1202. schůzka: Ticho po pěšině

V řadách českých politiků i politických stran vyvolala válka nejprve těžkou dezorientaci. Byli ze dne na den postaveni před hotový fakt a nikdo se na jejich postoje neptal. A brzy nato se dostavila vážná deprese. Poslanci rozpuštěného říšského sněmu vypověděli své pronajaté vídeňské byty, rozjeli se domů a raději ani nedutali. Většina z nich zvolila taktiku přežít a nevystrkovat nos.

Pro všechny bylo šokující, jak si císařská armáda nebyla schopna poradit s malým Srbskem, jehož sveřepě vzdorující junáci nemínili vydat ani píď své země. Snad ještě překvapivější byl současný nástup Rusů na východě. Rakouskou generalitou podceňovaní protivníci zprvu jasně vítězili a poté, co ruská armáda obsadila Varšavu, Krakov a blížila se Slezsku i Moravě, propukla panika jak v nejvyšších státních a vojenských kabinetech, tak v duších českých politiků

Kradmo si šeptali, že za úspěchy Rusů jistě může plukovník Alfred Redl, nedávno odhalený špion, který svým ruským chlebodárcům předával nejtajnější vojenské informace včetně rakouských mobilizačních plánů.

Případ plukovníka Redla, to byla explozivní aféra, která měla zůstat ututlaná, ale nepodařilo se ji pohřbít, mimo jiné zásluhou všetečného pražského novináře Egona Erwina Kische. Dodnes však v detailech zůstává plná nejasností. Alfred Redl byl bystrý mladík z početné rodiny chudého železničáře v Haliči. Pak absolvoval kadetku a vídeňskou tereziánskou akademii - s excelentními výsledky. To ho předurčilo k oslnivé kariéře. Ctižádostivý, pracovitý starý mládenec, organizačně zdatný, jazykově vybavený (ovládal šest řečí) se vypracoval do šéfovského křesla takzvané Kundschaftstelle, centrály vojenského zpravodajství. Zavedl tam řadu novinek - odposlechy, fotodokumentaci k zájmovým osobám, databázi otisků prstů a podobně. Mluvilo se o něm jako o „lovci špionů“. Jeho působištěm byla Praha a jako náčelníka štábu 8. armádního sboru ho čekaly generálské epolety.

Krátce před náhlým koncem zajel do Vídně, kde se ubytoval v hotelu Klomser. Tam ho navštívili pracovníci tajných služeb. Po výslechu mu ponechali na pokoji nabitý revolver. Redl porozuměl a 26. května 1913 před úsvitem se zastřelil.

Vyšlo totiž najevo, že od roku 1900 intenzivně pracoval pro carskou špionáž. Rusové ho přiměli ke spolupráci poté, co odhalili jeho homosexualitu. Vydírali ho pohrůžkami zveřejnění série choulostivých snímků. Redl, považovaný za bezmezně spolehlivého vojáka, muž přímo u zřídla informací, dodával Rusům vše, co si přáli, až po mobilizační plány. Nechce se moc věřit, že elitní dvojitý agent se dopustil primitivní chyby - zajel si pro obálky uložené poste restante, ve kterých byly honosné výplaty, a ty ho prozradily.

Čeští politici zatím zůstávali tiší a nenápadní. Pštrosí politika jim vydržela dalšího půldruhého roku. Když ale v listopadu 1916 zemřel František Josef I. a nahradil ho mladý Karel, profesionální voják, nabraly události docela jiný směr. S vědomím, že hospodářsky i morálně zdevastovaná monarchie nemá už ve válce šanci na vítězství, počal panovník hledat cestičky k míru, třeba i separátnímu.

Ovšem nedařilo se mu to. V té věci mu vojenští jestřábi v čelem s arcivévodou Bedřichem a Hotzendorfem překáželi. Rozhodl se tudíž pro eliminaci jejich vlivu a oba tvrdošíjné válečníky v březnu 1917 odvolal, aby se velení armády, jakkoli nepříliš zkušený, chopil sám. V témže období obnovil i přes tři roky rozpuštěný parlament a svolal zahálející poslance do Vídně.