16. září  2018 v 08:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1212. schůzka: Kdopak jsou ti Češi; lituji, neznám, neslyšel jsem

Vlajka Československé národní rady (původně Štefánikova vlajka) - Foto:  TheBlueJett4, Wikimedia Commons, public domain

Vlajka Československé národní rady (původně Štefánikova vlajka)Foto:  TheBlueJett4, Wikimedia Commons, public domain

„Kdopak že jsou ti Češi? Lituji, neznám, neslyšel jsem.“ Takto běžně začínaly dialogy při vstupních agitačních prezentacích, ať tři muži v exilu zaťukali na jakékoli dveře. Trio Masaryk – Beneš – Štefánik ale nakonec svět s Čechy seznámili. A to za vydatné podpory českých legionářů.

„Jsme tu hanebně neznámí,“ to psal Tomáš Garrigue Masaryk sklíčeně domů. Pro odbojovou práci to byla skutečnost nepříznivá, pro profesorův převratný projekt přímo zoufalá. Muselo se takřka vždy začínat od nuly. Propagační, vysvětlovací a osvětová činnost si vyžadovala většinu času, plné tři první roky. 

Tři roky, které tomuto společnému cíli zasvětili tři muži. K osamělému profesoru Masarykovi se připojili dva přátelé, jeho bývalí žáci o více než jednu generaci mladší, oba doktoři filosofie. Edvard Beneš, o 34 léta mladší vystudovaný sociolog, a Slovák Milan Rastislav Štefánik, absolvent oboru astronomie na přírodovědné stolici pražské university, mladší o 30 let.  

Edvard Beneš, typ člověka, který nehřeje ani nestudí
 
 

Doktor Edvard Beneš byl diplomat a politik tělem i duší, workoholik oddaný práci. Ve vrcholové politice vydržel takřka 40 let. 

Narodil se 28. května roku 1884 v Kožlanech na Rakovnicku. V matričním záznamu o narození a křtu jej farář Josef Kubů zapsal jako Eduarda – svoje jméno si Beneš pozměnil na angličtějšího Edvarda později. Byl benjamínek z deseti dětí poměrně úspěšného gruntovníka Matěje Beneše a jeho ženy Anny, za svobodna rovněž Benešové. 

Hana Benešová a Edvard Beneš (mlýn na Soukeníku, 1921) - Foto: Josef Jindřich Šechtl

Hana Benešová a Edvard Beneš (mlýn na Soukeníku, 1921)Foto: Josef Jindřich Šechtl

Ambiciózní mladík zahořel pro politické vědy a učinil vše pro to, aby byl dokonale připraven. Studoval na Sorbonně a na Svobodné škole politických nauk v Paříži, poté na právech v Dijonu, kde získal doktorát, který mu ale doma neuznali, dále v Berlíně, na filosofii v Praze. Právě tehdy vzniklo přátelství s TGM. V Praze se habilitoval na docenturu a současně si přibral ještě práva – tato studia však nedokončil. Hluboce si osvojil politologii, sociologii, ovládl několik jazyků, zejména francouzštinu, kterou pak učil na pražské obchodní akademii. Přednášel i sociologii na filosofické fakultě. 

Už za pobytu v Paříži poznal Beneš svou příští ženu Annu Vlčkovou, která tam studovala a složila doktorát. Později si i ona změnila svoje křestní jméno – namísto Anny byla napříště Hana. Vzali se v roce 1909 v Praze, potomků se však nedočkali. Paní Hana byla svou kultivovaností manželovi celoživotní oporou a pomocnicí. Po Benešově odchodu do exilu žila dlouhé čtyři roky sama, takřka rok byla vězněna. 

Masaryk uznával: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“ Jako generální sekretář Československé národní rady řídil náročný Beneš valnou část propagační kampaně, ve Francii a Británii prosadil uznání legií jako spojeneckých sil Dohody. 

Později vymohl uznání exilové Národní rady coby prozatímní vlády příští Československé republiky. Podstatnou roli sehrál na mírové konferenci ve Versailles při ustavení hranic republiky. Stal se spoluzakladatelem Společnosti národů – roku 1920 byl ve svých 36 letech jejím předsedou. 

Po vzniku republiky byl mnoho let ministrem zahraničí, od prosince 1935 druhý československým presidentem. O věcném, střízlivém pracantovi Benešovi, který nekouřil, jak o něm tvrdil Antonín Švehla, „Ani ženské neměl“, se říkávalo, že je to „typ člověka, který nehřeje ani nestudí.“ 

Co si Masaryk myslí, to Beneš řekne nebo napíše a Štefánik udělá 
 
 

Milan Rastislav Štefánik mezi vlastenci ve Washingtonu v roce 1917 - Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

Milan Rastislav Štefánik mezi vlastenci ve Washingtonu v roce 1917Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

I když se Milan Rastislav Štefánik dožil jen osmatřiceti let, jeho život nabitý dramaty, rozbíhavými zájmy, úspěchy, ideály lze bohužel nenapravitelně zploštit. Jeden z hlavních tvůrců Československé republiky se narodil 21. července roku 1880 k Košiariskách, malé kopaničářské vísce při slovensko-moravských hranicích. Na svět přišel jako šestý ze 12 dětí do velké rodiny evangelického pastora Pavla Štefánika a Albertiny, jejich předkové měli zemanské i české kořeny. 

Otec ho vychoval k pevnému vlastenectví. Sám byl však dřevní národovec a konzervativec, zatímco z jeho syna vyrostl liberál a demokrat – neměli šanci si porozumět a také se dramaticky rozešli. Po středoškolských studiích na maďarských školách přišel do Prahy. 

Pro první roky si zvolil stavební fakultu na Českém vysokém učení technickém. Technické nadání měl skvělé, šla mu matematika, ale obor mu nesedl, a tak přešel na filosofii, na přírodovědnou stolici, kde si zapsal astronomii a matematiku. Součástí studia byly i filosofické přednášky, při nichž mu celoživotně uhranul profesor Masaryk. 

Když odpromoval, odešel do Paříže, kde si udělal mnoho důležitých známostí. A to v místní vědecké, kulturní i aristokratické společnosti. Pozici si budoval ve světě astronomie. Jako jediný člověk na světě vystoupil šestkrát do skromné vysokohorské hvězdárny na Mont Blancu. Sjezdil svět za pozorováním zatmění slunce či Hallyeovy komety. Vydobyl si jméno i jako astrofyzik a meteorolog. 

Když vypukla válka, vstoupil do francouzské armády. Po krátkém pilotním výcviku náruživě létal na frontách ve Francii, Srbsku, Itálii jako průzkumník a meteorolog. Francouzská vláda ho pověřila vybudováním centrální armádní meteorologické služby. 

Štefánik na Tahiti - Foto:  archiv SNM – Muzea M. R. Štefánika

Štefánik na TahitiFoto:  archiv SNM – Muzea M. R. Štefánika

V krátkém čase dvou let se vypracoval z pilota desátníka do hodnosti brigádního generála. Na fotografiích v generálské uniformě vypadán Štefánik skvěle, ale ve skutečnosti byl prý malý, pohublý, hranatý, bledý, v tváři poďobaný od neštovic, poněkud plešatý. 

Nepůsobil přitažlivě, přesto byl pro každou společnost neodolatelný, ženy po něm šílely, a on, starý mládenec, toho rád využíval. Měl řadu lásek a známostí, opouštěl je snadno, zato ony vesměs nemohly zapomenout. Snad jen dcera Jaroslasva Vrchlického Eva mu dala košem. 

Jako letec průzkumník na italské frontě Štefánik na jaře 1916 osobně rozhazoval ze svého letounu nad pozicemi českých pluků letáky, v nichž Čechy a Slovany vůbec vy-zýval: „Kdo máš čest v těle a slovanskou krev v žilách, pamatuj, že svatou povinností tvou je využití každé příležitosti k zeslabení, jimž dnes sloužíš. Vzdej se při první příležitosti armádě italské!“ 

V exilové společnosti se prý říkávalo: „Co si Masaryk myslí, to Beneš řekne nebo napíše a Štefánik udělá.“ Zatímco dříč Beneš si otevíral cizí dveře spíše svou úporností, Štefánik tak činil se samozřejmým šarmem. 

Nejen agitací, přesvědčováním, politicky, nýbrž i zbraněmi
 

Až do roku 1917 byly naše dobrovolnické jednotky v Rusku, pomalu se formující z jádra takzvané České družiny, součástí carské armády. Avšak ruským politikům ani vojenskému velení nebyla iniciativa krajanů ochotných zapojit se do války vítaná, budila nedůvěru. Ač se do jednotky hlásili vesměs Češi, kteří se přistěhovali na sklonku 19. století, takže zde už zakořenili jako ve své druhé vlasti, podezíravost úřadů vůči jejich spolehlivosti nepomíjela. Zejména se týkala těch, kdož si ponechali (ať vědomě či z lehkomyslnosti) rakouské občanství. Než byli do družiny přijati, musili si nejprve zařídit takzvané „poddanství carovi“ (tedy občanství), a leckdy přijmout i pravoslaví. Důvěru ale nezískali. 

Česká družina v Rusku - Foto: Zdroj: publikace K vítězné svobodě 1914 - 1918 - 1928, archiv VHÚ Praha

Česká družina v RuskuFoto: Zdroj: publikace K vítězné svobodě 1914 - 1918 - 1928, archiv VHÚ Praha

Jako samostatná bojová jednotka nebyla proto Česká družina na frontě vůbec nasazena. Dobrovolníky, kterých bylo zprvu kolem sedmi stovek, rozdělili do čet a poločet, a pod dohled je přidělili k ruským plukům. 

Tam si pak krajané postupně vydobyli ostruhy jako výteční průzkumníci, tlumočníci a diverzanti, často přivádějící „jazyky“ a zběhy. Teprve v lednu se útvar přeměnil aspoň ve střelecký pluk. Dvojnásobný despekt pak měla vojenská místa vůči zajatcům, „Rakušákům“, co sem hromadili v zajateckých táborech a mnozí se do oddílu „dobrovolců“ hlásili. 

Masaryk z Londýna situaci bedlivě sledoval a snil o tom, jak tamní ohromný lidský potenciál držený v lágrech využít. Dohodové mocnosti by začaly na odbojovou akci exilu pohlížet s větším respektem, kdyby byl protirakouský zápas veden nejen agitací, přesvědčováním, politicky, nýbrž i zbraněmi. 

Nešťastná mise Josefa Düricha
 

Masaryk nikdy neměl daleko od slov k činům. S Benešem si rozdělili úkoly a už na jaře 1916 získali z kompetentních francouzských míst předběžný souhlas s transferem družiníků do Francie, kde jich na frontové linii bylo zapotřebí jako soli. 

Josef Dürich (1847-1927), český politik, účastník československého zahraničního odboje za 1. světové války, dramatik a spisovatel - Foto:  Österreichische Nationalbibliothek, public domain

Josef Dürich (1847-1927), český politik, účastník československého zahraničního odboje za 1. světové války, dramatik a spisovatelFoto:  Österreichische Nationalbibliothek, public domain

TGM pověřil kolegu Josefa Düricha, ať choulostivou záležitost v Rusku nějak vyřeší. Ať ruské činitele přesvědčí, proč budou ve francouzských zákopech Češi užitečnější. A také, jak jejich odchodem pominou ruské obavy, že mají v armádě pátou kolonu „Rakušáků“, co už jednou zradili. 

Za Dürichem se vydal i Milan Rastislav Štefánik. Dürich se sice v Kyjevě se Svazem krajanských spolků dohodl, že dobrovolnické jednotky se podřídí svrchovanosti Československé národní rady v Paříži, pak ale na něho zadupali carští úředníci a on otočil. 

Pro odboj to však bylo řešení nepřijatelné. Exil přece toužil po vojsku pod svou gescí. Bezradný Dürich tedy s ruským souhlasem založil Česko-slovenskou národní radu na Rusi, stanul v jejím čele a dokonce pobíral od ruských protektorů peníze. To rázného Štefánika na výsost rozčililo a jako jeho nadřízený Düricha z Československé národní rady vyloučil. 

Co trvalo dva roky, po revoluci se zvládlo za pár týdnů
 

Situaci ale změnila únorová revoluce v roce 1917 v Rusku. Masaryk se ihned vydal do „svobodné Rusi“ v představě, že s příchodem demokracie nadešel i okamžik rozhodujícího zápasu s Německem a Rakouskem-Uherskem, do něhož se liberalizovaná říše vrhne nyní všemi silami. 

Lenin po návratu z exilu na petrohradském nádraží v dubnu 1917 - Foto: CC0 Public domain

Lenin po návratu z exilu na petrohradském nádraží v dubnu 1917Foto: CC0 Public domain

Do Petrohradu dorazil TGM po velkém zdržení během cesty až 16. května 1917. To už tam měsíc operoval Lenin se svými kompradory, populisticky a za nadšeného souhlasu mas, žádajících „Mír a půdu!“ Zasazoval tím smrtící rány posledním zbytkům bojeschopnosti ruské armády. Pod vlivem jeho hesel si vojáci nepřáli nic jiného než svléknout uniformy. 


V týchž dnech ministr války prozatímní vlády Alexandr Kerenskij připravoval ve snaze dodržet závazky Ruska vůči Dohodě novou ofenzívu. Krátce před jejím zahájením Kerenskij rozhodl, přičemž Masaryk jeho krok přes své zdejší kontakty významně ovlivnil, o napříště svobodném, neomezovaném náboru dobrovolníků do československých legií. 

Načež vzápětí, jak Kerenskij a velitel ofenzívy generál Brusilov potřebovali angažovat každou ozbrojenou ruku, byl vydán rozkaz o vůbec prvním nasazení Čechů a Slováků v poli. Až dosud omezovaný nábor se změnil v opak, v takřka chaotické verbování. 

Jestli se první pluk stavěl přes dva roky, nyní se početní stav dobrovolníků podařilo znásobit v pár týdnech. Do ofenzívy už nenastupoval jeden pluk, ale střelecká brigáda – hned tři pluky.
 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas