1206. schůzka: Z toho hocha bude jednou něco znamenitého

10. listopad 2023

Coby šéf mladočeské strany, ale i svým autoritativním, aristokraticky odtažitým vystupováním, byl Karel Kramář prvořadou osobností české politiky. Ve svých rozmáchlých geopolitických úvahách však zašel příliš daleko - k vizionářství, jež bylo od začátku utopií, ba vykazovalo rysy jakéhosi „českého imperialismu“. Zakladatel takzvaného novoslovanství a zapřisáhlý rusofil se upnul k projektu zřízení „slovanské veleříše“, jejíž součástí by se staly i české země.

Příběh Karla Kramáře (1860-1937) může sloužit za takřka čítankový příklad rychlého vzestupu tehdejších českých ambiciózních rodin. Ještě jeho otec začínal jako prostý zedník ve Vysokém nad Jizerou. Vlastní pílí vybudoval prosperující stavební firmu a synovi mohl dopřát exkluzivní vzdělání. V šestnácti Kramář opustil domov a studoval na reálném gymnáziu v Praze na Malé Straně. Jeho vlohy ocenil třídní profesor: „Z toho hocha bude jednou něco znamenitého!“

Jak pokračovala jeho kariéra? Byla oslnivá. Započala studiem práv, politologie a ekonomie na pěti univerzitách, včetně berlínské, pařížské a štrasburské. Dokonale ovládl čtyři světové jazyky.

Kdy a jak se Karel Kramář dostal do politiky? Tento charismatický elegantní muž i temperamentní debatér do ní vstoupil po boku TGM - spolu s ním se podílel na založení české strany lidově-realistické. V pouhých jednatřiceti letech se Kramář stal nejmladším poslancem říšské rady. Prosadil se do čela mladočeské strany a jako hlavní tvůrce takzvané pozitivní politiky se ocitl v prvořadé funkci místopředsedy říšské sněmovny. Jeho přínosná koncepce spočívala v jakémsi výměnném politickém obchodu, kdy za podporu vládních projektů získávali čeští poslanci ústupky a koncese pro české země, například rychlou výstavbu škol, železnic či regulaci řek.

Zajímavý byl i Kramářův soukromý život. Platil za dobrého společníka, dlouho se však stranil vztahů se ženami. Když v roce 1890 přijel do Ruska, začaly chodit do Prahy - například Masarykovi - nadšené dopisy: „Posílejte nám sem víc takových lidí, petrohradské dámy jsou z něho u vytržení.“

V dubnu onoho roku 1890 se Kramář dostal v Moskvě do salonu tamní intelektuální elity u Alexeje Abrikosova, spolumajitele továrny na cukrovinky a první konzervárny ovoce. S jeho rodinou cestoval také do Abrikosovova letního sídla na Krymu. A vášnivě se zamiloval - do Abrikosovovy manželky Naděždy. Byla to láska na první pohled a na celý život. Naděždě se až po deseti letech podařilo dosáhnout rozvodu. Svatba se uskutečnila 17. září 1900 na Krymu v zámečku Gaspro hraběnky Paninové. V jeho blízkosti si manželé vybudovali letní sídlo, přepychovou vilu Barbo, jejímž projektantem byla architekt Jan Kotěra. Tam trávili parlamentní prázdniny až do bolševické revoluce v roce 1917, po níž byla vila zkonfiskována.

V obavách před germánskou rozpínavostí a pod vlivem své ruské ženy vyrostl Karel Kramář ve vůdčí postavu novoslovanství. Horoval pro uskutečnění utopické ideje zřízení slovanské veleříše pod žezlem cara. V květnu 1914 vypracoval náčrt její struktury i ústavy, přičemž materiál tajně poslal do Ruska. Kramářovo impérium opřené o Rusko mělo tvořit ještě pět dalších slovanských monarchií: království bulharské, černohorské, srbské, polské a samozřejmě české. Korunou grandiózního záměru se měl stát koridor k bratrům Jihoslovanům, který měl oddělit Rakousko a Maďarsko a zajišťovat Čechům přístup k moři. Na začátku první světové války Kramář s oblibou říkal: „Buď bude Rusko sahat až k Aši, anebo Rakousko až do Kyjeva.“

V květnu 1915 byl Kramář zatčen a odsouzen, z politického života měl zmizet přední český politik, V roce 1917 po nástupu Karla I. na trůn byla Kramářovi udělena milost. „Kramář se vrací s gloriolou mučedníka,“ konstatuje historik Luboš Velek, „mučedníka, který se obětoval a který měl být obětován za český národ.“

Po bolševické revoluci a následné občanské válce v Rusku se Kramář se svou ženou vrhli do podpory ruské emigrace. Ještě předtím si postavili hlavní sídlo v Praze - na místě někdejší hradčanské bašty svatého Tomáše. Ano, je to známá Kramářova vila, dnes občasná rezidence českých premiérů. S ohledem na pozdější nepříliš dobré vztahy Masaryka a Kramáře, který se po roce 1918 stal prvním ministerským předsedou Československa, se vile za první republiky říkalo „vzdorohrad“.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související