603. schůzka: Belle mia fiamma, addio

Ještě na jedné schůzce se vrátíme k našemu Mozartovi. My jsme si hudebního génia přivlastnili natolik, že už ho ani nepovažujeme za cizího. A ani on po pravdě nepovažoval Čechy a Prahu za cizince a cizí město. 603. pokračování tohoto seriálu jsme nazvali Bella mia fiamma, addio, kterýžto skvostný titul jsme si vypůjčili právě od Mozarta. Árii s tímto názvem napsal u nás. Sbohem, můj krásný plameni.

„Prahu neopouštělo nadšení pro Mozarta ani po jeho odjezdu. Zanedlouho byl zde uveden Figaro i v německém překladu. Zájem o jeho dílo přinášel v té době velké zisky profesionálním opisovačům. Nezávisle na sobě byly vypracovány dva klavírní výtahy Figarovy svatby, další úprava byla určena pro smyčcový kvintet. Dodnes množství opisů a úprav Mozartových děl, jež jsou uloženy v českých hudebních archivech a sbírkách, potvrzuje skladatelovu obrovskou popularitu v celé zemi.“

Wolfgang Amadeus byl mezitím doma ve Vídni. Pracoval tam na své pražské objednávce. Na začátku dubna 1787 se dozvěděl o otcově vážné nemoci. Třebaže roztržka mezi nimi byla velká a otec stále nelibě nesl synovo rozhodnutí jednat podle vlastních zásad a podle vlastního uměleckého přesvědčení, zapůsobila tato zpráva na Mozarta velmi hluboce. Znovu stanul před největším mementem, které život před každého klade jako otázku nejosobnější. Mozart sám byl v mládí nejednou vážně nemocen, byl svědkem těžkého zápasu milované sestry s vážnou chorobou, v pařížském osamění pohřbíval matku, musil se už vyrovnávat se smrtí dvou svých sotva narozených synů – Raimonda Leopolda a Johanna Thomase Leopolda. Nyní přišla ta chvíle znovu – měl odejít člověk, který svým vlivem nejvíce poznamenal jeho život. „28. května 1787 Leopold Mozart zemřel. Zároveň s otcem skonal oblíbený Wolfíkův špaček. Amadeus by sotva stihl pohřeb v Salcburku – tak vystrojil cosi jako zástupní obřad: pochoval ptáčka, pro kterého zveršoval elegii a složil malé requiem, smuteční hosté je přednesli v koutu zahrady a pošlapali přitom Konstanci zelí.“

Don Juan. Nebo také Don Giovanni. Jak o něm Mozart přemýšlel, to se pokusil zaznamenat dr. Zdeněk Mahler: „Mozart ho nebral jako hejska nebo netvora - ten člověk přece usiluje o ideál, hledá absolutno. Lze však požitkem dosáhnout nebes? Právě v tom mu zřejmě ďábel hodil smyčku na krk: sotva se slast uskuteční, přestane být slastí – žena, kterou Don Juan získá, pro něho ztrácí cenu - místo uspokojení je postihován zklamáním, pocit prázdnoty stupňuje jeho posedlost a posedlost jen prohlubuje znechucení. Dobyvatel se stává otrokem své žádosti, obětí svých obětí, řítí se v bludném kruhu, žije jen pro vratký okamžik, jeho touha je už smíšena s nenávistí – neschopnost nasytit se se proměňuje v chorobu, která působí dovnitř i navenek ničivou plenící silou. Don Juan s hořkým úšklebkem opovrhne lidmi a rouhaje se zemi i nebi překročí hranice života. Urazí samu smrt.“

5. října 1787 byl Mozart zpátky v Praze. Na tento druhý zájezd se vypravil po třicetihodinové trase přes Jindřichův Hradec, Veselí nad Lužnicí, Soběslav, Tábor a Benešov. Svoje zavazadla vyložil v poschodí hostince U tří lvů na Uhelném trhu, libretista Lorenzo Da Ponte se ubytoval v zadním traktu hostince u Platýzů, takže okna jejich pokojů byla přímo proti sobě a dělila je jen malá ulička. Mozart měl odtud blízko do divadla – většinu času trávil na zkouškách. Třikrát odložil premiéru – záleželo mu na dokonalé úrovni. Od rána do večera proháněl zákulisí, sebe, kdekoho. „Ještě vězel v noční košili a už se ze svého pokoje trefoval mandarinkami přes ulici do protější okenice v Platýzu, kam se nakvartýroval jeho libretista: Da Ponte – vstávat! Potřebuju, abyste mi připsal verše! Stáli v oknech: rozespalý da Ponte se škrábal pod parukou, Amadeus ve spodním prádle mu předzpěvoval děravou árii, trhovkyně na ně zíraly od ošatek s ovocem a významně si ťukaly na čelo.“

Zde jedl, pil a skládal Mozart

Jenomže pak mu da Ponte oznámil, že odjíždí naléhavě do Vídně, musí být přítomen na zkouškách Salieriho opery. Zhrzený Amadeus kamsi zmizel. Zkouška se zadrhla, ředitel ho dal hledat, objevili ho ve Špitálské hospůdce. Marnil čas kulečníkem, nad žejdlíkem a kartami – mastil s pražskými flamendry taroky, zaujat hrou odřezával z desky stolu perořízkem třísky, používal je jako párátka – potulnému harfeníku Häuslerovi řečenému Copánek složil nové andante, ten ale neznal noty, tak mu je nad strunami předzpěvoval. Do divadla se vrátit odmítl. „Vidíte, že zkouším!“ Přemlouvali ho, hučeli ho něho, nakonec se uvolil pod podmínkou, že nad stůl bude umístěn pamětní nápis: „Zde jedl, pil a skládal Mozart – jmenovitě řízek, víno a Dona Juana.“

„Domníváte se patrně, že moje opera už byla provedena,“ psal Mozart svému vídeňskému příteli Jaquinovi. „V tom se poněkud mýlíte. Za prvé není zdejší divadelní personál tak zdatný jako vídeňský, aby tak v krátkém čase nastudoval takovou operu. (Při tolikeré chvále adresované Mozartem pražským hudebníkům taková slova trochu zarážejí.) Za druhé jsem při svém příjezdu nalezl tak málo připraveno a zařízeno, že by bylo zhola nemožné dávat operu čtrnáctého, tedy včera. Dával se tedy při plně osvětleném divadle můj Figaro, kterého jsem opět sám dirigoval.“ A za šest dní nato: „Onemocněla jedna ze zpěvaček a způsobila tak ještě další zdržení. Protože soubor je malý, žije impresário stále ve starostech a musí své lidi pokud možno šetřit, aby snad nenadálým onemocněním nebyl uveden v postavení nejkritičtější, totiž že by nemohl dávat vůbec žádné představení. A tak zde jde všechno na dlouhé lokte, protože zpěváci (z lenosti) nechtějí studovat ve dnech, kdy se hraje opera, a podnikatel (ze strachu a bázně) je k tomu nechce přimět.“ A za další čtyři dny: „Škrábu vám tenhle dopis, z toho vidíte, že dobrá vůle nechybí – jak najdu trochu času, zase toho kousek přimaluju, ale dlouho u toho zkrátka pobýt nemohu, protože příliš mnoho patřím jiným lidem a příliš málo sám sobě. Že toto není můj oblíbený způsob života, Vám jistě nemusím říkat. Příští pondělí, 29., bude opera poprvé provedena.“

„Přestěhujte se k nám na letohrádek. Na Bertramce vás nebude nikdo rušit,“ lákala Mozarta Josefina Dušková. Byl uveden do pokojíků vyzdobených pastorálními obrázky. V jednom stál připraven bílý spinet, okna vyhlížela do zlátnoucí zahrady. Ředitel divadla tento tah schválil: „Výborně, mějte Mozarta, ať se konečně soustředí na předehru. Premiéra na krku, a on ještě nemá ouverturu!“ Jenomže Amadeus se soustředil na devětadevadesát jiných věcí: krmil u jezírka labutě, trefoval se šipkami do terčů, na zahradníkovic dcerce loudil jablíčka, schoval jí pentli, oba pak vyfukovali brčkem mýdlové bubliny. Odchytil Josefinu, aby mu pomohla s korespondencí. Diktoval jí: „Co vidí mé uši, co slyší mé zraky? Je to možné? Přišel mi dopis div mi oči nevylezou z důlků – ten je – čert mě vem plus pánbůh s námi – opravdu až z Vídně! Kdyby nebyla zima přede dveřmi, dal bych radostí zbořit kamna! a protože můj pradědeček říkával své ženě, mé prababičce, a tato své dceři, mé babičce, a ta zase své dceři, mé matce, a ta opět své dceři, mé vzácné sestře, že je velkým uměním dobře začít, ale nemenším v pravý čas skončit, uposlechnu tedy osvědčené rady své sestry, za niž vděčí naší matce a ta babičce a ona prababičce, a ukončím nejen tuto morální odbočku, ale také celý dopis.“ Přihnal se brunátný ředitel, paruku nakřivo, a třesoucím se hlasem na Josefině vyzvídal: „Už to složil? Kolik toho napsal?“ „Řekla bych, že složené má všecko. Napsané nic.“

Večer před premiérou pozval Amadeus celý soubor na zahradní banket. Ředitel přijel s kufříkem. „Pan Mozart má poslední možnost odevzdat předehru. Zřejmě ji chce předat slavnostně.“ Položil kufřík před sebe a žádostivě ho otevřel. Ale Amadeus si toho snad ani nevšiml: škádlil dámy, hýřil lechtivými veršíky, navrhl hru na oživlé sochy a pak na zástavy, společnost se rozeběhla do parku. Ředitel seděl pod lampiónem, povolily mu nervy, zaklepal na víko: „Maestro, čekám, kdy konečně dostanu ouverturu.“ „Ráno. Třeba tři!“ „Proboha – vy nic nemáte? Ne? Tak – zábava skončila! Všecko domů! Okamžitě odjezd! Maestro, v sedm jsou tu rozpisovači! Dělejte, co umíte.“ Kočáry odhrčely a Amadeus dělal, co uměl. Od Duška si půjčil župan, Josefinu požádal o horký punč. Konstanci přiměl, aby mu četla, třeba nějakou pohádku, v tichu by mohl usnout. Pak už bylo jenom slyšet, jak manželka v roli Šeherezády nasadila o princezně, která se pořád zhlížela v hladině, až její obraz uplaval po vodě, ani zrcadlo jí neukazovalo podobu, a ten obraz připlul k švarnému rytíři – a Amadeova ruka letěla po linkách, brk vrzal jako luční koníci, duhový zasýpací prášek se třpytil na mokrých listech. Za čtyři hodiny vznikly 292 legendární takty. Ruka na čisto a bez oprav zapsala, co už v hlavě bylo hotové.

Z pražských novin, několik dní po premiéře Dona Giovanniho: „V pondělí dne 29. října byla dávána italskou operní společností toužebně očekávaná opera mistra Mozarta Don Giovanni aneb Kamenný host. Znalci a hudební umělci říkají, že v Praze dosud nebylo jí rovné. Pan Mozart sám dirigoval, a když vstoupil do orchestru, byl uvítán trojnásobným jásotem, který se opakoval i při jeho odchodu. Provedení opery je ostatně krajně obtížné a každý obdivuje, že přesto bylo představení po tak krátkém studování dobré. Všechno, divadlo a orchestr, vynaložilo svém síly, aby Mozartovi odvděčilo dobrým provedením. Bylo potřebí také velmi mnoho nákladů na sbory a dekorace, což všechno bylo skvěle pořízeno. Mimořádné množství posluchačů svědčí o všeobecném uznání.“ Režisér představení Guardasoni poslal libretistovi da Pontemu do Vídně nadšenou zprávu: „Evviva da Ponte, evviva Mozart! Všichni divadelní ředitelé, všichni virtuosové jim musejí žehnat. Pokud žijí, nebudeme už poslouchat divadelní ubohosti.“ Pražské noviny psaly: „Náš slavný Bohumil Mozart ví o lidském nitru tolik, jako by si je sám vymyslel a lidé se tomu obrazu jenom přizpůsobovali.“ „Co jsme dosud slýchali, snad ani nebyla hudba: teprve od této chvíle. a tak dále...“ „Bohové Apollón a Orfeus předali Mozartovi své umění: jeho hudba má moc proměnit šelmy v jehňátka, zastavit tok řeky!“ „Vždycky jsem při opeře usnul. Tentokrát koukám: vzrušením se mi zježily vlasy! Po takovém představení člověk neusne ani v noci.“

„Kdybych mohl vtisknout do duše každého milovníka hudby, zejména mezi mocnými tohoto světa, dostatečné pochopení pro nedostižnou Mozartovu hudbu, pak by se všecky země předstihovaly v touze získat tento klenot pro sebe!“ To už není citace z novin. Když pražská zednářská lóže pozvala Mozarta na oslavu, byl mu zde slavnostně tlumočen list od Josefa Haydna. Velký papá v něm pokračoval: „Osud géniů bývá smutný: zlobí mne, že jedinečnému Mozartovi nebylo nabídnuto místo u císařského dvora. Nechť si Praha udrží tohoto výtečného muže – nechť ho odmění tak štědře, jako on obdaruje nás!“ Praha požádala Mozarta o další operu. Nabídla, aby zůstal alespoň několik měsíců. Josefina Dušková si přála mít Amadea chvíli jenom pro sebe, vzala ho na vyjížďku městem. Na Karlově mostě poslala kočár napřed. „Takovou zahradu, jakou vám teď ukážu, jste ještě neviděl.“ Od vltavského mlýna se k pilíři táhl proužek zeleně, zahrádka na vodě úzká jako kosa, stíněná topoly. „Hrával tady na housle jistý mlynářský tovaryš Josef Mysliveček.“ Amadeovi vyhrkly slzy. Josefina dobře věděla, že ze spousty přátel, které měl Mozart mezi českými muzikanty, mu byl Mysliveček nejbližší. „Věříte v posmrtný život? Od té doby, co zemřel, už nic nesložil.“

Skončili v pavilónku nad Bertramkou. „Zůstaňte v Praze.“ „Gluck dohasíná. Uvolní se místo u dvora.“ „V Praze jste první, ve Vídni budete jeden z mnohých, kteří vám nesahají ani po kolena.“ „S Donem Juanem musím dobýt Vídeň!“ „Slunce už zapadá. půjdeme. Ach. zapomněla jsem uvnitř rukavičky.“ Amadeus se pro ně do pavilónku vrátil, ale Josefina ho mezitím zvenčí zamkla. „Nepustím vás, dokud mi nenapíšete árii na rozloučenou.“ „Proti ženské lsti jsou i bohové slabí.“ Vyplázl na ni jazyk, ona na něho udělala dlouhý nos. „Dobrá. ale já mám také podmínku: zazpíváte tu árii prima vista a nesmíte se dopustit jediné chyby, jinak ji zničím.“ Rozžehl svícen, zasedl nad papíry. Složil zpěv o loučení válečníka s milenkou: „Sbohem, můj krásný plameni.“ Když dopsal, sroloval arch do trumpetky a úpěnlivě troubil. Tak ho pustila na svobodu. Po večeři přednesli árii společnosti. Obřadně ji věnoval: „Bella mia fiamma, addio.“ Pak odjel.

Třetí Mozartův návrat do Prahy

Potřetí zavítal Mozart do Prahy na jaře roku 1789. Vydal se tehdy spolu se svým příznivcem a zednářským spolubratrem knížetem Lichnovským do Berlína, kde chtěl zkusit své štěstí u pruského dvora. Poněkud neurovnané poměry v manželství a obavy, zda Konstance nepodlehne během jeho několikatýdenní nepřítomnosti nějakému pokušení, vedly Mozarta k čilé korespondenci s Vídní. Ještě během cesty, z Moravských Budějovic, psal ženě dopis, v němž ji naléhavými slovy ujišťoval svou láskou. Totéž se opakovalo z Prahy, Drážďan, Lipska, Postupimě, Berlína a opět z Prahy, kam dorazil na Velký pátek, a protože týž večer měl pokračovat v cestě, zbýval čas jen na několik krátkých návštěv. Samozřejmě musil zajít k Duškovým, a tu se dozvěděl, že paní Dušková včera odjela – do Drážďan. Většinu svých známých v Praze nezastihl, tak aspoň stačil dát do zdejších novin oznámení o svých nových skladbách a spolu s tím i informaci, že je lze zakoupit u nástrojaře Helmera na Malé Straně.

V Drážďanech vyhledal ihned po příjezdu paní Duškovou, a zdá se, že následujících týdnů využili oba k hojným stykům. Několikrát společně koncertovali, veřejně i v soukromých společnostech. „Oba pražské pobyty v roce 1789 byly příliš krátké, než aby zanechaly hlubší stopu. A přece: jednání s divadelním impresáriem mělo přinést Praze na podzim novou operu,a to za podmínek pro skladatele velmi výhodných. Měl dostat dvojnásobek obvyklého honoráře. Tato nabídka mohla padnout, protože se dobře vědělo, že Mozartovy opery jsou v Praze vůbec nejúspěšnější a nejvíce navštěvované.“ Dohodli se už tenkrát na nějakém libretu? Zachovalo se několik skic, které si Mozart načrtl – týkají se tradičního příběhu italské opery o ušlechtilém římském panovníku Titovi. Mozart skutečně později napsal pro Prahu operu La clemenza di Tito – což značí Titova velkomyslnost nebo dobrota. Zdá se, že to byla tato opera, na které se dohodli v Praze. Praha tedy měla mít po donu Giovannim nového mozartovského hrdinu už v roce 1789. Měla, ale všecko zhatil impresário, protože dostal od polských stavů výhodnou nabídku a odešel do Varšavy. Skici Mozart poztrácel, jenom v paměti mu zůstalo několik hlavních melodických nápadů.

Práce na Kouzelné flétně

Uplynuly další dva roky. 1791. Nástupce Josefa II. na rakouském trůně Leopold II. dal souhlas k tomu, aby se uskutečnila jeho korunovace českým králem. Českým stavům na korunovaci velmi záleželo. Chtěly ji uspořádat s velkou nádherou. Nejvíce lesku by jí dodala opera. Italská divadelní společnost se vrátila z Polska, a impresário si vymínil Mozarta. Předpokládal, že Amadeus už bude mít z něj něco hotového. Do korunovace zbývalo sedm neděl, Mozart byl v plné práci na Kouzelné flétně, ale jeho finanční situace byla tak kritická, že nabídku na korunovační operu nemohl odmítnout. Rozjel se do Prahy. K dokončení a nastudování opery mu zbývalo už jenom pár dní; navíc v Praze řídil slavnostní provedení Dona Giovanniho. Přítomen byl i saský šlechtic Alexander von Kleist:

„Nikdy jsem neodcházel z opery odměněn jako dnes. Císař Leopold se zdál být uvítáním spokojen a několikrát se obecenstvu uklonil. Mne však láká ten malý muž v zeleném kabátě, jehož oko prozrazuje, co zamlčuje jeho skromné chování. Je to Mozart, jehož opera Don Juan je dnes dávána a který má to potěšení osobně sledovat nadšení, jež jeho krásné harmonie vlévají do srdcí diváků. Kdo v celém divadle může být pyšnější a blaženější než on? Komu dává jeho vlastní já více uspokojení než jemu? Marně by monarchové plýtvali poklady, marná je rodová pýcha na vlastní bohatství: nemůže si koupit ani jiskřičku toho pocitu, jímž umění odměňuje svého miláčka. Vše se bojí smrti, jen umělec nikoli. Působí ještě na budoucí pokolení, když už kosti králů dávno zetlely. A s tímto přesvědčením tu mohl stát Mozart. Buďsi to snílkovství nebo správný lidský cit, v tomto okamžiku jsem si přál být spíše Mozartem než Leopoldem!“

Korunovační opera o Titovi ale nedopadla dobře. Panstvo nebylo spokojeno. Císařovna se prý o opeře vyjádřila pohrdavě: „Porcheria tedesca!“ Pozoruhodná kritika. Přeloženo do češtiny dostaneme: „Německé svinstvo!“ (Císařovna byla Španělka.) Svoje myšlenky upínal Amadeus ke svému poslednímu jevištnímu dílu, ke Kouzelné flétně – některé partie komponoval na Bertramce. Uběhl čtvrtrok od poslední návštěvy Prahy a Mozart zemřel. Nestačil ani dokončit Requiem, o kterém věděl, že je píše pro sebe. Opustil Prahu, protože nemohl žít bez Vídně. Byl zde pohřben do společného hrobu, určeného pro chudinu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související