14. října  2018 v 08:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1216. schůzka: První bitva legií československých

Československé legie v Rusku - Foto: Post Bellum

Československé legie v RuskuFoto: Post Bellum

Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta domů tak nakonec byla delší a obtížnější než jejich působení na bojištích první světové války

Poslední ruská ofenzíva 1. července začala, a to na široké frontě v Haliči pod velením generála Brusilova. Ruský postup proti rakousko-uherským a německým, sborům trval asi čtrnáct dní. Pak se fronta nakrátko ustálila, načež přišel ruský ústup, zrychlující se v útěk. A to byl na východní frontě definitivní konec. Pravda, v únoru 1918 ještě jednou zaútočili Němci, aby si vynutili brestlitevský mír. 

Bitva u Zborova, vesnice na západní Ukrajině poblíž Tarnopolu, nebyla v kontextu megabitev 1. světové války žádným spektakulárním střetem, a to ani rozsahem, ani trváním, ani důsledky. 

Tím, že se jednalo o úplně první samostatné bojové vystoupení československé dobrovolnické jednotky v Rusku, navíc o premiéru velmi úspěšnou, byl položen základní kámen našich moderních vojenských tradic.
  

Bitva Čechoslováků proti Čechoslovákům 

Bitva u Zborova začala 2. července 1917. Kerenského ofenzíva započala den předtím, o den později přišla řada i na jižní sektor. O čtvrt na šest ráno začala dělostřelecká příprava, kterou po osmé hodině následoval útok obou finských divizí. O 45 minut později pak útočí i první části Československé brigády. Nejdříve na severním, deset minut poté na středním úseku, později převzal přes odpor ruského velitele iniciativu i jižní úsek. V té době už byla v severní a střední fázi ovládnuta síť zákopů první rakouské obranné linie. Bylo deset dopoledne a Československá brigáda držela celé první obranné pásmo. 

Zákopy u Zborova - Foto:  Bildarchiv ÖNB

Zákopy u ZborovaFoto:  Bildarchiv ÖNB

Žádná z finských divizí však doposud neprolomila ani první obranné pásmo, což vedlo ke značnému ztížení situace, neboť obě křídla proniknuvších legionářů byla vystavena náporu ze stran, zvláště pravé křídlo dočasně uvízlo. V její těsné blízkosti se totiž nacházela dobře opevněná kóta 394, zvaná Mohyla, která měla být podle plánu už v rukou finské divize, ta ovšem doposud neuspěla. Přesto ostatní části Československé brigády pokračovaly zdárně vpřed a ve tři čtvrtě na jedenáct už měly v rukou i druhou rakouskou linii. Okolo jedenácté hodiny se podařilo ovládnout opevněnou výšinu, kótu 392, čímž se rakouskouherské postavení rozdělilo ve dví, ovšem Mohyla stále vzdorovala. Mezitím se kolem poledne podařilo zdolat na několika místech i po-slední třetí záložní obrannou linii. Mohyla padla kolem 14. hodiny. 

Teprve v průběhu řeže se ukázalo, co ani jedna strana netušila, že se proti sobě ocitly pluky legionářské a české – plzeňský, jindřichohradecký, a také olomoučtí myslivci. Nejméně polovina vojáků na rakouské straně byli Češi. 

Ruská apatie vedla ke zhroucení ofensivy 

Odhodlanými legionáři byli dopoledne „bratři“ v rakouských uniformách zahnáni až do svého třetího obranného postavení čili místy do hloubky pěti kilometrů, což ve frontové linii vytvořilo bublinu.
  

Vinou apatických ruských jednotek na křídlech se průlom nepodařilo rozšířit ani udržet, takže během několika dní se celý úsek fronty pohnul zpátky. Útok se změnil v ústup a legionářům nezbylo než se přizpůsobit. 

Byl ztracen nejen „český výběžek“, ale celá ofenziva se brzy zhroutila. Češi zaplatili dvěma stovkami životů a osmi stovkami raněných. Sami ale zajali 3150 nepřátel, čili takřka tolik, kolik činil jejich vlastní početní stav, a ukořistili mnoho válečného materiálu. 

Radola Gajda (z roku 1918) - Foto:  autor neznámý

Radola Gajda (z roku 1918)Foto:  autor neznámý

Hned při prvním nasazení vynikli dosud neznámí velitelé rot a praporů, zejména kapitán Gajda, poručík Čeček a podpraporčík Husák, všichni příští legionářští generálové. 

I přes prohru legie obstály 

Čeští a slovenští „zelenáči“, třebaže dosud neokusili přímý bojový střet, se bili jako lvi, zatímco ostatní jednotky, hlavně ruské pluky na křídlech, zůstaly z velké části letargicky v zákopech. Tím vznikl při českém průlomu výběžek, který pak museli legionáři zase opustit, čili – drsně řečeno – platili životy za nic. 

Statečnost Čechů později, při setkání s Masarykem, ocenil velící generál Brusilov tím, že se Masarykovi „po mužicku“ poklonil, totiž až po pás. A součástí slávy bylo i to, že padla poslední omezení, dříve komplikující nábor legionářů. 

Pluky od Zborova měly slavná symbolická jména. První byl „Svatého Václava“, druhý „Jiřího z Poděbrad“, třetí „Jana Žižky z Trocnova“. Tomáš Garrigue Masaryk bitvu sledoval z Petrohradu prostřednictvím telegramů. Brzy se však s legionáři setkal a 1. pluk (svatováclavský) jako předseda České národní rady přejmenoval na Pluk Mistra Jana Husa. 

Z jedné brigády se stala respektovaná armáda 

Ruský souhlas s budováním legií Čechy nadchl, což mělo okamžité příznivé důsledky: během šesti dalších měsíců se brigáda rozrostla v armádní sbor (se dvěma divizemi), nyní už s vlastní artilerií, ženisty a technickými oddíly. 

Československé legie na Ukrajině a na rusko-rakouské frontě - Foto: Zdroj: publikace K vítězné svobodě 1914 - 1918 - 1928, archiv VHÚ Praha

Československé legie na Ukrajině a na rusko-rakouské frontěFoto: Zdroj: publikace K vítězné svobodě 1914 - 1918 - 1928, archiv VHÚ Praha

Nejpodstatnějším důsledkem bitvy byl ovšem přínos propagandistický. To, jak nečekaně a hned s pronikavým úspěchem vstoupili Čechoslováci na válečnou scénu, zaujalo tisk na celém světě. O vítězství u Zborova psali i největší světové deníky, což se zanedlouho stalo jedním z rozhodujících impulsů pro uznání našeho zahraničního odboje a masarykovské mise. Šlo o marketing a reklamu blyštivého kalibru. Konečně se svět dozvěděl, kdo jsou Češi a o co jim jde. 

„Bratři! Zborovem zahájili jsme svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím. Dokázali jsme přátelům i nepřátelům, že náš národ je rozhodnut domoci se své národní a politické samostatnosti,“ vyjádřil se Masaryk. 

V krátkém období, jež dějiny dopřály Rusku, aby ochutnalo demokracii, se za osobní přítomnosti Masaryka podařilo z pouhé brigády vybudovat respekt budící armádu. 

Tomáš Garrigue Masaryk se vehementně podílel na rozsáhlé agitační práci. Objížděl zajatecké tábory, kde Čechům a Slovákům vysvětloval bytostné souvislosti, jak osobní přínos každého z nich přispěje naplnění vize československé samostatnosti. 

K útvarům se do konce srpna 1917 přihlásilo 7000 nových vojáků, během září 22 000, a než se v Rusku chopil moci Lenin, z právě vytvořené 1. československé divize, stažené do týlu fronty, byl po náboru dalších asi deseti tisíc zajatců zformován 1. armádní sbor o úctyhodné síle čtyřiceti tisíc mužů a začalo se ihned pomýšlet na budování 2. armádního sboru.
  

Do Evropy jakoukoli cestou! 

Ve chvíli, kdy se z nedávné hrstky dobrovolníků vytvořila počtem, výzbrojí i vysokou morálkou velká regulérní armáda, tak se však ocitla v mlýnu kontroverzních cizích zájmů, z nichž žádný nevyhovoval původním motivům vzniku legií. 

Bílíme!! Obraz s legionářem, který bílí místa Transsibiřské magistrály ovládaná československými legiemi - Foto: František Parolek,  public domain

Bílíme!! Obraz s legionářem, který bílí místa Transsibiřské magistrály ovládaná československými legiemiFoto: František Parolek, public domain

Masarykovi bylo jasné, že v zemi zmítané další, tentokrát brutální revolucí, v říši zachvácené politickým chaosem a posléze krvavými konflikty mezi „rudými“ a „bílými“, nemají legie co dělat. Brzy po říjnové revoluci, kterou TGM jednoznačně odsoudil, pro ně stanovil doktrínu přísné neutrality. 

Dohodové mocnosti sice v jisté chvíli žádaly, ale legie ozbrojeným zásahem zastavily morovou ránu expandující totalitní moci. Masaryk to však striktně odmítl. Na to by síly legií nemohly stačit a kvůli takovému úkolu nebyly zformovány. 

Druhou generální směrnicí Masarykovou bylo: „Pryč z Ruska! Jsme tu zbyteční! Legie se musejí přemístit do Evropy, a to jakoukoli cestou!“ 

Posléze nebylo jiné volby. Nejprve přes celou Sibiř až do Vladivostoku, poté přes oceán, buď kolem Asie a Afriky, nebo přes Pacifik a Ameriku. Brestlitevský mír, podepsaný mezi Němci a sověty v březnu 1918, uložil Leninově vládě netrpět na svém území ozbrojené cizince. Po řadě dramatických jednání Češi uzavřeli se sovětskou vládou, zastupovanou komisařem Stalinem, dohodu o částečném odzbrojení legionářských jednotek (vojáci si směli ponechat jen 169 pušek a 1 kulomet pro každý vlak) a o jejich odsunu k Pacifiku.
  

Čechoslováci ovládli území větší než je celá Evropa 

Čechoslováci se ovšem v riskantním prostředí odzbrojit nedali, nejprve těžší výzbroj různě poschovávali ve vlacích a později vydali prohlášení, že budou pokračovat „vlastním pořádkem“. Vzbudilo to zlobu sovětských orgánů i jednotek, s nimiž se pak naši vojáci dostali do řady krvavých konfliktů. 

Jeden z nich proběhl v Čeljabinsku na Urale. Tam v půli května 1918 kdosi vyhodil z projíždějícího vlaku s propuštěnými maďarskými zajatci kus železa, který těžce zranil jednoho z legionářů. Bratři vlak okamžitě zastavili, viníka zabili, načež místní městský sovět několik účastníků konfliktu zatkl. Legionáři své kamarády osvobodili, došlo na divokou střelbu, která vyústila do již zmíněného rozhodnutí organizovat nadále přesun „vlastním pořádkem“. 

Československé legie ve Vladivostoku - Foto: Wikimedia Commons, public domain

Československé legie ve VladivostokuFoto: Wikimedia Commons, public domain

Politika neutrality tak skončila a legionáři se ochranu napříště zajišťovali sami, například tím, že obsadili všechna větší města na magistrále od Kazaně před Pemzu, Jekatěrinburg, Omsk až po Vladivostok. Tak přímo či nepřímo ovládli území o rozloze jedenapůlkrát větším než celá Evropa.
  

Dlouhá cesta domů 

Převoz šedesátitisícové armády se nakonec náramně protáhl. Předvojem evakuace se staly transporty invalidů, zraněných, léčených a nejstarších, improvizovalo se přitom a handlovalo, jak to šlo. Vůbec první navrátilci vypluli z Vladivostoku až v lednu 1919, italský parník Roma to vzal kolem Asie a Afriky do Neapole, kde zakotvil po dvou měsících. 

Následovaly další přednostní přepravy nejrůznějšími plavidly, jejichž kapitáni brali jen tolik osob, kolik míst zbývalo. Přistáli s nimi jednou ve Vancouveru, podruhé v Terstu, jindy v některém z amerických či evropských přístavů, kam právě pluli. Rozzlobený Štefánik, když při návštěvě Vladivostoku viděl tu marnost, najal přes americký Červený kříž parníky, které transportovaly další čtyři tisíce lidí. Načež se podařilo sehnat 7 japonských, 2 ruské a jednu čínskou loď, jimiž se dostalo domů několik tisíc repatriantů. Ale teprve v prosinci 1919, počínaje 15. transportem, začaly opouštět východní cíp Ruska celé jednotky. 

To se konečně vzpamatovala československá vláda, která najala britské a americké lodě. Dohromady bylo vypraveno 40 transportů a celá megaakce se týkala šedesáti sedmi tisíc sedmi set padesáti osob a vyvrcholila 30. listopadem 1920. Po více než dvou letech od zrodu Československé republiky se doma konala poslední z nadšených vítacích slavností. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 7. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1215. schůzka: Jaroslava Haška cesta na východ a zpátky

    První červencové dny roku 1917 došlo u nevelkého města Zborova v Haliči ležícího na území dnešní západní Ukrajiny k bitvě mezi československými legionáři a rakouskými a německými jednotkami. Menší bojové střetnutí proběhlo...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas