472. schůzka: Zločin a trest

Je čas na zastavení, i když (po pravdě) nebude to žádný odpočinek. Tentokrát se budeme věnovat zločinu a trestu, jak je chápali naši předkové před třemi a půl stovkou let.

Aby se soud pravdy dobral, bylo třeba, aby obviněný přísahal. Přísahy byly dvojí: přísaha ordálová a přísaha prostá. Ordál neboli boží soud nebyl soudem v pravém slova smyslu, šlo vlastně o jakousi pomůcku soudu, jak si ověřit věrohodnost výpovědi. Takovým božím soudem bylo kupříkladu jídlo? Výsledek byl pokládán za příznivý, když polknutí pokrmu nemělo škodlivých následků. (Být souzen a případně shledán nevinným a ještě se přitom najíst – toť příklad vyspělosti naší justice!)

Ordály zacházející s ohněm byly horší (to si lze představit) Do vařící vody se vkládala ruka, anebo odsouzenec stoupal bosou nohou na rozžhavené železo. Při vodních ordálech se vyšetřovaný spouštěl na hladinu. Pokud se nepotopil, byl nevinen; klesl-li pod hladinu, stalo se mu tak po právu. Další ordály byly soubojové, s mečem nebo holemi, a ještě jiné spočívaly v přikládání prstů podezřelého z vraždy na rány na mrtvole zavražděného. (Když z nich začala téct krev, mělo se za to, že vyšetřovaný vraždu spáchal.)

Každý ordál se musel konat se zvláštními ceremoniemi a za účasti kněze. Postupně se však od ordálů ustupovalo na podnět církve, protože ji výsledky často blamovaly, když se pak ukázalo, že se věci sběhly jinak než jak ukazoval boží soud. Prestiž náboženství se tím kompromitovala. Odstraněny byly definitivně v obnoveném zřízení zemském. Přísahou prostou se sice přísahalo mnohem jednodušeji a životu a zdraví méně nebezpečněji, ale skrýval se v nich fatální zádrhel: stačilo přísahu poplést a celý proces byl ztracen. Muselo se u ní klečet, pouze zemští kmetové a úředníci měli právo přísahat vestoje. Třikrát byl přečten text přísahy, který dotyčný musel opakovat, drže přitom prsty na kříži. Když se při opakování spletl, sňal prsty z kříže předčasně nebo váhal s opakováním formule tak dlouho, než by se pomodlil otčenáš, byla přísaha ztracena. Tato přísaha byla se zmatkem. Nikoli, že byla snad chaotická, ale že šlo o statky a o peníze. A dokonce o jazyk. Nikoli jazyk jednací, ale skutečný. Když se přišlo na to, že přísaha byla křivá, byl křivopřísežníkovi vytržen jazyk týlem a poté mu byla setnuta hlava.

Na Moravě se při přísahách užívalo poněkud jiných formalit: Purkrabí prostřel na zem, v místě, kde stával před oltářem kněz, roucho, na ně položil kříž a strana musela vložit prsty na nohy božího umučení mezi kolenem a nártem na místě hnátu. Zvláštní formou přísahy byla ta rytířská. Přísahalo se s nepokrytou hlavou dvěma prsty proti slunci. Ženy si měly při přísaze položit ruce na prsa nebo dva prsty na obnažený levý prs. Těhotným ženám se přísaha odpouštěla, protože už svým stavem samým byly v nebezpečí života a mělo se za to, že si důkladně rozmyslí lhát. Přísahalo se vždy dopoledne, protože se požadovalo, aby přísaha byla složena na štítrobu (nalačno). O kom se prokázalo, že před přísahou jedl a pil, přísahu ztrácel.

Přísahy zůstávaly sice dlouhá staletí oblíbeným důkazním prostředkem, ale stále důležitější se stávali svědkové. „Svědek jest, kterýž něco zná a svědčí, a o řeči nebo skutku zběhlém jak se co zběhlo oznamuje, vypravuje a svědectví o tom jest vydává,“ tak praví mistr Kristián Koldín v Zákoníku městském, který sepsal. Svědčit mohly i osoby neurozené, ba dokonce i ti, kteří nebyli osedlí jako měšťané. Obesílat svědky půhonem a důhonem bylo přípustné až po dodání žaloby (půhon, to byla žaloba; důhon – opakovaná žaloba). Optimální počet svědků před soudem v našich zemích byli dva. Jeden svědek, žádný svědek, říkalo se, ale když jich zase bylo víc, těch svědků, mohl v tom soud spatřovat úmyslné zdržování.

Samozřejmě že nebyl svědek jako svědek. Bylo stanoveno, kteří lidé nemohou v žádném případě nějaké svědectví podávat. Třeba nezletilci, a taky choromyslní. a též žena, jež jest mysli vrtkavé, což ovšem neplatilo pro poctivé panny a ctihodné ženy. Ty byly vyloučeny pouze z pří pozůstalostních. Svědčit nemohly též osoby závislé a bezectné a zjevné... řekněme: příslušnice nejstaršího řemesla. Ze svědectví však byly vylučovány i manželky, pokud šlo o jejich muže, dále čekatelé zisku, pochopitelně pomocníci trestního činu, a rovněž úhlavní nepřátelé. Svědčit nemohl otec proti synovi a naopak, hluší nemohli vypovídat o slyšeném a slepí o spatřeném.

Ostatně ani výpovědi ušatých svědků nebral soud v úvahu (abychom předešli možným spekulacím: ƒ„ušatí svědkové“ byli ti, kteří vypovídali pouze to, co od někoho slyšeli). Ještě méně platila slepá svědectví, kdy svědek ani netvrdil, že něco slyšel, ale odvolával se jen na obecný hlas a prohlašoval, že to ví celá země nebo celé město. Bez důkazu, samozřejmě. Ačkoli si soudy kromě svědeckých výpovědí posluhovaly také různými jinými důkazními prostředky – jako například listinami – pokládaly vždy za nejjistější a nejspolehlivější podklad rozhodnutí jen úplné přiznání samé strany, jež zejména trestních věcech platilo za jedinou opravdovou jistotu.

Ano, ale... tenkrát (a koneckonců ani dnes) se obžalovaní jaksi nepřetrhnou samou ochotou ulehčit soudu práci a všecko na sebe nevyklopí... Ba naopak – platilo (a pořád platí): Zatloukat... zatloukat... a když se na to přijde, zatloukat dál! Přesně tak. Jak tedy bylo lze přimět osoby hříšné a před zákonem stojící, aby kápli božskou? Zda to byla vskutku božská, která jim ukápla, to soudit nemůžeme, ale vypovídat se většinou začalo. Přinucením. Přinucením, které nese zlověstné jméno: mučení. Řečeno právnickým slovníkem, mučení bylo důležitým prostředkem, jímž se justice obohacoval důkazní materiál. Přičemž nešlo pouze o doznání. Tak o co ještě? Soud se chtěl dozvědět jména spolupachatelů, návodců a pomocníků... mučený člověk měl prozradit, kam ukryl ukradené věci... eventuálně i jiné zločiny, o kterých se dosud nevědělo. Taková výpověď, vynucená na mučidlech, přece nemohla mít žádnou cenu... Ale ano, měla. Měla větší průkaznost než výpověď obyčejná. Vážila dokonce víc, než výpověď pod přísahou.

Traktát o tázání aneb právu útrpném. Spisek s tímto názvem vyšel v Praze roku 1584. Z němčiny ho přeložil sám Daniel Adam z Veleslavína a vydal ho „pro obecný užitek a ku poctivosti všech soudců a rychtářů v městech a městečkách Království českého.“ Ve spisku onom se dočítáme, kterak správně mučit. Od tohoto způsobu, jak vymáhat výpověď, byli osvobozeni všichni, „kteříž ve velkých povinnostech a důstojenství postaveni jsou, jako naši císařští a královští radové, doktoři a vladykové (to všechno samozřejmě platilo kromě:) urážky nejvyššího božského i lidského důstojenství a v jiných hrozných zločinnostech.“ Což se týkalo rodové a úřednické šlechty, zatímco měšťané královských měst směli být útrpně vyslýcháni jenom za určitých přesně vymezených podmínek.

U ostatního obyvatelstva se pečlivě rozlišovalo mezi „osobami pořádnými“, dobré pověsti, a poběhlíky, které bylo možné dát na mučidla bez větších rozpadů. Zásadně bylo možné mučit muže i ženy. Ženy dokonce byly pokládány za přístupnější doznání, takže když stejné podezření padlo na muže a na ženu, měla být jako první mučena ona. K tortuře se nesmělo přistoupit u mládenců pod osmnáct let a u dívek pod patnáct let. Mladším se mělo pouze pohrozit – nanejvýš se jim mělo vyplatit několik švihů metlou. Neměli se mučit ani lidé nad 60 let. Když ovšem byli dost čerství, mohl soudce torturu nařídit i u nich. Mučit se mohlo jen za bílého dne, nikoli v noci, a raději dopoledne, „s lačnými lidmi“. Zásadně mělo proběhnout v jednom půldni. Mučilo se ve všední dny. V neděli a ve svátek měl kat volno.

„Bývalo zvykem, že se s mučením začalo ihned u pachatele, který byl dopaden při činu, nebo prostě když se soudcům zachtělo. Dokonce i když se zatčený přiznal bez mučení, nic to nebylo platno – navyklá macha sváděla soudce k tomu pokládat mučení ne za mimořádnou, ale docela pravidelnou součást výslechu, která nesměla u vyšetřování žádného zločince chybět. Nešťastní se třeba přiznal sám, ale soud ho dal přece ještě na mučení, aby se vidělo, zda i na mučidlech bude tvrdit totéž. Vyšetřovanci v takových případech, kdy neměl opravdu ke své výpovědi co dodat, nezbývalo (aby svá muka zkrátil), než si něco vymyslet a prozrazovat na sebe i na jiné kde co, co vůbec neodpovídalo pravdě. To byly nejnebezpečnější důsledky mučení.“ To si uvědomuje i právník mistr Kristián Koldín: „Lecjaké podezření dostatečným důvodem k tortuře není. Ne hned s ním na žebřík nebo na skřipec!“

A jsme u nástrojů a způsobů, tedy u technologie mučení. Jedno neradostnější téma než druhé. První stupeň nikterak hrozný nebyl. Říkalo se mu pohrůžka mučením a byla to vlastně jakási rozcvička. Vyšetřovanec byl s velkou tajemností odveden do mučírny, kde mu bylo oznámeno, z čeho je žalován. Všichni přítomní se chovali tak, jako by už mělo dojít k mučení: V temném sklepení se rozsvítila světla, kandidátovi na torturu byl představen popravčí mistr, který mu předestřel nástroje určené „k ostré otázce“. Strachem se třesoucí vyšetřovaný většinou začal pilně vypovídat. Když nezačal, došlo k „vložení ruky mistra popravčího.“

Kat se chopil vyšetřovaného a nasadil mu některý mučicí nástroj, ale – nešrouboval ani nenatahoval. Pokud vyšetřovaný tuhletu válku nervů zvládl, měl vyhráno, samozřejmě nebylo-li mezitím rozhodnuto, že se na něm vyzkouší „skutečné mučení“. „Způsob mučení mohl být velmi rozmanitý a často se při něm projevovala velká vynalézavost, hodná lepší věci. V zákoníku mistra Koldína se mluví o dvou základních způsobech mučení: o žebříku a skřipci. Vedle toho se však hojně užíval i kozel: vyšetřovanec byl svázán do kozelce a vytažen kladkou ke stropu, odkud na otázky soudu odpovídal.“

Prvním stupněm skutečného mučení však byla vazba. Ve vyšetřovací vazbě se mučilo? Ne, samotná vazba bylo mučení. Ono se při ní skutečně „vázalo“, nebo se také říkalo, že se šněruje. Vyšetřovanec musel natáhnout ruce dopředu. Bolest byla způsobována šňůrou, která se utahovala kolem předloktí tak, až se zarývala do masa. Druhým, citelnějším stupněm mučení bylo přiložení palečnic. To už byl zvláštní, pro tento účel zvlášť vyrobený nástroj – jakési dva železné pláty s vypouklinami pro palce, spojené šroubovacím mechanismem. Mezi ně vložil odsouzenec špičky palců a v nich se mu drtily nehty. To už byly těžké způsoby mučení... Nikoli, říkalo se jim lehké. Ale bolest způsobená palečnicí, musela být hrozná...

Taky že byla, ale běželo o mnohem mírnější mučení než vyšší stupně. „K nim patřilo přiložení šroubovacích, takzvaných španělských bot, což byly ve skutečnosti železné pláty opatřené vevnitř tupými hřeby – opět byly spojeny šroubovacím mechanismem pro každou nohu zvlášť. Ty se pak utahovaly a drtily vyšetřovanci holenní kost.“ Španělské boty u nás nikdy příliš nezdomácněly (na rozdíl od žebříku, jemuž se též říkalo „za sucha tažení“ čili „štosování“). Jak se za sucha táhlo aneb štosovalo? „Odsouzenec byl položen v normální poloze na záda (s rukama svázanýma dozadu) na žebřík a tam mu byly ruce přivázány k hořejšími příčli. Svázané nohy pak byly napojeny na šňůru, která procházela o něco níž ležícím válcem s klikou. Když katův pacholek klikou otočil, posunulo se tělo dolů a ruce se vymkly z kloubů. Někdy se táhlo tak důkladně, až se tělo delikventovo jednoduše přetrhlo. Kat proto přitom stál na žebříku a držel vyšetřovance v pase a dbal velice na to, aby pohyb jeho trupu dolů byl plynulý, a když toto stržení bylo provedeno, komíhal tělem tak, aby odsouzenec všechnu bolest z vykloubení důkladně prožil a úplně vychutnal.“ Myslím, že dnes máme zcela jiné představy o prožitcích a vychutnávání...

Ještě těžší bylo „pálení“ nebo prostě „oheň“. Šlo vlastně o pokračování „žebříku“. Stržené tělo bylo nejdříve na levém, pak na pravém boku páleno svazkem svíček, a to tak dlouho, dokud se nevytvořil „pryskejř“. Když mělo být pálení opakováno, kat nejdřív seškrábl „pryskejř“ třískou dřeva. Není to věru radostné líčení, ale i ono patří do naší historie. I to je součást našich dějin. „Suché tažení se mohlo dít nejenom na žebříku, ale také do povětří. Ruce odsouzence spoutané za zády byly přivázány za provaz nebo za řetěz, který byl pomocí kladkostroje otáčením rumpálu vytahován do výše, přičemž odsouzencovy nohy volně visely ve vzduchu. Vymknutí kloubů nastávalo vlastní vahou jeho těla, ale při druhém a třetím vytahování mu byla na nohy přivazována těžká závaží.“

Pokud se vynechal žebřík, byl odsouzenec vytahován za ruce svázanými dozadu kladkostrojem na takzvaném skřipci. Na stejném principu jako žebřík nebo skřipec bylo založeno mučení na takzvaných „tovaryšských márách“. Vyšetřovanec byl postaven ke sloupu, nohy byly přivázány naspod a vzadu svázaná ruce se vyzdvihovaly až do vymknutí zase pomocí kladky a rumpálu, kterým kat otáčel. Záznamy z mučíren, které byly vkládány do takzvaných smolných knih, se hemží větami, zachycenými z úst (lze-li to tak říci) klientů: „Prosím pro Boha, ať se mně polehčí! Prosím ctné, poctivé právo: Vaše Milosti! Páni milí! Neračte mne dáti více trápiti! Och, pro milosrdenství boží! Moji milí páni! Nevím, co více praviti a mluviti!“

Do těch smolných knih se zapisovalo všechno. Muselo se, takové bylo nařízení. Písař doslova zaznamenával každé slovo mučeného, všechna jeho znamení, ošklivost, divení, celý ten příběh útrpného práva. Měl specifikovat, co říkal vyšetřovanec při pohrůžce, jak se choval, když spatřil palečnice, „jak vyhlížel, jak se strachoval nebo lekal, jak dlouho který stupeň trval, jak jeden dokonán a druhý začat byl a co se mezitím sběhlo, jak všechno vykonáno, spolu od mučence vydanými znamení bolesti.“ Zápisy z česky psaných smolných knih vydal v roce 1937 jazykovědec František Jílek-Oberpfalzer. Je to četba doslova strašlivá. Tento záznam z nymburské solné knihy není ani zdaleka nejhroznější:

„V pátek po svatém Jiří (28. dubna) Káča Loučinská před trápením vyznala: Když jsem to děťátko porodila, pupíčku jsem mu nezavázala. Item vyznala, že podruhyně ji viděly a na ní znaly, že byla těhotná. Ale já jsem jim toho popírala. Item jsouc ztržena na trápení vyznala: Toho dítěte jsem nezabila. Když na mně bolesti přišly, vstala jsem z lože na truhlici a z truhlice na zem s tím dítětem jsem upadla a na zemi jej u lůže porodila. A s ním tam na zemi jsem ležela. Jsouc tázána, kterak jej ze světa svedla, vyznala: Musela jsem na ně lehnouti. V sobotu před svatým Duchem (to bylo 13. května) Káča Loučinská po pacholku mistra popravního vzkázala, že již chce pravdu oznámiti, jak se s tím děťátkem stalo. I vyznala: Když jsem poprvé tázána byla, styděla jsem se pravdy, jak se to stalo, pověděti. Ale nyní již vyznávám Pánu Bohu a vám pravdu povídám a vyznávám: Když na mne bolesti přišly slezla jsem z lůže na truhlici a když jsem sobě pomohla, to děťátko ode mne upadlo na truhlici i zaplakalo jednou. A sama jsem na ně chtíc lehla a to dítě udávila. V sobotu před svatou Trojicí (20. května) Kateřina Loučinská, jsouc k tažení vedena, vyznala v přítomnosti pánů vyslaných k trápení: To dítě jsem chtíc, na ně vlehnouc, udávila. Chtěla jsem tímto svůj zlý skutek ukrýti, aby na mne to vyjeveno nebylo. Za milost pro Boha prosím. Item téhož dne Kateřina Loučinská, jsouc vyvedena na místo popravní a majíc za své zlé skutky odměnu bráti jsouc tázána, na tom-li chce umříti, co jest vyznala před trápením, na trápení i po trápení, oznámila, že: Tak jest, jinak není. Co jsem řekla, na tom nyní chci zemříti a umírám. A tak s tím jest popravena a za živa do hrobu zahrabána.“ Nezměrná lidská tragédie v několika řádcích strohého úředního záznamu...

Poprava, ta byla na samém konci řady. Znamenala mnohdy toužebně přivolávaný únik z utrpení. Někdy i za hrdelní tresty se však uděloval pouze peněžitá pokuta. To však platilo pouze do roku 1627, tedy do Obnoveného zřízení zemského, pak už nebylo možné „se smluvit“ a „a vyplatit se.“ Rozsudky však mohly počítat a také počítaly s polehčujícími okolnosti. Bylo jich hodně, třeba mládí... a na druhé straně vysoký věk, rovněž těžká nemoc, „melancholie neb krve kalnost“, a také velká hloupost. Tím se mínila mentální retardace. „Jakož i nenadálé opilství, jež člověka všeho zdravého smyslu zbavuje a zločinec po vystřízlivění opravdivě buď o skutku dokonce nic nebo málo věděl.“ Ještě nějaká polehčující okolnost? Zasloužilost vlasti, vzácnost přátelstva, zkušenost v obzvláštním umění, přímluvy, odpouštění poškozeného, a také pouhá „urozenost krve.“

„V 16. a 17. století se objevuje odesílání odsouzenců na galeje, tj. k veslování na lodích na Dunaji nebo v loďstvu Benátské republiky, když právě byla s císařskou politikou – většinou proti Turkům – spojena.“ Odsouzenci se rovněž posílali do Uher k „hradebnímu dílu“, anebo museli vláčet lodě proti proudu řeky Dunaje. Kdo jednou přišel do Uher, nad tím jakoby se zavřela voda – odtud se málokdo vracel zpět. Větší naději měli lehčí provinilci, kteří byli přidrženi k nucené práci v zemi a zařazeni buďto do „špinhausu“ (to byly vlastně jakési trestanecké manufaktury), nebo posláni na stavbu silnic a vojenského opevnění. Pražská barokní fortifikace mohla vzniknout jenom díky jim. Ještě lehčí provinilci byli přidržováni k práci ve svém městě nebo u své vrchnosti: čistili městské příkopy, metli ulice, hlídali nemocné ve špitálech (samozřejmě v poutech a v řetězech).

Svým způsobem horší bylo, když odsouzence byl vypovězen z města nebo ze země. Tomu se říkalo psání. (Odtud je i výraz psanec.) Zahanbující tresty se konaly na místě. Tady se nejvíc uplatňovala soudcovská fantazie a důvtip. Nepoctiví pekaři byli máčeni v koších v řece, svárlivé ženy byly trestány tím, že musily nosit kamení, nebo jim byly ostříhány vlasy, zloděj byl vystavován na veřejnosti, přičemž ukradenou věc mu pověsili na krk. Obvykle byl přivázán k pranýři, v kládě, trdlici nebo prostě u nějaké zdi, ve které byl ke skobě připjat řetěz s obojkem. Taky klece tomuto účely sloužily: „Klec železná z rozkazu královského udělána a postavena jest v rynku velkém Starého Města pražského, a do ní dáni a seděti v ní museli dva zemané, Kuneš a Troskovec, jda medem nazí pomazáni, aby je mouchy štípaly, v té kleci několik dní zůstávali museli, protože hanebné a sodomské věci s ženami merhyněmi provozovali.“ (Merhyně, to byly prostitutky – kromě tohoto výrazu se mohlo používat asi dalších dvacet slov: mimo jiné .)

Další stupněm bylo vypálení cejchu – posloužilo písmeno R jako relegatus (relegatus je vyhoštěný, vyobcovaný). To všechno byly lehké tresty; horší byly tresty tělesné. Vypichovaly se oči, utínaly se prsty a různé údy, za krádež byla uťata ruka, smilník byl vykastrován, rouhači byl vyříznut jazyk. Aby v tom nějaký pořádek: jako tělesný trest se stabilizovalo hlavně uřezávání uší a nosů (což dodnes přežívá v českých příjmeních Bezouška a Beznoska), dále utětí ruky, výjimečně nohy, „uštknutí žhavými kleštěmi“, tažení řemenů kůže z těla, odříznutí jazyka nebo jeho části – to když se kupříkladu někdo chvástal, že se miloval s vdanou paní a nemohl to dokázat. Jak už řečeno, jazyk se vytrhával týlem a taky koněm se smýkalo, až na popraviště. Na kterém se už jenom popravovalo. Tedy nejenom to.

„Když to bylo nařízeno, prováděl kat na cestě k popravišti některé vedlejší zostřující tresty, hlavně štípání kleštěmi nebo trhání řemenů při zastávkách na významných místech města. Totéž se dělo na samotném popravišti – utínání, řezání, tahání týlem.“ Repertoár poprav byl rovněž velmi bohatý. Neujalo se však stahování z kůže živa nebo nabodávání na kůl, což se svého času zalíbilo králi Vladislavovi, takže to chtěl přenést z Uher i k nám. Stětí mečem anebo oběšení provazem bylo charakterizováno jako „levnější aneb obyčejnější hrdelní trest.“

Ženy mohly být pouze sťaty, ale nikdy oběšeny, aby pohled na jejich tělo nevzbuzoval pohoršení. Měly však nezáviděníhodné privilegium být zahrabány zaživa, zatímco muži mohli být zase zaživa rozčtvrceni. V tomto případě čtvrcená osoba byla připoutána k zemi za všechny čtyři končetiny k zapuštěným kolíkům a tělo potom rozsekáno. Dalším těžkým trestem bylo upálení zaživa a lámání v kole. No... Stačí. „To mohlo býti zmírněno, aby si odsouzenec nezoufal. Váček se střelným prachem na krku... sražený vaz při lámání kolem.“ Stačí. Byť na pouhou jednu kapitolu ze všech Toulek českou minulostí... i tak toho už bylo dost.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související