22. července  2018 v 08:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1204. schůzka: Válka – škola života

O tomto si mohli občané Rakouska-Uherska nechat za války jen zdát - Foto: Fotobanka Pixabay

O tomto si mohli občané Rakouska-Uherska nechat za války jen zdátFoto: Fotobanka Pixabay

Jak žili naši předkové během Velké války? Aniž by o to žádali, ze dne na den se octli v krušné škole života. Vedle těch negativních zážitků si odnesli i zkušenosti pozitivní - například šetrnost a vynalézavost.

Vynalézavost z nouze nezná mezí. Chyběly za války průmyslu některé suroviny? Našly se náhradní. Textilky začaly vyrábět látky z kopřiv, papíru i mechů. Baťovy závody kvůli nedostatku měkčidel pro koželužny začaly vykupovat slepičí trus. Britové vyřešili nedostatek acetonu k výrobě bezdýmného střelného prachu tím, že aceton získávali fermentací hnoje a koňských koblih. K výrobě olejů sloužila semena lnu, jádra pecek, bukvice. Umělé tuky jako ceres a margarín takřka žádné suroviny ze živé přírody nepotřebovaly. K výrobě mouky se z nouze používaly žaludy, jejichž sběr byl dokonce nařízen školám. Žaludy se usušily, upražily a vápennou vodou vyluhovaly, aby ztratily trpkost. Teprve potom se semlely. A víte, kdo vynalezl nouzové párky ze sóji? Mladý Konrad Adenauer, budoucí kancléř Spolkové republiky Německo. 

Konrád Adenauer, budoucí kancléř Spolkové republiky Německo. Věděli jste, že to byl on, kdo vynalezl nouzové párky ze sóji?

Konrád Adenauer, budoucí kancléř Spolkové republiky Německo. Věděli jste, že to byl on, kdo vynalezl nouzové párky ze sóji?

Až do začátku války byly české země považovány za obilnici Předlitavska, ale i za zahradu této půlky říše, neboť zdejší chmel, ovoce, len, mák a další plodiny kryly až tři čtvrtiny celkové produkce monarchie. Mobilizace a vše, co přišlo po ní, to byla pro vyspělé české zemědělství zničující rána. Uprostřed sklizně byly náhle desetitisíce mužů odvedeny od práce, která zbyla na ženy. Erár rekvíroval skot, prasata a většinu koní... Spěšným soupisem obilních zásob, které pak zemědělci museli povinně prodat státu, byla zabavena i úroda. Ztrátou pracovních sil, potahů, brzkým nedostatkem osiv i hnojiv klesla produkce obilí během války na polovinu, brambor na třetinu a podobně tomu bylo u ostatních plodin a živočišných výrobků. 

Rekviziční komise začaly rolníkům zabavovat prakticky všechno, co vypěstovali. Ponechávaly jim jen nepatrný díl produktů v množství odpovídajícím životnímu minimu. I přes strohá nařízení a hrozby represemi - za zatajování zásob hrozila sankce pěti tisíc korun nebo půl roku vězení - však rolníci potraviny ukrývali, jak pro své rodiny, tak s úmyslem přivydělat si na černém trhu. 

Nelegálnímu obchodu mezi městem a venkovem se začalo říkat „fechtování“, od německého fechten - šermovat, ale taky žebrat. A lidem, kteří z měst vyjížděli na venkov ověšeni taškami a s tlumoky na zádech, se přezdívalo „baťoháři“ nebo „baťůžkáři“. V počátečním válečném období černý obchod fungoval ještě prostřednictvím směny za peníze, kupovalo se za dvojnásobek až čtyřnásobek úředních cen. Jenže bankovky rychle ztrácely na hodnotě a venkov víc toužil po nedostupném průmyslovém zboží: po petroleji, lihu, sodě, mýdlu, pracích prostředcích. Kupodivu třeba i po cukru, který si rolníci neuměli vyrobit. A tak se černý trh přeorientoval na „pravěkou směnu“. Ty mně kopu vajec, hrudku másla, my vám cukr a šperk či tyhle krásné šaty pro panímámu (ceny oblečení nekřesťansky vzrostly, dámské šaty přišly na 1200 až 1500 korun). 

Jakkoli byl černý trh mezi městem a venkovem čím dál rozvětvenější, lze dnes tu spontánní samoobslužnou výpomoc brát se značnou míru pochopení, neboť napravovala či zmírňovala neschopnost státu zajistit výživu občanů. O to odpudivěji je třeba vnímat praktiky kasty šmelinářů a keťasů. 

Výraz keťas je též odvozený z němčiny, z výrazu Ketten čili „řetěz“, přesněji od pojmu Kättenhändler - „obchodník v řetězci“. V přeneseném smyslu tedy zbohatlík propojený s dalšími kšeftaři. Zatímco dělnická máma jela bůhvíkam s rancem pro trochu mouky či brambor, keťas kupoval načerno od sedláků celá prasata, fůry obilí a přeprodával pak se ziskem rozbourané maso či pytle mouky řezníkům, pekařům či pracháčům. 

Z košatého, přívětivého, poklidného žití odvál vichr války bezpočet hodnot, návyků, každodenních praktik i všedních maličkostí, jež lidé doposud brali za zcela samozřejmé. Na druhé straně do českých zemí za celou dobu trvání první světové války nevkročila noha nepřátelského vojáka a žádné město, žádná vesnice, žádná továrna se neproměnila v ruiny bez života. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas