala za krále česká šlechta. Což není maličkost, taková právní drobnost, aspoň z hlediska české státnosti naprosto ne. On je totiž v římskoněmecké ústavě - a ta platila formálně od dob Karla Lucemburka až do roku 1806, kdy Svatá říše římská zanikla - zachován důkaz, že naše země naprosto nebyla pouhým přívěskem Německa, ani obyčejným lénem říše, což se často říkalo, tedy hlavně od Němců zněl takový hlas, tím se argumentovalo, ale není to vůbec pravda. Právě naopak - České království bylo svébytným státem, a ten si vůči nesoudržnému impériu zachovával ojediněle privilegované postavení. Ta pozice byla rozhodně nezávislejší než například pozice Saska, Braniborska, Falce a jiných držav. Krále si Češi vybírali sami, bez cizího zasahování. Čestnou funkci kurfiřtskou náš panovník prostě trvale držel, aniž ji od někoho musel přijímat a aniž mu hrozilo, že o ni bude připraven. Takže jak bychom mohli shrnout postavení českého krále vůči říši tak, jak se ustálilo za vlády Karlovy? Mnoho výhod - žádné povinnosti - úplná svébytnost. 

"Mezitím se ukázalo brzy, jak veliké zásluhy měla do sebe zlatá bula." Říkalo se jí buďto Zlatá bula Karlova, anebo taky Zlatá bula německá, protože valná většina z jejích třiceti kapitol se týká německých poměrů. "Císaři způsobilo hojné protivenství a starosti - neb dílo sebelepší, ježto provésti se dá bez odporu všelikého, málokdy veliké ceny bývá. Nejvíce hněvala se knížata bavorská, žalujíce, že zákonem, který je vyloučil z počtu kurfiřtů, veliká stala se jim křivda." Kromě bavorských Wittelsbachů se cítili poškozeni i Habsburkové. Ti taky zůstali mimo - císař si na ně nevzpomněl, i když jejich mocenské postavení je spíš doporučovalo. Mezi všemi Habsburky byl jeden, který se urazil přímo smrtelně, protože ho nevynechal jenom císař a král, ale vlastní tchán. Otec jeho manželky. Když si bral čtrnáctiletý rakouský vévoda Rudolf Habsburský Karlovu dceru Kateřinu, měla nevěsta jedenáct let. O pět let později starý vévoda zemřel a uvolnil tak místo mladému, právě dospělému ale hlavně přímo chorobně ctižádostivému synovi. Ten, do hloubi dotčen tím, že na Habsburky nezbylo místo mezi kurfiřty, zosnoval proti svému tchánovi sérii intrik. S pomocí padělaných listin se začal odvolávat na výsady, které prý Rakousku udělil kdysi sám Caesar. Což bylo dost krkolomné, ale tak úplně bezzubé zase ne, protože listiny skutečně existovaly. Tedy ty falsifikáty. Kdosi neznámý je vyrobil přímo profesionálně. S těmi padělky v rukou se Rudolf prohlásil za "lombardského krále, vévodu alsaského a švábského, říšského arcičíšníka," a dokonce i za "arcivévodu císařského paláce," což byla hodnost, o jaké nikdo nikdy neslyšel. Karel v souladu s nálezem říšských knížat Rudolfovy listiny prostě zavrhl. To znamená, že nerozsuzoval, jestli jsou ty listiny pravé nebo ne, tím se nezatěžoval, prostě prohlásil, že privilegia porušují svým obsahem současná práva říše, císaře i dalších osob a basta. Zakázal Rudolfovi užívat titulů, kterých se svévolně zmocnil. 

Co Rudolf? Poslechl ten mladík svého císaře a tchána? Nejenže neposlechl, ale troufal si přejít dokonce do otevřeného střetu. V létě roku 1360. musel Karel proti svému nezdárnému příbuznému poslat trestnou expedici, aby ho přiměl silou k poslušnosti. "Téhož roku císař uslyšel, že hrabě würtemberský, říšský vazal, uzavřel spolek s rakouským vévodou Rudolfem, císařovým zetěm, proti témuž císaři. Těžce pohoršen touto věrolomností, shromáždil veliké vojsko a vytáhl s ním proti řečenému hraběti. Když zpustošil jeho země ohněm, vzal si to onen hrabě k srdci a došel milosti, ačkoli pozdě po mnoha škodách. Podobně učinil i rakouský vévoda. A císař jim pak zlo neoplatil zlem."  

Když se Karel potřetí ženil (jeho druhá manželka Anna Falcká zemřela jako třiadvacetiletá), bylo jemu sedmatřicet a jeho nevěstě o třiadvacet méně. Svým sňatkem Karel zase jednou Evropu překvapil. A nejenom tím, že se po císařově boku objevilo čtrnáctiletá dívenka. Ještě svatbou v Budíně, kde Anna rostla u své matky Kateřiny Uherské. Ona ta svatba měla takový... no, pikantní přídech. Tuhletu nevěstu si Karel už předtím vybral pro svého maličkého syna Václava. Batole si mělo vzít slečnu. I na tehdejší poměry to byl trochu krkolomný nápad, ale on stejně nevyšel. Ano, to už víme - lucemburský následník jako dvouletý zemřel. V některých ohledech byl prostě Karel bez skrupulí. Plán, který mu synova smrt překazila, dokončil sám. Čekal, že bude Anniným tchánem, ale nakonec se stal jejím manželem. Že by šlo mezi těmi dvěma o lásku, to lze těžko předpokládat. Motivem k tomu sňatku se stala naděje na několikerý okamžitý zisk. Anna, dcera svídnického vévody, byla především dědičkou posledního piastovského údělu, který ve Slezsku zůstával dosud mimo dosah české svrchovanosti. To léno zatím spravoval Annin strýc, jenomže ten byl bez mužského dědice a tak je měla převzít Anna. Dále byl tady fakt, že v tomto děvčeti se Lucemburkům nabízelo sblížení s uherským královským dvorem: Anna byla neteří uherského krále Ludvíka. Výhod tedy viděl Karel hodně a tak neváhal. Novomanželka ale zatím stejně pobývala spíš v Budíně, a tak se stalo, že první dítě porodila, až když jí bylo devatenáct let. Dostalo jméno po babičce - Eliška. 

A za necelé tři roky nato: "Léta Páně 1361. - 26. měsíce února, když se pan císař se svou manželkou, paní císařovnou Annou, zdržoval v městě Norimberku - narodil se jim v pátek syn, jemuž bylo u křtu dáno jménem Václav. Radost otcova nad tím byla nevýslovná; jí uchvácen psal i volal celému světu, zvláště pak Čechům: Máme syna, dědice, nástupce trůnu, jásejte, věrní milí! Konečně se narodil říši pravý dědic její a rozbroje o nástupce na trůnu že vlast více v nebezpečí neuvedou. Dítě, jsouc postavy statné, slibovalo dlouhé živobytí. Z vděčnosti za boží toto nadělení zamýšleli zprvu císař i císařovna nastoupiti slavnou pouť do Cách osobně - když to pak nešlo, dal Karel novorozence zvážiti, váhu jeho (16 hřiven ryzího zlata) poslal kostelu v Cáchách na jméno Karla Velikého postavenému."  

Šestnáct hřiven. Jaká asi byla Václavova porodní váha? Jedna hřivna neboli marca vážila 216 gramů drahého kovu. 216krát 16 rovná se 3 kilogramy 45 dekagramů. Nedonošený tedy český princ rozhodně nebyl. "Křest nového kralevice odbýván se slavnostmi neobyčejnými. Mohučský arcibiskup konal jej u přítomnosti dalších dvou arcibiskupů, kolínského a pražského, a shromáždění skvělého ze všech končin světa. Z té příčiny přivezeny také svátosti říšské z Karlštejna do Norimberka a ukazovány lidu. Po celým osm dní nepřestávaly potom turnaje, divadla, tance i jiné veřejné radovánky." Navíc Karel odpustil rodnému městu svého synka všechny berně, prostě vyhlásil tam jakési daňové prázdniny, a udělil tam v rozsáhlé amnestii všem vězňům milost. 

Pro Rudolfa Habsburského, což byl vlastně švagr toho královského mrněte, bylo Václavovo narození drtivou ranou. On totiž příchod lucemburského dědice definitivně zmařil všecko, o čem Rudolf snil za svých neklidných nocí - ano, že by se totiž za příznivých okolností mohl sám ocitnout na českém nebo dokonce říšském trůně. Taková eventualita přicházela v úvahu - samozřejmě jen tehdy, pokud by tchán (tedy císař Karel IV.) zemřel a nezanechal mužského potomka. Celá ta povedená kalkulace teď ale padla, no a zbývala už jenom, poslední možnost. A to: vystoupit proti císaři tvrdě a co možná nejrychleji. Dobře, ale - pod jakou záminkou? Jde-li o záminku, ta se v politice vždycky najde. Stačí ji jenom tak nějak poctivě hledat. "Za příčinou slova urážlivého, kterým prý si Karel dovolil pojmenovati matku krále Ludvíka Uherského a dceru polského krále Kazimíra, oba ti králové chystali se k válce." Co to bylo za urážlivé slovo, to už kroniky ani dějepisci raději neříkají. "Do spolku svého přitáhli pak jak vévodu rakouského Rudolfa, tak i Menharta Bavorského a Tyrolského. V Budíně uzavřeli smlouvu, kterak by rozděleny měly býti ty země mezi sebou, jichž na Karlovi dobudou. Bezuzdnou ctižádostí opojený vévoda Rudolf až i toho se nadál, že přitom císařskou korunu z hlavy tchánovy posadí na svou vlastní." Začalo být horko ve středu Evropy. Foukáním do cizího ohně se Rudolfovi podařilo málem vyvolat válku. Karel musel mobilizovat, aby čelil hrozícímu vpádu té velké uhersko-polsko-rakouské koalice. Díky císařově obratnosti z toho mraku nezapršelo, ale stav krajního napětí na našich hranicích trval až do jara 1363. Jestliže se českému panovníkovi podařilo nakonec roztržku urovnat, tak to bylo díky osvědčenému manévru: dalšímu sňatku. 

"Velká žalost nastala císaři tím, že manželka jeho Anna Svídnická zemřela 11.července roku 1362. v šestinedělí i s novorozeňátkem svým." Od Anniny smrti však neuplynulo ani tři čtvrtě roku, a Karel slavil svoji čtvrtou svatbu. Bylo mu sedmačtyřicet, zatímco nevěstě bylo nějak mezi patnácti až sedmnácti, ono se neví přesně, kolik jí bylo let. "Karel IV. zrušil spolek proti němu namířený tím, že podal se k manželství mladé kněžně Elišce Pomořanské, vnučce krále Kazimíra. Nabízení to přijato s potěšením a v Krakově pak slavena čtvrtá císařova svatba s velikou slavností a nádherou. Tím byl pojištěn pokoj mezi Českým královstvím a Polskem, a král Kazimír staral se napotom, že i uherský král Ludvík choval se na čas pokojně." Rudolf se najednou ocitl v izolaci. A hned nato ho naděje na zajímavý územní zisk přiměla, aby toho odboje nechal. Copak Karel Rudolfovi slíbil? Nejenom slíbil - on mu to taky dal. Uvolnil se totiž trůn v Tyrolích - což byla pro Karla dobrá příležitost, jako svého dotěrného zetě odbýt. Tu máš Tyroly, synku, hrej si a neobtěžuj. Sešli se v Brně a pěkně to spolu upekli. Že budou Tyroly připojeny k rakouskému vévodství. A díky tomu je Tyrolsko až do dneška součástí Rakouské spolkové republiky. Tečka za tím dlouhým dramatem, které odpoutávalo císařovu pozornost od daleko důležitějších problémů, se dostavila o rok později. Šestadvacetiletý rakouský vévoda, kterého si Karel vybral za zetě nejspíš omylem, náhle zemřel. "Opravdu málo chváliti se může císařovo přání, aby syna svého viděl hned také skutečným králem a tudíž aby ho i korunovati mohl. Jalový byl zámysl jeho, že si přál pojištěnu míti dědičnost trůnu a Čechy aby byly uchráněny od záhubného mezivládí - vždyť Václava nemohla již nikterak minouti koruna v budoucnosti. Zjevila se tím jen Karlova zvláštní křehkost a záliba ve své krvi. Zejména Arnošt arcibiskup se dlouho zdráhal povoliti žádosti císařově."  

"Korunování," měl se vyjádřit Arnošt z Pardubic, "není pouhý marný obřad a neuděluje pouze práva, nýbrž ukládá i povinnosti, jichž dítě ne hned cele vědomo si býti může." Také fingovaný list maličkého Václava Karlovi Čtvrtému (nejspíš ho vyhotovil arcibiskup Arnošt) dal průchod nesouhlasu s tím prázdným korunovačním aktem, které se týkalo dítěte, sotva odrostlého plenkám. To děcko samozřejmě nemělo a nemohlo mít o významu toho obřadu vůbec pojem. Arnoštův nesouhlas však nebyl nic platný. "Nakonec provedl císař vůli svou přece a v den svatého Víta, 15.června 1363. roku korunován jest Václav v arcibiskupském kostele pražském." Václavova korunovace českým králem se stala předmětem přímo sžíravé kritiky všech lucemburských nepřátel. O celé té slavné korunovaci napsal takovou, no, dejme tomu reportáž pražský kanovník Pavel Žídek, a protože svůj spis jménem Spravovna sepsal česky, i my jej uvedeme v češtině. Se vším všudy. I se slovem, které v dnešních slovnících označujeme jako "vulg.", tedy vulgární, které však našim předkům zřejmě jako takové nepřišlo. 

"Když byl ve dvú letú, tehdy korunován jest na hradě a v té chvíli plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricí na hradě, až jeden pekař dal mu koláček, teprv se utajil." No, a my si myslíme, že lépe jsme dnes ani skončit nemohli. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas