9. září  2018 v 08:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1211. schůzka: Poslední dnové monarchie

Československé legie v Rusku - Foto: Post Bellum

Československé legie v RuskuFoto: Post Bellum

Kdybychom neznali pokračování, neměli možnost zpětného pohledu, nevěděli, jak se vše odehrálo a vlastně zdařilo, musili bychom Masaryka považovat za exaltovaného snílka. Pouhého čtvrt roku poté, co jako jediný významný Čech odešel do exilu, napsal v únoru 1915 jasnozřivě (i jeho příznivci to považovali za velikášství): „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního postavení k Rakousku i Spojencům. To nám umožní ve chvíli mírového jednání dosáhnout aspoň minima našich požadavků. V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň kolem nás přejít mlčky, pokud budeme mít vojáky. Bez rozhodného boje, i vojenského, nedostaneme však nic od nikoho.“

Jestli ze 106 českých poslanců na říšské radě jich 104 zůstali doma, aby „zazimovali jako medvědi“, pak Masaryk během jejich spánku se svými „dvěma kluky“ už čile budoval blanické vojsko. Nejpodivuhodnější na tom bylo, že vojsko do dvou let vzniklo, udělalo díru do světa a politicky plnilo přesně tu roli, kterou Tomáš Garrigue Masaryk legiím ve svém opovážlivém snění uložil. 

Česká družina na Rusi byla zárodkem našich legií 

Masarykovi tehdy jistě poskytly inspiraci dvě nevelké jednotky, každý v jiném koutu světa, které se spontánně zrodily hned na začátku války nezávisle na jeho úvahách. Tu první založili ve Francii čeští a slovenští krajané. Přihlásili se do ní hlavně tamní sokolové. A rotě, v níž po krátkém intenzivním výcviku zamířili na frontu, dali jméno Nazdar. 

Rota Nazdar v městě Bayonne v říjnu 1914 před odjezdem na frontu - Foto: Památník odboje ČSR, Zdroj: Baskitské muzeum on-line

Rota Nazdar v městě Bayonne v říjnu 1914 před odjezdem na frontuFoto: Památník odboje ČSR, Zdroj: Baskitské muzeum on-line

Druhá jednotka se v témže čas zformovala na území samoděržaví, v Kyjevě, kde se shromažďovali muži z početného rezervoáru našich vystěhovalců na Rusi, v zabraném Polsku a na Ukrajině. Tato takzvaná Česká družina se v první vývojové fázi stala součástí carské armády. Její příslušníci se osvědčili jako rozvědčíci, průzkumníci, tlumočníci, ale i diverzanti, pronikající díky znalosti češtiny či slovenštiny do rakouských linií na východní frontě. Mnohokrát se jim podařilo přemluvit kolegy v neštěstí ke zběhnutí na opačnou stranu zákopů. Při dezerci části 28. pluku sehráli významnou agitační roli. 

Zatímco francouzské rotě Nazdar dopřál osud jen krátkou slávu, neboť do půl roku po bojovém nasazení v severní Francii byla z poloviny vybita a vzápětí rozpuštěna, respektive rozptýlena do jiných formací, Česká družina na Rusi se po řadě vývojových peripetií, konfliktů a proměn stala jádrem příštích československých legií. 

Z nehynoucí oddanosti byla nehynoucí ostuda 

Od počátku války se Rakousko-Uhersko měnilo ze spojence v závislý, podřízený přívěšek německé říše, a to vojensky i politicky. Tíha faktické nesamostatnosti signalizovala, co nejspíš po válce přijde: Velestát Germánů, v němž Češi budou okrajově živořit na velkopansky přiděleném skrojku prostoru. 

Na pozadí událostí a dějů evropských se současně odehrávaly méně nápadné, avšak pro blízkou budoucnost důležité proměny doma. Šlo o posuny ve vidění a názorech na vývoj situace. O pozvolný obrat v myslích a srdcích jak předních politiků, tak veřejnosti. 

Otakar hrabě Černín z Chudenic (1872–1932), rakousko-uherský ministr zahraničních věcí v letech 1916–1918 - Foto: Carl Pietzner,  Rakouská národní knihovna, public domain

Otakar hrabě Černín z Chudenic (1872–1932), rakousko-uherský ministr zahraničních věcí v letech 1916–1918Foto: Carl Pietzner, Rakouská národní knihovna, public domain

Vznik Českého svazu a Národního výboru jakožto naší reprezentace byl do značné míry vynucený, opsaný krok, okopírovaný podle analogických institucí, jež si zřídili čeští Němci. Našinci nemínili zůstat pozadu. Ale první veřejné vystoupení Svazu v lednu 1917 se zatřpytilo výsostně oportunistickou perlou, když v reakci na Wilsonovo oznámení válečných cílů Dohody (což je nám už známé osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády) proklamovali poslanci „nehynoucí loajalitu k monarchii“. Navíc vyšlo najevo, že květnaté věty nastylizoval vůdcům, Maštálkovi, Staňkovi a Šmeralovi sám ministr zahraničí Czernin, aby mu je obratem jménem národa poslali zpět. 

A z nehynoucí oddanosti byla nehynoucí ostuda, která radikálnější osobnosti vyprovokovala k opozici a činům. Obratu v hlavách jistě přispěla i běžná vládní agenda, kdy se na jednacím stole opět objevily otázky prosazení němčiny jako jediného státního, nikoli jen úředního jazyka v celém Předlitavsku, a to nejlépe oktrojem, tedy neústavní cestou, nařízením. Pro Čechy byla ta obehraná píseň už nepřijatelná. 

Hlad a demonstrace, která skončila katastrofou 

Jaro 1917 přineslo ještě dalším zlou zkušenost. Chronický, nyní už drtivý hlad donutil tisíce zoufalých lidí, zvláště matek, aby bez ohledu na strach z represálií vyšli do ulic. 

Revoluce často začínají ve frontě na chleba. Příznaky ne-snášenlivosti vůči režimu se začaly během sedmnáctého roku hromadit. Na straně jedné vzbudil naděje císař Karel přísliby uvolnění, na straně druhé byli občané svědky rozvratu. Selhávala doprava, pro nedostatek surovin často ustávala práce ve fabrikách, nebylo uhlí na otop, a co především – nebylo co jíst. 

Kolektivní stres hladovějících občas přerostl v demonstraci. Nejtragičtější událost se odehrála 26. dubna 1917 v Prostějově, kde vyšlo na náměstí 8000 šiček, žádajících více chleba a uhlí. Už v noci předtím kdosi rozbíjel okna Národního domu a hejtmanství. Aby „nastolil pořádek“, povolal hejtman Wierer vojenské posily z Olomouce, vesměs mladé Maďary. Když jejich velitel Zapletal nedokázal chaos zvládnout, dal povel ke střelbě. Vojáci zareagovali s nepochopitelnou brutalitou: na prostějovském náměstí zůstali 23 mrtví a 80 raněných, většinou bezbranných švadlen.

  

Poslanci se ozvali na nátlak novinářů 

To vše se už nedalo přehlížet. A tak se zrodil proslulý Manifest spisovatelů. Což byl první veřejný, oficiální projev nesouhlasu s utahováním šroubů, s absurdním „řešením“ prohlubující se hospodářské katastrofy za asistence obušků a pušek, notabene při současném vynucování občanské oddanosti režimu. 222 známých osobností se vzchopilo a řeklo v květnu 1917 dost. 

„Od vzniku tohoto zásadního textu už zastupitelé ze sněmovní tribuny mluvili vždy s uchem přiloženým k srdci národa,“ napsal pak Karel Čapek. 

Hlas mistrů pera novinářů a vědců přiměl skutečně české poslance, aby se ozvali. A bylo to, jako by se začali hlásit k dosud odmítané maximalistické koncepci Masarykově: „Opírajíce se v této dějinné chvíli o přirozené právo národů na sebeurčení a svobodný vývoj, budeme se v čele svého lidu domáhat sloučení všech větví československého národa v demokratický stát.“ 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas